Kdyby se Petru Kellnerovi k jeho 50. narozeninám v úterý 20. května psala kniha „Investuj jako nejbohatší Čech“, navazující poučka by mohla znít: Investuješ-li miliony, vyjdou zase miliony. Abys získal miliardy, musíš taky miliardy vložit. Naposledy to bylo hodně miliard korun. Konkrétně bezmála 64 jich investovala PPF do dvoutřetinového podílu v české divizi Telefóniky. Od ledna pět milionů Čechů volá s Kellnerem.
Kromě „kapek“ v podobě měsíčních plateb tím miliardář získal monopol na pevné linky. Aby byla celá transakce dokončena, musí jako nový většinový vlastník nabídnout minoritním akcionářům, že jejich podíly vykoupí. Nabídku ovšem musí schválit Česká národní banka, jež se však k tomu zatím nemá. ČNB chce zřejmě dosáhnout co nejvstřícnější ceny pro minoritáře, aby se co nejvíce blížila necelým 306 korunám, které dostali Španělé. Možná i proto, aby se vyvarovala dalších spekulací, jak velký vliv mají Kellnerovi lidé na její rozhodování.
Transakce mezi PPF a Španěly byla totiž podepsána jen několik dní před řízeným znehodnocením české koruny v závěru loňského roku. A protože byl obchod denominován v korunách, vznikla fáma, že centrální bankéři to udělali právě Kellnerovi k vůli. Moc finančníka se někdy přeceňuje…
Informace od kopírek
Kellner ovšem nebyl vždy až démonizovaně mocným oligarchou. Pohádkově bohatým, před veřejností téměř zcela skrytým, s pečlivě střeženou pověstí a plejádou filantropických projektů, které k postavení jednoho z nejbohatších mužů světa zkrátka patří. Počátky budování jeho impéria spadají do doby divokého kapitalismu a některé epizody na chlup odpovídají oné době, nikoli vyžehlenému obrazu muže, který se pohybuje v nejvyšších evropských finančnických kruzích.
U zrodu impéria stáli dva další podnikatelé: Milan Vinkler z Teplic a Milan Maděryč ze Zlína. Psal se rok 1990. Vinkler montoval převážně z asijských komponentů počítače a dodával je podnikům i úřadům v Teplicích. Když později začal obchodovat i v Praze, potkal se s Kellnerem, jenž pracoval jako dealer firmy Impromat. Dovážela do Československa produkty japonské společnosti Ricoh, jednatelem a později stoprocentním majitelem firmy byl Maděryč.
Jelikož si Vinkler s Kellnerem nekonkurovali, uzavřeli dohodu: budou se u zákazníků snažit vzájemně prosazovat počítače i kopírky. Vinkler před lety popisoval, jak se k nim při jedné zakázce pro ministerstvo financí dostala informace o chystaném návrhu zákona o velké privatizaci. Na schůzkách se zabývali myšlenkou založit investiční fond. „Bylo nám jasné, že jedině tak je možné podílet se na ohromném přerozdělení majetku, kterým byla připravovaná kuponová privatizace,“ řekl Vinkler LN v roce 2001.
Maděryčovi se do privatizačního dobrodružství dvakrát nechtělo. Ale Kellner s Vinklerem si v roce 1991 založili společnost Wika, jež obdržela povolení založit investiční fond. A tak se v září Wika stává zakladatelem společnosti Správa prvního privatizačního fondu, později přejmenované na PPF. Chyběly ale peníze, především na reklamní kampaň.
Nakonec je dodal majitel teplického sklářského gigantu Sklo Union Štěpán Popovič – údajně šlo o 40 milionů. Půjčku podmínil kapitálovým vstupem a později skutečně získal ve skupině PPF podíl. Do hry se vrátil i Maděryč jako další podílník. Skupina fondů získala v prvním kole kuponové privatizace 1,4 procenta bodů a v roce 1993 převzala na dvě stovky podniků v hodnotě pěti miliard.
Klíčoví muži v Kellnerově příběhu
Jako premiér prosazoval českou cestu privatizace, jejímž představitelem Kellner byl.
Jako ministr financí jeden z hlavních strůjců toho, že Česká pojišťovna skončila v rukou PPF.
Na počátku devadesátých let šéf Sklounionu, který zafinancoval 40 miliony rozjezd Kellnera v první vlně kuponové privatizace.
Jako šéf Impromatu, kde Kellner prodával kopírky, stál u počátků vzestupu dnešního miliardáře.
Jeden z hlavních spojenců PPF v ruském podnikání. Oligarcha má dobré kontakty v Kremlu.
Dlouholetá dvojka PPF. Kellnerovi pomohl třeba při ovládnutí a následném prodeji TV Nova. V uplynulých dvou letech se od centrály firmy emancipoval. |
Nevyjasněno
Vinklerova role postupně slábla. V roce 1994 byl z orgánů společnosti vymazán. Proč, to nebylo nikdy jasně vysvětleno, zůstává podivná skvrna na jinak sotva skandalizovatelném podnikání Petra Kellnera. Posléze Vinkler začal mít potíže se zákonem, zatkla ho policie, ve vazebních věznicích strávil 2,5 roku a za podvody a krácení daně dostal šest let. Vinu vždy popíral, skrýval se před policií, měnil identitu, vyhýbal se vězení. Jeho trestní řízení trvalo téměř desetiletí. Oddechl si až díky loňské amnestii Václava Klause.
Zhrzený Vinkler nicméně údajně neustále tlačil na Kellnera, aby zpětně ocenil jeho zásluhy. V pražských finančních kruzích se již několik let vypráví, že majitel PPF někdy po roce 2000 podepsal s Vinklerem dohodu o narovnání a vyplatil mu zhruba miliardu korun. Jenže takové informace nelze ověřit, tudíž skutečný příběh vztahu dvou otců zakladatelů zůstane zřejmě navždy jejich společným tajemstvím.
V polovině devadesátých let po ukončení druhé vlny kuponové privatizace začaly velké investiční společnosti bojovat o významné české podniky a banky. Nejmocnějším politikem České republiky byl premiér Václav Klaus, který razil českou cestu privatizace: státní majetek by měli získat čeští podnikatelé.
Favorité Václava Klause
Předseda občanských demokratů měl mezi mladými a dravými byznysmeny favority. Šéfa Harvardských fondů Viktora Koženého, finančníky z Motoinvestu v čele s Pavlem Tykačem, lidi kolem Investiční banky (později IPB), Milana Šrejbera a právě Petra Kellnera. Také on si v podstatě zvolil strategii všech finančníků z obou vln „kuponovky“. Transformovat fondy do neinvestičních společností, aby tak obešly zákon a dostaly se mimo kontrolu ministerstva financí.
Společnosti tedy postupně zahájily výprodej akcií, které neměly v úmyslu dlouhodobě držet, a soustředily se na strategické investice. Jenže Kellner (stejně jako Tykač) snil o získání rozhodujícího vlivu ve velké bance. Na to by ovšem potřeboval mnohem větší finanční sílu, než jakou tehdy disponoval. Možná i proto si PPF vyhodnotila jako cílovou strategickou investici Českou pojišťovnu.
Aktiva této instituce se pohybovala okolo 60 miliard korun, a přitom měla poměrně nízký základní kapitál – méně než dvě miliardy korun. To znamenalo, že kontrolu nad největší pojišťovnou v zemi bylo možné získat relativně lacino. Navíc měla významné hotovostní úložky u velkých bank ovládaných českým státem, což by do jisté míry umožnilo nepřímo ovlivnit i rozhodování těchto finančních domů.
Klíčem ke všemu je pojišťovna
Psala se polovina devadesátých let, když finanční a politická hra začala. Pojišťovnu vlastnil prostřednictvím Fondu národního majetku (FNM) stát plus pětice státních bank. Česká bankovní sféra se potýkala s nárůstem nesplácených dluhů z let nadšeného půjčování na projekty čerstvých kapitalistů. Banky potřebovaly pro svou stabilizaci „cash“. A tu jim Kellnerova skupina ochotně poskytla. Výměnou za podíl v České pojišťovně.
Od roku 1996 tak v bezmála monopolním subjektu v oblasti pojištění držela PPF zhruba pětinový podíl, za nějž Interbance a České spořitelně vyplatila okolo dvou miliard korun. Bankovní krize citelně zasáhla i pojišťovnu. Držela totiž podíly v krachujících finančních domech Kreditní banka Plzeň a Pragobanka. I proto se hospodaření pojišťovny potácelo v červených číslech.
PPF se snažila zvýšit svůj podíl v ní, usilovala získat vlastnické podíly, které držela Investiční a Poštovní banka (IPB). Ostře proti se postavil FNM. Nechtěl, aby největší pojišťovna v zemi byla ovládána privátní sférou. Kellner pochopil, že klíčem k úspěchu je lobbing. Dnes je znám jako uzavřený miliardář, tehdy však s médii komunikoval.
A tak třeba v dobovém Právu vyšel článek doprovozený Kellnerovým portrétem s vizáží poplatnou době. V něm se tehdy vášnivý kuřák červených marlborek dušoval, že chce postupovat v souladu s přáním hlavního akcionáře, tedy FNM. Na své straně měl však silného spojence, Václava Klause.
Jediný akcionář
Zaúřadoval Klausův ministr financí Ivan Kočárník. I díky němu se pro stabilizaci vrávorající pojišťovny zvolila cesta manažerské kontroly, která byla svěřena PPF a IPB. Dostalo se jim příslibu, že pokud se pojišťovna dostane do zisku, mají právo na odkup 14procentního podílu, který v ní držela ČSOB. A ta – jen co se účetními operacemi a díky státním zárukám za ztráty z Kreditní banky a Pragobanky pojišťovnu podařilo vrátit do černých čísel – podíl ochotně prodala. Tím získala PPF většinovou kontrolu. V lednu 2000 pak dosáhla i na bezmála pětinový podíl držený IPB.
Jen několik měsíců před svým krachem banka akcie prodala za 1,6 miliardy korun. Ty však nikdy neviděla. PPF si započetla smluvní pokutu 1,9 miliardy. ČSOB, která zkrachovalou IPB převzala, převedla pohledávku do České konsolidační agentury, z níž ji pak zřejmě na popud PPF za zlomek hodnoty odkoupila poradenská firma CA IB. Rok 2001 pak přivedl celou Českou pojišťovnu do náruče Petra Kellnera kompletně. Zbylé dvě pětiny mu totiž odprodal stát a také Komerční banka. Kellner se tehdy veřejně přihlásil jako jediný akcionář k PPF.
Tato akce naučila skupinu PPF a jejího vlastníka několik základních pravidel, jež se prolínají Kellnerovým vzestupem, i když pravda v méně kovbojské variantě. Základem byznysu je podnikání, z něhož plynou trvalé drobné částky od klientů, jež v součtu skládají velkou částku. I proto už rok po vstupu do pojišťovny zakládá PPF firmu Home Credit na spotřebitelské půjčky, které klienta zavážou platit drobné splátky na měsíce dopředu.
Tato strategie se natolik osvědčila, že Home Credit se stal brzy druhým klenotem v impériu PPF a „beranidlem“ pro cizí trhy. Je základem úspěšné ruské expanze, byť vzhledem k finanční krizi pokulhává a předpokládá se, že letos v prvním pololetí tamní úvěrový byznys vykáže další pokles.
Po Rusku se stala prioritním trhem Čína. Výměnou za know-how se tam PPF podařilo stát zahraniční firmou, která získala licenci na poskytování spotřebitelských úvěrů. Původně jen v jedné provincii, ale díky obratnému lobbingu a v podstatě „vlastní zahraniční politice“, nezávislé na akcích Černínského paláce, se licence loni rozšířila na území celého miliardového trhu. A tuto funkci byznysu, z něhož neustále „kape“, má nyní Telefónica.
Armáda lobbistů
Druhým poučením bylo, že stát je vlastně taková bonboniéra, z níž lze mlsat miliardy. PPF – jako řada dalších skupin – uměla skvěle tipovat výnosné pohledávky, které získávala z konsolidační agentury. Samozřejmě nikoli přímo, ale přes různé speciálně založené firmy. Právě na Kellnera napojená firma AB Credit tak například před skoro sedmi lety vykoupila historicky poslední balík špatných dluhů.
A PPF se objevila i na konci spletité kauzy Petrcíle, v níž díky obchodu s akciemi Nové huti Ostrava vydělala spolu s finančníkem Pavlem Tykačem dobrých pět miliard. Arbitráž totiž přiznala firmě Petrcíle právo na státní podíl v Nové huti za necelou miliardu. Jako noví vlastníci Petrcíle se pak zjevili Tykač s Kellnerem a obratem akcie přeprodali majoritnímu vlastníku Arcelor Mittal za miliard šest.
A zásada číslo tři: dobré politické vztahy se vyplácejí. Po zkušenostech s Kočárníkem firma nikdy nepodcenila sílu lobbingu. A to na všech trzích, kde působí. PPF proto udržuje nadstandardní vztahy s ruskou i čínskou ambasádou. V Rusku využívá vlivu svých obchodních partnerů – třeba spolumajitele těžařské společnosti Polymetal Alexandra Něsise. Do Číny ve spolupráci s vnučkou Zdeňka Millera zase přivezla velvyslance české kultury – krtečka.
Armáda lobbistů samozřejmě působí i v ČR, a lze proto jen spekulovat, proč třeba z původních koaličních jednání současné vlády o speciální dani pro vybraná odvětví hned v počátcích vypadly telekomunikace, do nichž právě PPF vstupovala. Ne nadarmo se říká, že Kellnerovi je jedno, který politik mu zavolá, protože politické strany jeho postup ovlivnit nemohou. Naopak to ale jde.
Co se o miliardáři (ne)ví
Jedním z prvních zaměstnání promovaného ekonoma byla funkce asistenta produkce na Barrandově ke konci osmdesátých let. Jeho působení ve filmových ateliérech je i kratičce zaznamenáno kamerou. Mihne se totiž ve scéně z bytového večírku Vilmy Cibulkové v debutu režisérky Ireny Pavláskové Čas sluhů z roku 1989.
Umí naslouchat, ale zásadní rozhodnutí stejně dělá sám, popisují Kellnerův manažerský styl lidé z jeho okolí. A v podnikání jasně preferuje stoprocentní kontrolu v dané firmě před spoluprací s jinými akcionáři.
Kellner před lety zkoušel žít spíše mimo republiku, jeho ale i jeho děti to táhlo zpět. Říká, že v rodné zemi zkrátka les voní jinak. I proto má rozsáhlé nemovitosti v Jizerských horách. Jeho patriotismus se projevuje i ve filantropii. PPF je třeba spjata s polistopadovou érou Divadla Járy Cimrmana, jehož hry umí Kellner bezmála zpaměti.
PPF se vždy pohybovala v prostředí státem regulovaných byznysů, a tak bylo prorůstání s politickým světem neodmyslitelné. Tři jména politiků jsou jednoznačně s Kellnerem spojená. Václav Klaus prosazoval cestu české privatizace a Kellner jí byl zářným příkladem. Nyní se zase miliardář postaral o bývalého státníka, když sponzoruje jeho institut. Exministr financí Ivan Kočárník sehrál klíčovou roli v privatizaci České pojišťovny do rukou PPF.
Byznys se dělá, nemluví se o něm. Tak by se dalo charakterizovat počínání PPF. Média jako nejčastější odpověď na svůj dotaz po plánech či chystaných krocích skupiny slyší „spekulace trhu akcionáři nekomentují“.
Petr Kellner zaměstnává desítky lidí jako ostrahu pro sebe i své děti. S médii téměř nemluví, a když výjimečně „udělí“ rozhovor, dotazy snažící se hradbu proniknout odbývá tím, že „to má tak být, že se o něm nic moc neví“. Snímky k rozhovoru dovolí použít pouze jednou. Jeho fotografie, které se každoročně objevují ve výročních zprávách, média nesmí používat.
Skoro pokaždé se ve větším Kellnerově profilu objeví i to, že rád jezdí i s dětmi pod týpí. Jednou to sám okomentoval s jistou nadsázkou v rozhovoru pro HN tak, že od doby, co to řekl, pod týpím prakticky bydlí. Dalším oblíbeným klišé je opakování jeho přezdívek i lidmi, kteří ho nikdy nepotkali (novináři zejména).
Pravdou však například je, že jako první v Česku si pořídil tryskáč Gulfstream – s nostalgickým jménem „Káně“. Pak z něj přesedlal na Boeing 737 upravený pro privátní klientelu. „Tráví na cestách mnoho času, proto chce cestovat pohodlně – vyspat se, osprchovat se a tak dále,“ přiblížil kdysi LN jeden z jeho blízkých spolupracovníků. |
Pozor na plané sliby
Když už máme partnera, pak se na něho musí tvrdě. To by mohla být další poučka z příběhu České pojišťovny, v němž je toho příkladem IPB. Zažil to nejeden byznysmen, který přišels Kellnerem do styku. Zejména se nevyplácí dávat Kellnerovi plané sliby, které buď nelze splnit, nebo jsou nereálné.
Kvůli tomu třeba skončil výboj PPF do mediální sféry s projektem Naše adresa, v němž „zahučelo“ na půl miliardy korun. Sliby Romana Galla o budoucí prosperitě regionálních webů, které budou propojeny s kavárnami a také multimediální centrálou, stály vliv a postavení Evžena Harta, který až do krachu projektu ke konci minulého desetiletí hrál v PPF významnou roli.
Na žaludek PPF až příliš optimistický byl při hodnocení finančního zdraví svého realitního impéria ECM Milan Janků, když se skupinou spojoval síly. Skončilo to tak, že PPF si vybrala ze společného byznysu to nejlukrativnější a zbytek s dluhy poslala do konkurzu. Podobně dopadla spolupráce s Kellnerovou partou pro pozemkového magnáta Miloše Červenku, který ve prospěch PPF přišel o lukrativní parcely kolem Prahy.
Další oběť
Mezi Kellnerovy oběti se počítá i Vladimír Železný. V roce 1999 vyšachoval z TV Nova amerického investora Ronalda Laudera s jeho CME. Na financování televize se domluvil s Jiřím Šmejcem a jeho MEF Holdingem, čímž se z brokera stal mediální magnát. Nova i Česko ovšem čelily řadě soudů z americké strany. Do toho padla v roce 2000 IPB, na jejímž financování velká část Železného Novy stála.
Toho využila PPF a začala v roce 2002 s nepřátelským převzetím, při němž platila i Železného dluhy. Šmejc se zprvu Kellnerovi bránil. Když však viděl, že Železný nechce k novému spoluvlastníkovi hledat cestu, síly s mnohem silnějším rivalem spojil. A nakonec si díky tomu vysloužil ostruhy. Železného odstavili v roce 2003 a o rok později se ziskem odhadovaným na deset miliard prodali Novu zpět americké CME. Česko ještě po arbitráži muselo Američanům zaplatit deset miliard korun.
Šmejc se po operaci Nova stal za odměnu dvojkou v PPF s podílem pět procent. Částečně se osamostatnil až před zhruba dvěma lety, kdy Kellner opět ovládl PPF z 99 procent a Šmejc na oplátku dostal více než třináctiprocentní přímý podíl v některých firmách impéria, především Home Creditu, který zvolna připravuje vstup na burzu.
Oškubaní Italové
Že Kellner a jeho PPF jsou velmi dobří obchodníci, zakusil též italský pojišťovací obr Generali. Jeho managementu se muselo zdát jako obchod snů, když v roce 2007 začala PPF uzavírat kapitolu České pojišťovny a hledala pro ni partnera. Za miliardu eur pro PPF vznikl společný Generali PPF Holding, kde se spojily pojišťovací aktivity obou partnerů ve středo- a východoevropském regionu s tím, že PPF měla se 49 procenty minoritu.
Ve smlouvách ovšem byla zabudována i opce na odprodej tohoto menšinového podílu. PPF jí beze zbytku využila, uplatnila ji v roce 2012. Mezitím Evropa prošla finanční krizí, jejíž dozvuky cítí dodnes, a Italové by jistě byli raději, kdyby nakupovat za další 2,5 miliardy eur nemuseli. Takto ale už půlku podílu PPF vykoupili a do konce letošního roku musejí zaplatit za zbytek.
Dělení neovládá
Že se Kellnerova skupina ze společného podniku určitě stáhne, by mohlo být Italům jasné, kdyby znali zvěsti o nejbohatším z Čechů. Kuloáry totiž glosují, že když se ve škole bralo dělení, chyběl. Nedosáhne-li na sto procent, raději se časem stáhne. V České pojišťovně se mu to očividně vyplatilo, svých sto procent desetinásobně zúročil.
Podobný scénář se nyní odehrává v Energetickém a průmyslovém holdingu, zastřešujícím aktiva za dobrou stovku miliard korun, o nějž se PPF od roku 2009 dělí s dalším finančním žralokem J&T a podnikatelem Danielem Křetínským. Nyní finišuje proces, při němž PPF svůj 40procentní podíl zbylým dvěma partnerům odprodá.
Přišel ji na tři miliardy korun, prodejní cena se dle informací LN pohybuje okolo miliardy eur, tedy 30 miliard korun. Kouzlo desetinásobného zhodnocení, které si PPF zkusila i při odprodeji České pojišťovny, se tedy opakuje...
Milníky v byznysu neviditelného miliardáře
Absolvoval na Vysoké škole ekonomické v Praze.
Ve firmě Impromat prodává kopírky a v té době se seznamuje s majitelem Milanem Maděryčem.
Zakládá spolu s Maděryčem a Milanem Vinklerem za vydatné finanční pomoci Štěpána Popoviče a jím řízeného Sklounionu Teplice První privatizační fond (PPF) a vrhá se do první kuponové privatizace.
PPF přebírá více než 200 privatizovaných podniků v hodnotě okolo pěti miliard. Ne všechny příběhy těchto nakoupených firem skončily úspěchem. Příkladem budiž později zkrachovalé ZPS Zlín.
První pokus expandovat na ruský trh. Kellner a jeho partneři zakládají v Rusku privatizační fondy Petra Velikého. Tato snaha ale později končí koncem devadesátých let v divoké éře ruského byznysu neúspěchem.
Skupina začíná vykupovat na trhu obchodované akcie České pojišťovny a dohaduje se na odkupu podílů Interbanky a České spořitelny – každá držela zhruba deset procent.
PPF získává kontrolu nad 20procentním balíkem akcií a získává manažerskou kontrolu v pojišťovně. Bankám zaplatila každé asi miliardu korun. V té době sám Kellner oceňuje aktiva spravovaná PPF na zhruba deset miliard korun. Časopis Týden pak poprvé oceňuje jeho majetek odhadem na 2,5 miliardy korun.
PPF zakládá splátkovou společnost Home Credit, s níž v pozdějších letech expanduje na zahraniční trhy a která se stane zlatým vejcem firmy. Exministr financí Ivan Kočárník, který byl jedním ze strůjců manažerského ovládnutí České pojišťovny skupinou PPF, se stává šéfem představenstva pojišťovny.
Česká pojišťovna, do té doby potácející se v červených číslech, vykazuje zisk bezmála půl miliardy korun. PPF a IPB, které společně drží 38 procent akcií, tak plní podmínku pro uplatnění opce na dalších 14 procent akcií pojišťovny v držení ČSOB. Ta za ně inkasuje zhruba 1,7 miliardy korun.
PPF získává v zásadě jen pár měsíců před definitivním pádem IPB její podíl v hodnotě 1,6 miliardy korun, za nějž ve výsledku nikdy nezaplatí, a stává se majoritním vlastníkem České pojišťovny. V té době se již jmění, které firmy ze skupiny PPF spravují, odhaduje okolo sto miliard korun. V této době Kellner zveřejňuje, že je majoritním vlastníkem PPF a jeho společníci vlastní jen menšinové podíly. Ne nadarmo se říká, že Kellnerovi je jedno, který politik mu zavolá, protože politické strany jeho postup ovlivnit nemohou. Naopak to ale jde.
Vláda Miloše Zemana rozhodla o odprodeji státního podílu v České pojišťovně skupině PPF – šlo o 30 procent akcií za bezmála čtyři miliardy. Dalších deset prodává Komerční banka za 1,3 miliardy. Podle výroční zprávy za tento rok spravuje skupina Petra Kellnera majetek za 130 miliard korun.
PPF začíná skupovat podíly v TV Nova, proniká do První městské banky a „vysílá“ Home Credit do Ruska. Podle výroční zprávy spravuje majetek za 150 miliard korun.
Kellner oznamuje, že je stoprocentním vlastníkem skupiny. O rok později ho časopis Týden pasuje na prvního dolarového miliardáře v Česku s odhadovaným majetkem okolo 50 miliard korun, tehdy něco přes dvě miliardy dolarů.
Skupina ovládla televizi Nova a posléze ji prodala s odhadovaným ziskem deset miliard korun Ronaldu Lauderovi a jeho CME. PPF dosáhla hodnoty spravovaného majetku 200 miliard korun.
Kellner „odměňuje“ Jiřího Šmejce, díky němuž se akce Nova vydařila, pěti procenty PPF v hodnotě pěti miliard korun, což poprvé oceňuje skupinu na sto miliard. Zároveň PPF oznamuje svůj plán proinvestovat v nejbližší době miliardu dolarů.
Předešlá publicita vystřelila Kellnera poprvé do žebříčku světových miliardářů časopisu Forbes – konkrétně na 224. místo s majetkem odhadovaným na tři miliardy dolarů – tehdy asi 72 miliard korun.
Je upečen první „životní“ obchod Petra Kellnera. Odprodává italské pojišťovně 51 procent České pojišťovny, respektive firmy založí společný středo- a východoevropský podnik, v němž má PPF menšinový podíl. PPF inkasuje okamžitě přes miliardu eur, v součtu pak postupně něco kolem čtyř miliard eur. V témže roce pak přechází na hodnocení svého byznysu ve světových měnách – majetek tak oceňuje na deset miliard eur.
Kellner se poprvé dostává do první stovky dolarových miliardářů na 91. místě s majetkem 9,3 miliardy dolarů. PPF kupuje v Rusku podíl v těžařské firmě Polymetal.
Naplno se projevuje finanční krize. Podle Forbesu se Kellnerův majetek ztenčil na šest miliard dolarů, časopis Týden to vidí ještě černěji a počítá s částkou okolo 50 miliard korun. PPF přesto expanduje do nových oborů. Spolu s J&T zakládá Energetický a průmyslový holding (EPH). Podle výroční zprávy se zastavil i růst aktiv skupiny, když jich spravuje za 10,8 miliardy eur.
PPF jako první firma získává licenci na poskytování spotřebitelských úvěrů v Číně, prozatím jen v jedné provincii. Kellner opět bohatne, dle Forbesu ovládá 7,6 miliardy dolarů. Poprvé ho v žebříčku doprovázejí Zdeněk Bakala a Andrej Babiš s odhadovaným majetkem kolem miliardy.
PPF zahajuje boj o loterijní firmu Sazka, z nějž nakonec vyjde v tandemu s KKCG Karla Komárka o bezmála dva roky později vítězně. PPF vydělává na odprodeji svého podílu Komárkovi bezmála čtyři miliardy korun.
Koncem roku se domluví PPF s Generali na finálním opuštění společného pojišťovacího podniku. Vzhledem k tomu, že postupně nainvestovala do odkupu České pojišťovny částku okolo deseti miliard korun a celková prodejní cena se bez započtení dividendy vyhoupla k 110 miliardám, nastalo desetinásobné zhodnocení. Majetek skupiny se vyhoupl podle výroční zprávy za tento rok na 21,5 miliardy eur – tedy daleko přes půl bilionu korun.
Kellnerův majetek je prvně odhadnut na více než deset miliard dolarů. Na konci roku skupina odkupuje od španělské Telefóniky 65procentní podíl v české divizi za 64 miliard korun. Vzápětí přichází také zpráva, že se PPF vyváže ze spolupráce s J&T v EPH a získá zhruba 30 miliard korun.
Kellnerův majetek Forbes odhadl na 11,2 miliardy dolarů – na první stovku v žebříčku to ale nestačí. |
