Ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba v úterý oznámil, že na uvolněné místo v Radě Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) navrhne vládě právníka Roberta Pelikána z právní kanceláře Vrána & Pelikán. ČESKÁ POZICE o tomto kroku informovala v článku Kuba vytřel zrak lobbistům i politikům. Do Rady ČTÚ vysílá právníka Pelikána. Na ten zareagoval bývalý radní ČTÚ Petr Štěpánek (2006 až 2011). ČESKÁ POZICE informuje otevřeně, proto komentář Petra Štěpánka zveřejňujeme v plném znění.
KOMENTÁŘ Petra Štěpánka / Již delší dobu se Český telekomunikační úřad (ČTÚ) a jeho rada těší zvýšenému zájmu médií. Obávám se však, že je nad síly běžného čtenáře, zorientovat se v tom, co je ještě oprávněná (i potřebná) kritika státního úřadu a co už „píárové“ zastřelování mediálních šamanů ve službách zájmových zainteresovaných podnikatelských skupin před jedním z největších tendrů novodobé české historie. Jsem insider, pět let jsem v Radě ČTÚ zasedal, snad k tomu mám tedy co říci. Zároveň oceňuji prostor k vyjádření na ČESKÉ POZICI, která se touto problematikou také opakovaně zaobírá, nota bene za situace, kdy osten mého „pera“ míří na samotného pana šéfredaktora.
V souvislosti s návrhem ministra průmyslu a obchodu Martina Kuby (ODS) na jmenování Roberta Pelikána do Rady ČTÚ mě nic tak nepobavilo jako článek Istvána Léko na serveru ČESKÁ POZICE Kuba vytřel zrak lobbistům i politikům. Do Rady ČTÚ posílá právníka Pelikána.
Proč mě to tak pobavilo? Protože v zákulisí telekomunikačního byznysu rezonuje informace, že Pelikán ve skutečnosti není nic jiného než čistokrevný produkt právě lobbistů. Lobbistů PPF. Té PPF, která se hodlá ucházet o pozici čtvrtého operátora. Ano, může to být pomluva od konkurence. Některé indicie ovšem svědčí spíše o opaku. V cestě totiž stojí dosavadní člen rady Zdeněk Švrček (ODS), respektive jeho ambice být do rady jmenován i na další funkční období. Právě jemu totiž lobbista PPF Vladimír Mlynář, ano, ten Mlynář, jako „bolestné“ nabízel „náhradní“ zaměstnání. Stejně jako předtím ministr Kuba, který chtěl Švrčka „upíchnout“ do dozorčí rady ČEPS. Švrčkova reakce však byla, že je to naprostý nesmysl, co by v ČEPS, proboha, dělal, když energetice vůbec nerozumí, zatímco telekomunikacím se věnuje v nejrůznějších odborných i politických pozicích už patnáct let.
A propos. Pro koho že to pracuje Pelikánova advokátní kancelář Vrána & Pelikán? Zlí jazykové opět uvádějí PPF. Nebo že by to byla také pomluva?
Istvánu Léko se však podařil ještě jeden tragikomický kousek. Píše: „Robert Pelikán je morálně nezpochybnitelnou osobou, pochází se slavné pražské právnické rodiny – oba rodiče jsou významní čeští právníci.“ Vážně? V hlavě se mi okamžitě vybavil starý příběh.
Rodinný příběh
Hlavou té slavné pražské právnické rodiny totiž není nikdo jiný než Dragutin Pelikán, docent marxismu-leninismu na katedře vědeckého komunismu, člověk, který po Únoru na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze napráskal mého otce. Udal ho za to, že je buržoazního původu. Otcův táta, můj děda, totiž měl prodejnu ojetých vozů a jednoho zaměstnance. Zřejmě ho vykořisťoval. Tátu vyhodili. Jeden den to byl nadějný jurista, druhý den přidavač na stavbě.
Jenže pointa téhle historky je ve skutečnosti ještě půvabnější. Svět je totiž malý a život občas píše prazvláštní příběhy. Moje babička Josefa Štěpánková byla velmi zbožná žena a do své křesťanské lásky v bídných poválečných letech zahrnula i nemajetného kamaráda svého syna. Každý den proto připravovala dvě svačiny. Jednu pro syna, druhou pro jeho kamaráda. Pak kamarádi dostudovali gymnázium a oba nastoupili na právnickou fakultu. Do toho přišel Únor.
Znovu se bývalí kamarádi potkali až v osmašedesátém, kdy mého otce rehabilitovali, a v dospělém věku mohl dostudovat. Muselo to tenkrát na chodbě Právnické fakulty Univerzity Karlovy být prapodivné setkání. Dragutin, který mezitím udělal akademickou kariéru, nejdříve dělal, že Frantu nevidí. Pak ho ale rychle zatáhl do své kanceláře a spustil vodopád slov: „Franto, promiň, to víš, byli jsme kluci. Kácel se les a lítaly třísky.“ Táta mu tenkrát odpověděl: „Ano, byli jsme kluci, ale mě to stálo dvacet let života.“
Tož tak. A pak nějaký novinář píše cosi o slavné právnické rodině. No nepřizabili byste ho?
Zpět k ČTÚ
Ale zpátky k ČTÚ. Chystá se aukce volných kmitočtů, jde o obrovské peníze. Mnozí žijí v přesvědčení, že klíčem k nim je právě Rada ČTÚ. Zájmové skupiny a jejich lobbisté, píáristé a spříznění politici se zastřelují už více než rok. Jednu demagogii stíhá ještě větší demagogie. Vše je dovoleno. Ministr Martin Kuba (teď přesně nevím, jestli za ODS či za PPF), neustále vykřikuje cosi o politických trafikantech. To je obzvlášť půvabné od ministra průmyslu a obchodu, který je původní profesí anesteziolog a jehož jedinou politickou kvalifikací pro zastávaný post jsou návštěvy v restauraci Hubert na Hluboké.
Oslavné články jsou nachystány předem. Ministr na čtrnáctou hodinu svolá tiskovou konferenci k problematice ČTÚ. A hle, už v 14.20 visí na serveru iHNed.cz dlouhý článek včetně životopisu nově navrženého člena rady Pelikána. Z kterých že to novin přišel Kubův minulý nominant do Rady ČTÚ a spojenec Ondřej Malý? Ano, hádáte správně. A tak už jen pro jistotu ještě mrknu k Pelikánovi na facebook. No vida, přítel Malý. Vše do sebe zapadá.
A tak přicházejí přátelé přátel a kamarádi kamarádů. O jejich skutečných vazbách, motivech a závazcích sice nikdo nic neví, ale o to víc tomu kdekdo tleská. Vždyť přece nahrazují politické trafikanty. Závěrem ještě gratulace Nečasovi a Kubovi. Na pažbu likvidace vlastních lidí si mohou vyrýt další zářez.
P.S. redakce ČESKÉ POZICE: Petrem Štěpánkem kritizovaný text byl standardním zpravodajským článkem o návrhu ministra Martina Kuby jmenovat do Rady ČTÚ Roberta Pelikána. O tom, že by Robert Pelikán nebo jeho právní kancelář byli jakkoli spojeni s PPF, nemá redakce ČESKÉ POZICE žádné informace. K otázce postojů otce Roberta Pelikána můžeme dodat jen tolik, že synové za činy svých otců skutečně nemohou.
Aktualizace: Po zveřejnění komentáře Petra Štěpánka jsme obdrželi reakci Roberta Pelikána. ČESKÁ POZICE ji připojuje opět v kompletním znění.
KOMENTÁŘ Roberta Pelikána / V reakci na článek pana Štěpánka mohu uvést následující:
AK Vrána a Pelikán nikdy nepracovala pro skupinu PPF. Naopak, ve dvou významných případech hájila zájmy klientů proti společnostem této skupiny. Obecně ovšem musím zdůraznit, že jsme nezávislými advokáty a nejsme nijak spjati s žádným z našich klientů (kterých máme více než 150).
S panem Malým jsem se jednou setkal v době jeho novinářské kariéry. Je skutečně zahrnut v mých kontaktech na Facebooku, stejně jako 155 dalších lidí (plus 109 osob na síti LinkedIn), z nichž většinu jsem viděl párkrát v životě a některé ani jednou. Pošle-li mi pan Štěpánek pozvánku, přidám si jej také.
Pokud jde o mého otce, jsem si zcela jist, že nikdy nikoho neudal. Mohu potvrdit, že po roce 1945 byl skutečně komunistou, stejně jako jím byl v té době třeba Jean-Paul Sartre nebo Pablo Picasso. Skutečně také vyučoval marxismus-leninismus a byl dokonce proděkanem Právnické fakulty UK pro studijní záležitosti. Z této své pozice také zajistil, aby otec pana Štěpánka mohl v šedesátých letech dostudovat. Stejně jako mnoha jiným, i jemu přinesla kruté vystřízlivění invaze „spojeneckých vojsk“ v roce 1968. Po její veřejné kritice v průběhu tzv. Palachova týdne byl vyškrtnut z komunistické strany.
Když jsme přitom u té rodinné historie: únor 1948 znamenal také třeba konec právnické kariéry mého děda (významného pražského advokáta). Pracoval pak jako závozník v Uranových dolech Mořinka. Příběhy 20. století jsou prostě složité.
