Diplomat Michal Žantovský ve své reakci na článek teologa a sociologa náboženství Tomáše Halíka podsouvá podivnou představu, že podstatou „západní“ civilizace je svoboda vedoucí k jakémusi blahodárnému chaotickému hemžení a nezodpovědnému hádání, jež jsou „zdrojem hospodářského růstu a všeho blahobytu“. Nic z toho však není pravda.
Podstatou západní civilizace a života všech úspěšných společenství je vzájemná úcta. U kořenů pravidel vzájemného chování naší mediteránní civilizace je Desatero Božích přikázání Starého zákona. Každé z jeho pátého až desátého přikázání vyjadřuje nějaký aspekt povinnosti jednat vůči našim bližním s úctou. Tato základní pravidla vzájemného chování ale platí bez ohledu na to, jsme-li věřící, v jakékoli víře, nebo nejsme.
Pocit přiměřené svobody
Ke vzájemné úctě se hlásí Pařížská charta pro novou Evropu z roku 1990, kdy byly do evropského společenství přizvány nově osvobozené země východní Evropy. Známý čínský disident Wej Ťing-šeng na dotaz, jaký je rozdíl mezi západními a východními hodnotami, spontánně odpověděl: „Nejdůležitější hodnoty, jako je vzájemná úcta mezi lidmi, jsou univerzální.“
Svoboda je jedním z řady nároků jedince, které jsou, nebo nejsou legitimní v míře, v níž souzní s přirozeným řádem lidských společenství – nemůže být žádným způsobem považovaná za samotný základ jakékoli civilizace |
Americká ekonomka Elinor Ostromová (1933–2012) dostala v roce 2009 Nobelovu cenu za ekonomii za celoživotní výzkum, jehož výslednou esencí bylo, že společenství na celém světě jsou úspěšná, pokud spolu komunikují, spolupracují a mají vzájemnou důvěru. Řečeno jinak, pokud žijí ve vzájemné úctě.
Ve společenstvích, která žijí ve vzájemné úctě, mají jejich členové mezi jinými požitky i pocit přiměřené svobody. Tato svoboda ale nekončí tam, kde „zasahuje do svobody druhých“, jak píše Michal Žantovský. To by totiž v podstatě umožňovalo, aby lidé mohli bezohledně dělat, co se jim zlíbí, dokud je někdo dostatečně silný nezastaví.
Michal Žantovský jako by obhajoval naši postkomunistickou skutečnost. Svoboda jedince je ve zdravém společenství přirozeně usměrňována úctou k sousedům, celému prostředí, ve kterém lidé v takových společenstvích žijí, a k platným duchovním principům, ať již jsou uvědomované, nebo jen tušené. Svoboda je jedním z řady nároků jedince, které jsou, nebo nejsou legitimní v míře, v níž souzní s přirozeným řádem lidských společenství – nemůže být žádným způsobem považovaná za samotný základ jakékoli civilizace.
Veřejná debata
Podiv vzbuzuje i Žantovského tvrzení, že „demokracie není nic jiného než organizovaná hádka“. Demokracie je způsob správy veřejných věcí, při němž mají rozhodující slovo občané, a nikoli nějaký vládce. Aristotelés píše ve svém díle Politika o řádné vládě mnoha, pro jejíž uspořádání použil výraz „politeiá“, řád obce, který snad lze nejlépe přetlumočit jako „ústavní uspořádání“ (překlady se liší).
Podobně uvažovali i moderní evropští kritici monarchismu, v době prudkého hospodářského vzestupu zemí severozápadní Evropy podpořeného přísnou protestantskou morálkou, přijmeme-li argumentaci německého sociologa a ekonoma Maxe Webera (1864–1920). Například anglický filozof John Locke (1632–1704) píše ve svém díle Druhé pojednání o vládě, že „prvním a základním nástrojem všech společenství je ustavení zákonodárství“.
Skutečně významným, a zatím nedoceňovaným, nebo spíše mocnými nežádaným nástrojem demokracie je veřejná debata. Ta ale nesmí být chaotická, a rozhodně nikoli hádkou. |
Nosnou myšlenkou i amerických „Otců zakladatelů“ bylo vytvořit republiku, v níž bude vládnout zákon, a již nikdy člověk. Tyto myšlenky platí i dnes: každé společenství potřebuje na prvním místě všeobecně přijímaný a respektovaný řád, na němž se dohodne. Chaos vyhovuje těm, kdo chtějí „lovit v kalných vodách“, a je také mimochodem známo, že je vědomým nástrojem ruských tajných služeb v zemích, které si chtějí podmanit.
Skutečně významným, a zatím nedoceňovaným, nebo spíše mocnými nežádaným nástrojem demokracie je veřejná debata. Ta ale nesmí být chaotická, a rozhodně nikoli hádkou. V moderním demokratickém státě musí být moudře moderovaná, a zastupitelé občanů k ní musejí přistupovat se vší zodpovědností.
V týdeníku Respektu popsal Zdeněk Kudrna v článku Korporatismus a demokratická rovnováha s obdivem tripartitní debatu, která probíhá v západoevropských zemích při řešení ekonomických problémů. To je projev dospívající demokracie.
Muslimské země a islám
V závěru svého článku se Michal Žantovský povrchně vymezuje vůči politické korektnosti, multikulturalismu a islámu. Zastavme se u islámu, jímž se zaštiťovali útočníci v Paříži. V této souvislosti je důležité si uvědomovat skutečný stav islámských společenství a států. Jsou to společenství ovlivňovaná ne zcela ustálenou náboženskou vírou, která ve svých různých výkladech právě umožňuje rozpory až chaos, podobné Žantovského „hemžení“.
Na vztahu řady muslimských zemí k Islámskému státu, které se připojily ke koalici, jež s ním bojuje, je viditelná upřímná snaha potlačit takové teroristické výstřelky |
Kromě toho je v muslimském světě již dlouhá desetiletí přítomno nepříjemné povědomí určité, především snad technické nedostatečnosti ve srovnání se Západem, jak to již před 33 lety popsal jiný držitel Nobelovy ceny, tentokrát za literaturu za rok 2001, britský spisovatel hindského původu V. S. Naipaul ve svém románu z roku 1981 Among the Believers: An Islamic Journey (Mezi věřícími. Islámská cesta).
Navíc byly muslimské země více než 50 let rejdištěm ruských tajných služeb, které v nich podněcováním nenávisti vůči Západu a výcvikem teroristů přispívaly k nárůstu vnitřních rozporů a rozvratu a napomáhaly vzestupu násilnických skupin. Na vztahu řady muslimských zemí k Islámskému státu, které se připojily ke koalici, jež s ním bojuje, je ale viditelná upřímná snaha potlačit takové teroristické výstřelky.
Zločiny teroristů
Zločiny muslimských teroristů prováděné po celém světě nelze považovat za projev islámské civilizace. Jsou to nešťastníci, kteří nenašli možnost zakotvit v zemích, kde se sice narodili, ale jejichž většinoví obyvatelé je mezi sebe nepřijímají, a kteří pak podlehnou nějaké nenávistné propagandě.
Zločiny muslimských teroristů prováděné po celém světě nelze považovat za projev islámské civilizace |
Jsou velkým problémem, ale jeho řešením těžko bude Michalem Žantovským doporučovaná obrana proti islámu. Každé smysluplné řešení bude muset propojit zákonný postup vůči jednotlivým zločincům a vzájemnou úctu mezi naší a islámskou civilizací, jež možná jednou povede k dlouhodobé debatě nesené dobrou vůlí. To se ostatně pokusil naznačit Tomáš Halík již ve svém původním článku.
