Již několik desetiletí patří Michal Gabriel k nejvýraznějším osobnostem české výtvarné scény. Jeho sochy a projekty lze spatřit v městských prostranstvích – například pomník Otto Wichterleho v Praze na Břevnově či kašna na Masarykově náměstí v Hradci Králové. Letos se rovněž zúčastnil prestižní mezinárodní přehlídky Nord Art v německém Büdelsdorfu. V současné době probíhá jeho retrospektivně laděná výstava v Galerii města Plzně, která je nazvána Ve vaně, Archanděl Gabriel.
Sochařství je atraktivní, avšak také nelehká disciplína. Jako klasický závěsný obraz, byla i tradiční plastika ještě před pár lety zpochybňována. Byla označována za zastaralou a bez možnosti vývoji. Plzeňská výstava Michala Gabriela (nar. 1960) ukazuje, že socha figurálního typu je stále platnou, plnohodnotnou i zábavnou formou současného umění.
Pozdně socialistická generace
Michal Gabriel se stal v roce 1987 spoluzakladatelem legendární skupiny Tvrdohlaví. V ní se etabloval nezvyklý počet skvělých sochařů. Čestmír Suška, Jaroslav Róna, František Skála, Stefan Milkov a Michal Gabriel tehdy začali naplno ukazovat každý po svém další možné i aktuální tvůrčí kroky. |
Gabriel náleží ke generaci dostávající se do širšího povědomí od poloviny osmdesátých let. V této době se zde rodil a utvářel nový přístup k tvorbě zpravidla označovaný jako postmoderní. V ještě totalitní společenské atmosféře hráli roli v polooficiální struktuře témata političtější, respektive vzdorovitá, existenciální či hořce groteskní. Nová generace převážně studentů pražské Akademie výtvarných umění či Vysoké uměleckoprůmyslové školy však přicházela s celkem nezatíženým výrazovým slovníkem. (Gabriel se zúčastnil prvně kolektivní generační přehlídky v roce 1984 na takzvaných Konfrontacích v pražských Vršovicích.) Obecně se tehdy zpracovávala témata spíše nadčasová, nepolitická a vztahující se více k mezinárodním uměleckým souvislostem. A tak se i zde vynořovaly inspirace starověkými kulturami, nezávazně (postmoderně) míchanými znaky a symboly, které si říkaly o obnovenou rezonanci a estetizaci.
Michal Gabriel se stal v roce 1987 spoluzakladatelem legendární skupiny Tvrdohlaví, která tyto stylové i společenské proměny reprezentovala. A v ní se etabloval nezvyklý počet skvělých sochařů. Čestmír Suška, Jaroslav Róna, František Skála, Stefan Milkov a Michal Gabriel tehdy začali naplno ukazovat každý po svém další možné i aktuální tvůrčí kroky.
Průřez tvorbou
Gabrielova výstava v Plzni mapuje výběrově autorovu tvorbu od osmdesátých let až do současnosti. Ve dvou podlažích návštěvník prochází mezi četnými plastikami z různých období i materiálů (dřevo, bronz, fragmenty přírodnin, laminát, pryskyřice). Rozličné artefakty nabízejí lidské i zvířecí postavy samostatné i ve skupinách, které působí podmanivěji i zábavněji. Sledujeme postupné sochařovy proměny, experimenty, hříčky, za nimiž však vnímáme trvalá témata. Nejen lidská figura je zde nositelem sdělení, příběhu nebo jen prostého vyznění bez přílišné obsahovosti.
Gabriel se vždy věnoval spíše viditelným, respektive hmatatelným aspektům tvorby. Jeho počáteční sochy bývají volně inspirovány starověkými kulturami, zvláště egyptským uměním. V něm nachází nosné tvarové a proporční kánony a principy, strnulou tajemnost a nadčasovost. Jmenujme jeho Písaře, Strážce a další plastická a kolorovaná díla. Pevné tvary, poctivé řemeslo a neotřelé povrchové zpracování však mohou v úhrnu nabízet i zasutý příběh. Ten si však divák vybavuje a rozvíjí spíše na základě vlastního založení a rozpoložení. Jinými slovy, Gabriel se soustřeďuje především na samotnou podobu sochy, která však svou vnitřní silou vybízí k volné imaginaci a další komunikaci.
Známé jsou jeho originální lidské i zvířecí bytosti, jejichž povrch je poset skořápkami vlašských či burských ořechů nebo rozpůlených broskvových pecek vsazovaných do měkké pryskyřice. Těla hustě pokrytá různými přírodninami stávají se dynamickou plastickou strukturou; jsou anatomicky věrná (v podstatě realistická), avšak použitým materiálem jiná a překvapivá. |
Výstava ukazuje, že Gabriel se nikdy nespokojil s dosaženým a úspěšným tvaroslovím zvoleného tématu. V pravidelných intervalech přichází s novými přístupy a podobami. Od archaických počátků (inspirace starověkými kulturami) se posouvá k dalším krokům, v nichž nakonec nechyběly ani sociální či společenské rezonance.
Gabriel rád inscenuje. Zajímá se nejen o prostorové dispozice jednotlivých soch, ale sleduje i proměnlivost jejich působení v galerijním či veřejném prostoru. Pozornost věnuje volbě materiálu a zvláště povrchu, který atakuje a přitahuje naši pozornost. Známé jsou jeho originální lidské i zvířecí bytosti, jejichž povrch je poset skořápkami vlašských či burských ořechů nebo rozpůlených broskvových pecek vsazovaných do měkké pryskyřice. Těla hustě pokrytá různými přírodninami stávají se dynamickou plastickou strukturou; jsou anatomicky věrná (v podstatě realistická), avšak použitým materiálem jiná a překvapivá. Vzniká stylizace například koně, šelmy, člověka, ale při svém zjednodušení jsou paradoxně skutečnější než skutečnost sama. Mizí původní detaily a do popředí vystupuje celek – podstata či idea zobrazovaného subjektu. A je to také hra a šálení, jehož míra je závislá na vzdálenosti pozorovatele. Napětí mezi původním realistickým vzorem a vymyšlenou povrchovou fantazií je neodolatelně přitažlivé.
Gabriel tímto posunem ve zpracování může zábavně pojednávat i „obyčejná“ témata. Na plzeňské výstavě je z této „skořápkové“ tvorby vybrána skupina soch představujících ženské postavy v různých jogínských pozicích. Tento soubor patří na výstavě k nejpůsobivějším. Celkovému pozitivnímu vyznění samozřejmě pomáhá i magický prostor sklepení s kamennými klenbami a decentním osvětlením. Úroveň instalace výstavy je ostatně značně kolísavá a v některých případech velmi problematická, Gabrielovy sochy jsou ale vždy skvělé. S patřičnou okolní atmosférou nicméně nabývají na další síle a víceznačné podmanivosti, což se tentokrát vždy nepovedlo.
Nové technologie
Na výstavě jsou představeny i nejnovější umělcovy sochy, které jsou hladké a bělostné. Jsou výsledkem práce s jinými postupy a technologiemi, především s využitím nebývalých možností 3D tiskárny. Díky těmto vymoženostem mohou vzniknout například prostorové kompozice opakujících se různě deformovaných tvarů (postav), což je zřejmý odkaz ke Gabrielovu zájmu o novoty, v tomto konkrétním případě je to zájem o fraktální myšlení a jeho názorné zhmotňování.
Zvláštní místo na výstavě má socha nazvaná Archanděl Gabriel. Kromě asociace s tvůrcovým jménem se zde tyčí pozoruhodné až naturalistické zpodobení anděla, který je však ve skutečnosti okřídleným vojákem s nekompromisně zamířeným samopalem. Je to memento nebo hříčka? Laciná schválnost nebo uhrančivé podobenství a jakási personifikace dnešního nejednoznačného světa? Archanděl Gabriel je, jak známo, v judaismu andělem strážným, ale spolu s Michaelem je i ničitelem Sodomy a veškeré zkaženosti. V křesťanství je ochráncem a zvěstovatelem vzkříšení i smrti. A podle islámu udělil tento mocný Gabriel inspiraci proroku Mohamedovi při sepsání Koránu. Gabrielovy plastiky jsou otevřené různým interpretacím. Ale vypadá to, že autor vstupuje do další a překvapující etapy. Vždyť na letošní přehlídce umění Nord Art zaujal Michal Gabriel návštěvníky plastikou obřího žraloka.
Výstavu bude ukončena 11. listopadu 2018.
