Téměř před pěti sty lety – v roce 1517 – Martin Luther (1483–1546), německý teolog, kazatel a reformátor a zakladatel protestantismu, zveřejnil svých 95 tezí. Ty rozdělily Evropu na dvě části – katolickou a protestantskou. V dnešní době evropské fiskální krize se zdá, že se toto zlomové náboženské rozdělení na katolíky a protestanty začíná znovu objevovat v problémech Evropské unie i eurozóny. Tentokrát však nikoli dle náboženských doktrín, ale v kulturním smyslu.
Evropa je totiž rok od roku sekularizovanější. Návštěvnost kostelů v ní neustále klesá a náboženské kořeny, které v minulosti tvořily základ evropské společnosti, jsou dnes jen stínem toho, co bývaly. Potvrzuje to i nedávná studie Toma Smithe z Chicagské univerzity.
Dle ní je nejvíc ateistů na světě mezi občany bývalé Německé demokratické republiky – 52,1 procenta. Česká republika je pak v současnosti s 39,9 procenty ateistů na prvním místě na světě, pokud jde o státy. V Evropě za ní následují Francie (23,3 procenta), Nizozemsko (19,7 procenta) a Švédsko (19,3 procenta).
Jih versus sever
Evropané sice dnes nejsou stejně zbožní jako v minulosti, ale stále je ovlivňuje historický střet kultur založený na odlišných náboženských vírách. A zdá se, že se dopad náboženství projevuje i poté, co se náboženská víra z Evropy v podstatě vytratila. V současnosti totiž věrouky, jež se posilovaly v náboženských válkách v 16. a 17. století, tvoří základ krize eurozóny ve formě ekonomicky prosperujících protestantských států a zadlužených katolických národů „latinské“ Evropy.
Zdá se, že se dopad náboženství projevuje i poté, co se náboženská víra z Evropy v podstatě vytratila
Například dle BBC se na nejnovějším summitu EU na konci června v Bruselu často hovořilo o tom, že německou kancléřku Angelu Merkelovou porazila takzvaná „nová latinská aliance“ složená z Itálie a Španělska, již podporovala Francie. Pokud jde o protestantskou stranu, někteří Němci navrhují, že nejlepším řešením současné krize eurozóny by bylo ji rozdělit na dvě části.
Do první skupinu – takzvané „latinské eurozóny“ – by patřily jižní evropské státy. Do druhé, Německem vedeného spolku pak podobně smýšlející země včetně možná (kalvinistického) Nizozemska a (luteránského) Finska. Například bývalý šéf Svazu německého průmyslu Hans-Olaf Henkel prohlásil, že „euro rozděluje Evropu“. A chce, aby se Němci, Nizozemci a Finové „chopili iniciativy a opustili eurozónu“ a vytvořili oddělenou severní eurozónu.
České dilema
V této souvislosti není od věci se zamyslet, do které skupiny by se zařadila Česká republika. Ta se tváří, že má blíž k severní, protestantské skupině, a proto by měla být její součástí. Vždyť přece máme Jana Husa, a ten ovlivnil Martina Luthera. To je sice pravda, ale současně se málo zdůrazňuje, že většina pokřtěných českých občanů se v minulosti hlásila a dosud hlásí ke katolické víře.
Málo se zdůrazňuje, že Jan Hus nebyl skutečným protestantem, protože toto náboženské hnutí vzniká až s Martinem Lutherem
O tomto českém dilematu možná vypovídají i dva státní svátky v těsném sledu za sebou 5. a 6. července. Ten první je zasvěcen věrozvěstům Cyrilovi a Metodějovi. Pominu-li, že křesťanství se na naše území dostalo pokřtěním čtrnácti velmožů v Řezně v roce 845 a od počátku se používal latinský obřad, je nepochybné, že svatí Cyril a Metoděj přinesli v roce 863 křesťanskou víru do tehdejší Velkomoravské říše z východu.
Druhý svátek je pak zasvěcen upálení Jana Husa. Málo se však zdůrazňuje, že nebyl skutečným protestantem, protože toto náboženské hnutí vzniká až s Martinem Lutherem. Spíš to byl katolík, jenž na českém území zprostředkovával západní heretická hnutí – tedy vliv ze západu.
Irská anekdota o Češích
Nad tímto dilematem se ve své studii Co jsou Češi? rekapitulující historický vývoj národa zamyslel i jeden z nejvýznamnějších českých myslitelů 20. století Jan Patočka. A jeho otazník je symptomatický i pro název české hymny od obrozence Josefa Kajetána Tyla Kde domov můj – často se však neuvádí.
Tento historický český otazník se pak vznáší nejen nad přístupem ČR k Evropské unii, ale i k případnému připojení k protestantské, či katolické části eurozóny. Realismus velí zabudovat jej do českého uvažování o sobě, jak se však zdá, zatím to ani jeden náš politik neučinil.
Možná, že nejlepším způsobem, jak sjednotit Evropu, není nekompromisně nutit všechny národy žít podle stejných pravidel
Možná, že o české ambivalenci nejlépe vypovídá anekdota ze Severního Irska rozděleného na protestanty a katolíky, jejichž krvavé střety se odehrávaly v podstatě během celého 20. století. V hlavním městě této země Belfastu zastavili v nočních hodinách chodce v aleji dva maskovaní ozbrojení muži. Jeden z nich se ho zeptal: „Jste protestant, nebo katolík?“ Chodec začal úpěnlivě volat: „Jsem ateista, jsem ateista!“ Oba ozbrojené muže to na chvíli překvapilo, pak se však jeden z nich vzpamatoval a dotázal se: „Jste katolický, nebo protestantský ateista?“
Nový střet o koncepce
Zbožnost v Evropě sice upadá, ale několik století náboženského vývoje její společnost nesmazatelně ovlivnilo. Katolíci se dnes s protestanty namísto sporů v minulosti, například o proměně hostie v tělo Kristovo či o roli duchovních, střetávají v koncepcích, jak provádět monetární politiku či odpouštět dluhy.
Následkem odlišného názoru na svět a na filozofii dějin je tedy možné, že se evropské národy od sebe natolik liší, že nemohou společně utvářet měnovou unii. Pokud tomu tak je, pak z toho vyplývá, že nejlepším způsobem, jak sjednotit Evropu, není nekompromisně nutit všechny národy žít podle stejných pravidel. Je totiž možné, že by volnější unie vydržela déle.
