„Sledujeme dva paralelní jevy. V etablovaných, nebo chcete-li (ve) velkých stranách, snad s výjimkou komunistů, lídrovství mizí, zatímco v těch alternativních, které usilují o úspěch, je právě vše na jedné dominantní tváři postaveno,“ konstatoval ve středeční MF Dnes politolog Stanislav Balík z Masarykovy univerzity v Brně. Brilantní postřeh, ale proč je tomu tak?
Bývaly doby, kdy se v ODS říkávalo, že lídr se nehledá, poněvadž prostě je, anebo není. Kongres co kongres volíval pak bez protikandidáta předsedou strany Václava Klause. Dnes naoapk panuje v ODS dvojvládí Němcová – Kuba.
Sociální demokracie má de facto také dvě hlavy – Sobotku a Haška.
A také TOP 09 kormidluje dvojice Schwarzenberg - Kalousek, jenomže kníže má v této demokratické straně vždy poslední slovo a Kalousek je mu absolutně loajální, čili není to tandem, ale vlastně jakási hegelovská „jednota dvojjediného“, jíž se dále v tomto textu netřeba zabývat.
Bez skutečných vojevůdců se mohou dostat do nenadálých potíží i jinak zkušené strany. Že ale vojevůdce postrádají, to nevědí od včerejška.
Ze zavedených stran mají jednoho lídra jen KSČM a KDU-ČSL, a pak už jen „alternativní strany“ typu Hlavy vzhůru! Jany Bobošíkové, Babišova hnutí ANO či Okamurova Úsvitu přímé demokracie. Komu se to zdá paradoxní, nechť vezme v potaz, že „alternativní“, všelijak poskládané a jasnou ideologii postrádající entity by se bez jasného a autoritativního lídra prostě rozpadly.
Krize lídrů, s níž máme co do činění, není na prahu volební bitvy právě ideálním stavem. Bez skutečných vojevůdců se mohou dostat do nenadálých potíží i jinak zkušené politické strany. Že ale vojevůdce postrádají, to nevědí od včerejška. Přesto proti tomu včas nic zásadního nepodnikly. Proč?
Ve stínu gigantů
Nejprve se ohlédněme za dvěma do jisté míry podobnými příběhy. V případě ODS i ČSSD se zčásti jedná o důsledek vakua, jež v nich nastalo po odchodu silných vůdců. Občanští demokraté měli v minulosti dva, sociální demokraté rovněž dva.
ODS
Václav Klaus byl v ODS nezpochybnitelnou jedničkou jedenáct let, od jejího ustavení v dubnu 1991 až do června 2002. Nástupcem se stal na šest a půl roku Mirek Topolánek, senátor ze severní Moravy, méně intelektuální, spíše robustní „chlap s kulama“, jenž se ale časem předvedl jako silná a výrazná osobnost. Mimochodem Topolánek dokázal v červnu 2006 s ODS zvítězit ve sněmovních volbách rekordním výsledkem 35,38 procenta obdržených hlasů! Ve straně si nicméně nadělal mnoho nepřátel, kteří se v březnu 2009 postarali o jeho politickou dekapitaci.
Topolánka vystřídal zdvořilý introvert Petr Nečas, postrádající ovšem Klausovu a Topolánkovu autoritu. ODS si ho vybrala, poněvadž žádného přirozeného lídra už po ruce neměla. Kde by ho také vzala! Klaus ani Topolánek si své nástupce a vlastně potenciální konkurenty nevychovávali. Některé silné osobnosti navíc vedle sebe snesou jenom obdivovatele, a pak už téměř nikoho.
ČSSD
Sociální demokracie má za sebou podobnou zkušenost s Milošem Zemanem a Jiřím Paroubkem. Zeman se stal předsedou ČSSD zkraje roku 1993 a do červnových voleb 1996 téměř zečtyřnásobil počet jejich příznivců. Z neškodné horákovské strany se stala druhou nejvlivnější stranou a v roce 1998 i stranou vládnoucí. Do svých útrob pojala kdekoho, včetně bývalých aktivních komunistů, ale Zemanova svrchovaná autorita držela tuto jinak ideově nehomogenní formaci pohromadě. Ani Miloš Zeman si však nevychovával nástupce.
Když na stranickém sjezdu v roce 2001 předsednické žezlo předával, doporučil Vladimíra Špidlu, vykazujícího prý nejmenší deficit inteligence. Milé doporučení, není-liž pravda!
Špidla sice v následujících sněmovních volbách porazil ODS, nicméně jako premiér se on ani Stanislav Gross příliš neosvědčili. Když na jaře 2005 usedl do premiérského křesla a o několik měsíců později i do vedení ČSSD Jiří Paroubek, strana neměla ani 10 procent volebních preferencí.
Paroubek se ukázal být energickým vůdcem. ČSSD postavil na nohy, v červnových volbách 2006 s ní získal 32,32 procenta hlasů, a i když vládu nakonec sestavovala ODS, Paroubek s ní jako „náčelník“ opozice tvrdě válčil a v březnu 2009 ji na pátý pokus a s pomocí zrádců z vládního tábora skolil. Ústavním soudem „natažená“ předvolební kampaň (2009 – 2010) však vybičovala workoholika a neúnavného řečníka Paroubka do té míry, že ČSSD část potenciálních příznivců svou kampaní nakonec ubila, místo aby je dobyla. Hubené volební vítězství (22,08 procenta), jež ČSSD znemožnilo sestavovat vládu, znamenalo Paroubkovu rezignaci na funkci šéfa strany. Ani Paroubek si nevychovával řádného nástupce, a tak vedení ČSSD převzali dva mladíci – Bohuslav Sobotka jako předseda a Michal Hašek coby první místopředseda.
Dosti dvojvládí!
Oba nastíněné příběhy mohou nalézt vyústění v říjnových volbách do Poslanecké sněmovny.
ODS
Právě absence skutečného lídra může za to, že ODS má dnes vlastně dva. Celostátní lídryni Miroslavu Němcovou, vlídnou dámu patrně akceptovatelnou i širší veřejností. A pak úřadujícího předsedu ODS Martina Kubu, který se na posledním kongresu vyšvihl do druhé nejvyšší stranické funkce, ódéesku pilně objíždí a pro straníky je větší autoritou než Němcová. Už jen „řadová“ místopředsedkyně Němcová se vyznačuje ideologickou pevností, ale není na tom dobře s „otcem-zakladatelem“ Klausem, Kuba je pružnější a pro exprezidenta má porozumění. „Ve dvojkolejnosti v této přechodné době problém je, ale nebylo možné to udělat jinak. Samozřejmě jsem přesvědčena, že má být jedna hlava. Jakmile jsou dvě, je to vždycky složitější,“ přiznala MF Dnes Miroslava Němcová.
Oslabená ODS nemohla riskovat narychlo svolaný stranický kongres, jenž by zvolil Nečasova nástupce a volebního lídra; pokud by se na něm spory vyhrotily, mohl by stranu ještě více oslabit. „Jednu hlavu“ však mít ODS musí. Která to bude, rozhodne její výsledek v nadcházejících volbách a prý vzápětí po nich stranický kongres.
Zda ona hlava bude zároveň skutečným lídrem ODS, je ale ve hvězdách.
ČSSD
„Jednu hlavu“ musí mít i sociální demokracie. Michal Hašek sice na březnovém ostravském sjezdu ČSSD vyjádřil Sobotkovi loajalitu a při volbě předsedy proti němu nekandidoval, jenomže od té doby se poměry ve straně dramaticky vyvinuly. Výrazně do nich zasahuje svou autoritou prezident Zeman, jenž se netají tím, že jeho favoritem na předsedu příští vlády není předseda Sobotka, ale prostě „představitel vítězné strany“. Rozumějme tomu tak, že v sociální demokracii je jím Michal Hašek, se kterým udržuje prezident přátelské a aby se tak řeklo dělné kontakty. Sobotka by musel docílit alespoň 30procentního volebního výsledku, aby ho prezident Zeman nemohl jen tak odbýt.
To se ale Sobotkovi velmi pravděpodobně nepovede – krom jiného kvůli Zemanově straně SPOZ, která na svoje volební kandidátky neomaleně přetahuje ještě donedávna členy ČSSD a určitě sociální demokracii přetáhne i nějaké to procento voličů. Pokud Sobotka „udělá“ jen nějakých pětadvacet procent hlasů a SPOZ se dostane do Sněmovny, ve straně ho zmáčknou haškovci a z Hradu pan prezident. V jeho okolí se šušká, že vládu bychom mohli mít tak na Tři krále, což by znamenalo, že si především s výběrem vhodného premiéra pan prezident „pohraje“.
Sobotkovi se může přihodit například to, že pro vládu, kterou by prezidentovi navrhl, nesežene v nové Sněmovně většinovou podporu, a prezident ho buď premiérem vůbec nejmenuje, anebo tak učiní a nechá Sobotkovu vládu padnout při hlasování o důvěře. Sobotka by byl vyřízen a logicky by přišel na řadu první místopředseda ČSSD Michal Hašek.
Tím by posléze skončila i „dvojhlavost“ ČSSD, pokud by se stal předsedou vlády Hašek, Sobotka by ve funkci šéfa strany dlouho nevydržel.
I v případě ČSSD však zůstává otázkou, kdo by pak byl lídrem. Kdo by jí určoval směr, taktiku a měl by přirozenou autoritu. Co takhle rovnou Miloš Zeman, který je pro většinu členů ČSSD autoritou svrchovanou?
Kde o lídry nouze není
V KSČM nemusí jít o „přirozené vůdcovství“, o „schopnost zapalovat jiné“
Na rozdíl od ODS a ČSSD lídrovství patrně nemizí u komunistů. Zřejmě z toho důvodu, že nemusí jít o „přirozené vůdcovství“, o „schopnost zapalovat jiné“ (Lenin), jež činí z dotyčné osobnosti přirozeného lídra. KSČM je vnitřně disciplinovaný útvar sestávající z „vojáků“ v průměru víc jak sedmdesátiletých. Drtivá většina z nich má kořeny v předlistopadové KSČ, jež fungovala na principu takzvaného demokratického centralismu a respektovala výsledky kolektivní poznávací funkce strany.
Zjednodušeně řečeno, komunisté byli vychovávání k přesvědčení, že strana jako kolektiv se nikdy nemýlí a když něco „orgán“ rozhodne, tak to platí. KSČM tyto principy neopustila, čili pokud ústřední výbor zvolil předsedou Vojtěcha Filipa, pak je Filip lídrem strany a hotovo. Až ÚV KSČM zvolí předsedou někoho jiného, například protože Filipovi kritici v ústředním výboru získají navrch, bude lídrem KSČM někdo jiný. Také se tomu dá říci vnitrostranická disciplína. Komunisté měli „jedna dvě“ pohromadě volební kandidátky a ÚV KSČM je hladce schválil.
Od šrámkovských dob patří k lidovecké tradici, že si strana „bratra předsedy“ považuje a respektuje ho
Předseda strany je víceméně automaticky jejím lídrem rovněž v KDU-ČSL. Patří to od šrámkovských dob k lidovecké tradici, že si strana „bratra předsedy“ považuje a respektuje ho. Respektovala mladého Josefa Luxe, respektovala Jiřího Čunka tak, že se skoro rok zabývala jen jím a nikoli politikou, a stejně respektuje Pavla Bělobrádka, který se mimochodem snaží jako lídr také prezentovat. Stranu vykormidloval z tradicionalistické menšiny, na níž ve volbách 2010 uvízla, modernizuje ji a na volební kandidátky prosadil i značně „nelidovecké“ osobnosti. Bělobrádek ale stále ještě „zraje“ a bude důležité sledovat, obstojí-li jako lidovecký lídr v Poslanecké sněmovně, pokud se do ní v čele s KDU-ČSL probojuje.
Titáni nejsou na skladě, aspiranti však ano
Suma sumárum, s lídrovstvím v českých politických stranách je to tedy dost bídné. I dobrý volební program však potřebuje dobré „prodavače“. Pokud je první z „prodavačů“ svou osobností lídr, strana bude ve volbách patrně úspěšnější, než když ji reprezentují, jak říká Miloš Zeman, „šedivé myši“. Skuteční lídři dokonce program své strany personifikují tou měrou, že stojí-li ve volebním souboji jejich strany proti sobě, může být vnímán jako „souboj titánů“. Taková situace, s níž máme zkušenost zejména z roku 1998 ze souboje Zeman – Klaus, ovšem tentokrát nenastane, neboť titáni jaksi nejsou na skladě.
Aspiranty na titány ovšem máme.
- Na prvém místě se sluší jmenovat nezdolnou dámu, jejíž Suverenita – blok Jany Bobošíkové dosáhla ve sněmovních volbách v květnu 2010 3,56 % hlasů. Teď Jana Bobošíková dala dohromady proklausovský blok s názvem Hlavu vzhůru!, ovšem bez účasti samotného V. K. Jádrem bloku je stejnojmenná strana, která má jedinou členku, totiž právě Janu Bobošíkovou. V bloku vládne autokraticky: sama rozhoduje o všem, včetně volebních kandidátek. Blok se přesto začíná drolit, takže kdyby mu lídryně J. B. nevládla železnou ručkou, kdo ví, zdali by se dožil dnů voleb?
- Dalším ambiciózním lídrem je Andrej Babiš, úspěšný podnikatel-miliardář. I o něm se říká, že ve hnutí ANO vládne pevnou rukou, což dá ostatně rozum, značnou část toho všeho platí. Několik lídrů kandidátek ANO přitom vyvstalo z řad manažerů svých firem, čili jejich loajalita může být podepřena. Veřejnost obecně má politiků tak nějak dost a lídr Babiš, který slibuje nahradit politiky odborníky, může voliče určitého typu zaujmout.
- Třetím takovým perspektivním titánem je Tomio Okamura. Povzbuzen loňským úspěchem v senátních volbách a popuzen „diskriminací“ v prezidentských volbách, stvořil hnutí Úsvit přímé demokracie a je jeho volebním lídrem. Stvořil – vede, i to je logické. Do čela kandidátky pro Plzeňský kraj si nicméně vybral Víta Bártu, takto předsedu Věcí veřejných. Z bývalé Sněmovny máme tu zkušenost, že pan Bárta je neúnavný chrlič pozoruhodných myšlenek a je otázkou, zdali jimi bude v rámci volebního zápasu zásobovat pouze Plzeňský kraj. Chceme tím naznačit, že lídr Úsvitu přímé demokracie Okamura si do svého hnutí nasadil potenciálního konkurenta. Kdo ví, zdali i Úsvit nečeká jistá forma dvojvládí.
