Donald Tusk vládne v Polsku šest let, a pokud se nestane něco nepředvídaného, má v postu premiéra přinejmenším dva roky před sebou. V dějinách suverénní Polské republiky je to absolutní rekord. Mezi tuctem jeho předchůdců od roku 1989 se jen Jerzy Buzek udržel na postu premiéra celé čtyřleté volební období.
Během 20letých předválečných dějin dokonce vládlo v Polsku 19 premiérů, nejdéle poslední, Felicjan Sławoj Składkowski. Ten se postu ujal v roce 1936 a demisi podal měsíc po vypuknutí druhé světové války v září 1939 – až po internaci v Rumunsku, kam se skryl po vstupu Rudé armády do Polska.
Nad současným koaličním kabinetem Občanské platformy (Platforma Obywatelska, PO) a Polské lidové strany (Polske Stronnictwo Ludowe, PSL) se však už několik měsíců stahují černé mraky. I Polsko nakonec zasáhla finanční krize včetně jeho vlády. O dnešní polské situaci z historické perspektivy píše Aureliusz M. Pędziwol.
Sedmý rok vlády třináctého premiéra postkomunistického Polska začal v polovině listopadu. Třináctka tedy Donaldu Tuskovi nepřinesla smůlu. Zda pro něho bude šťastná sedmička, se však teprve uvidí.
Rok 2013 totiž nebyl pro Tuskovu koaliční vládu nejlepší. Výrazně ztratila dynamiku a velká část jejích voličů víru v to, že tento kabinet je schopný pro ně ještě něco udělat. Proti vládě, které se vyčítá neochota provádět očekávané reformy, paradoxně působí ty reformy, jež už udělala. Tuskovu kabinetu se sice nepodařilo například uzdravit zdravotnictví, ale dokázal zbavit značnou skupinu potenciálních privilegovaných jejich důchodových výsad, a všem svým spoluobčanům zvýšit věk odchodu do důchodu.
Strany Právo a spravedlnost a Občanská platforma vznikly začátkem roku 2001 v reakci na předpokládaný volební neúspěch postsolidaritních uskupeníZa této situace se nelze divit, že po letech vítězství ve všech předvolebních průzkumech veřejného mínění začala Občanská platforma (OP) výrazně ztrácet a už řadu měsíců značně zaostává za hlavní opoziční silou, stranou Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość, PiS) založenou a vedenou Jarosławem Kaczyńským.
Rok 2001: Prohra pravice
Obě strany, PiS i OP, mají původ v takzvané demokratické opozici, jak se v komunistickém Polsku říkávalo uskupením, která působila veřejně, ale nezávisle na moci. Jak bratři Jarosław a Lech Kaczyńští, tak Donald Tusk spolupracovali s Výborem na obranu dělníků (KOR).
Bratři Kaczyńští také spolupracovali s Intervenční kanceláří KOR a později s odborovým svazem Solidarita (Lech byl delegátem jeho prvního celostátního sjezdu). Tusk zase spoluvytvářel Studentský výbor solidarity (s KOR) v Gdaňsku a poté Nezávislé sdružení studentů – studentskou Solidaritu (v Polsku se mezi studenty nepočítají středoškoláci jako v Česku, ale výhradně vysokoškoláci – pozn. red.).
Strany Právo a spravedlnost a Občanská platforma vznikly začátkem roku 2001 v reakci na předpokládaný volební neúspěch postsolidaritních uskupení, která tvořila vládu Jerzyho Buzka: Volební akci Solidarita (Akcja Wyborcza Solidarność, AWS) a Unii svobody (Unia Wolności, UW). Strana PiS se stala pokračovatelkou Porozumění centrum (Porozumienie Centrum, PC), které o jedenáct let dříve ustavili také bratři Kaczyńští, zatímco hnacím motorem OP byli někdejší členové Liberálně demokratického kongresu (Kongres Liberalno-Demokratyczny, KLD), který se o sedm let dříve spojil s Demokratickou unií (Unia Demokratyczna, UD) právě v Unii svobody. Z této strany odešli, když na ně nezbyly posty v jejím vedení.
Porážka uskupení, jež vládla v předchozích čtyřech letech, byla v zářijových volbách 2001 větší, než se čekalo. Do polského parlamentu (Sejmu) se nedostaly ani Volební akce Solidarita, ani Unie svobody, ovládl ho postkomunistický Svaz demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratycznej, SLD), který v koalici s malou Unií práce (UP) obsadil skoro polovinu křesel v Sejmu a tři čtvrtiny v Senátu. (V Polsku se obě komory parlamentu volí zároveň, s tím, že ve volbách do Sejmu platí proporční volební systém a do Senátu většinový – pozn. red.)
Příčinou levicové katastrofy byla velká korupční aféra, jejíž tváří se stal známý filmový producent Lew RywinDodnes si vzpomínám na reakci jednoho kamaráda, s nímž jsem tehdy sledoval sčítání hlasů ve varšavském volebním štábu Svazu demokratické levice (SDL): „No, tak teď přivedou Polsko k Evropské unii a neodevzdají moc nejméně dvě volební období.“
Rok 2005: Prohra levice
Levice však odevzdala moc už po prvním období a její prohra v roce 2005 byla ještě výraznější než neúspěch pravice v roce 2001. Volební akce Solidarita a Unie svobody sice úplně propadly, ale OP a PiS, jež vznikly na jejich troskách, obhájily polovinu svých křesel v Sejmu a čtvrtinu v Senátu. Svaz demokratické levice v roce 2005 sice jako strana přežil, ale přišel o tři čtvrtiny křesel v dolní komoře a kromě jednoho o všechna v horní.
Příčinou levicové katastrofy byla velká korupční aféra, jejíž tváří se stal známý filmový producent Lew Rywin (mimo jiné Schindlerův seznam Stevena Spielberga). Ten v červenci 2002 s odvoláním na „skupinu, která drží moc“, nabídl šéfredaktorovi deníku Gazeta Wyborcza Adamu Michnikovi za 17,5 milionu dolarů změnu zákona o rozhlase a televizi. V jejím důsledku by firma Agora vydávající tento deník získala možnost převzít televizi Polsat.
Michnik si však rozhovor nahrál a po půl roce zveřejnil poté, co „redakční vyšetřování“ nepřineslo očekávané výsledky. Brzy na to byla v Sejmu ustavena vyšetřovací komise, první v dějinách polského parlamentarismu, jejíž práci mohlo celé Polsko sledovat ve veřejné televizi a ve zpravodajském rádiu TOK FM, které patří firmě Agora.
Solidární versus liberální Polsko
Před televizními kamerami zářili zejména dva poslanci: Jan Rokita (OP) a Zbigniew Ziobro (PiS). Především oni přesvědčili budoucí voliče, aby hlasovali pro jejich strany. Skoro do poslední chvíle vše nasvědčovalo tomu, že vyhraje OP před PiS a vytvoří koalici. Její název POPiS by byl nejen spojením dvou polských zkratek PO a PiS, ale i označením jejich schopností (v polštině slovo „popis“ znamená ukázat své schopnosti – pozn. red.)
Vše nasvědčovalo tomu, že vyhraje OP před PiS a vytvoří koalici. Její název POPiS by byl spojením dvou polských zkratek PO a PiS i označením jejich schopností.
Rokita se na předvolebních billboardech prezentoval jako „premiér z Krakova“, ale šéfem vlády se nestal, protože 25. září 2005 vyhrála volby strana PiS. Čtyři týdny poté, stejně nečekaně, Donald Tusk prohrál s Lechem Kaczyńským souboj o prezidentské křeslo. Rozhovory obou stran pokračovaly ještě týden, než definitivně zkrachovaly. Když 31. října 2005 skládala přísahu menšinová vláda PiS pod vedením premiéra Kazimierza Marcinkiewicze, POPiS se odebral na smetiště dějin a OP přešla do opozice.
Rozdíly mezi oběma stranami byly zřejmé už před volbami. Občanská platforma se prezentovala jako liberální uskupení a sázela na střední třídu. Strana Právo a spravedlnost proti liberálnímu Polsku stavěla Polsko solidární a proti liberálnímu experimentu OP společenský solidarismus.
Tímto způsobem se Jarosław Kaczyński najednou dovolával tradic Solidarity a zároveň rýsoval představu sociálního státu, aniž by tento pojem použil, a ze slova liberál udělal nadávku. Jeho druhým heslem byl boj s „paktem“, který má údajně faktickou moc v Polsku, a s korupcí.
Práce pro historiky
Zda už tehdy byly obě strany natolik vzdálené, že nemohly společně vytvořit vládu, není dodnes jasné. Začátkem roku 2006, několik měsíců poté, co PiS převzala vládu, se vedení ministerstva financí ujala profesorka Zita Gilowská, bývalá místopředsedkyně OP, která Tuskovu stranu opustila v květnu 2005, když jí byl vytknut nepotismus (ve své poslanecké kanceláři zaměstnávala snachu a syna používala jako experta).
K nejdůležitějším výsledkům PiS patří snížení daní a odvodů na sociální pojištění. Místo tří úrovní daně z příjmu – 19, 30 a 40 procent –, od 1. ledna roku 2009 platí jen dvě – 18 a 32 procent. Výrazná většina plátců tím získala nazpět jedno procento svých příjmů, ale kupříkladu ti, kdo vydělávají ročně 85 tisíc zlotých hrubého (560 tisíc korun), dostávají dnes na ruku o 6,2 procenta více než v roce 2008 (u vyšších příjmů je zisk vyjádřený procenty výdělku o trochu nižší).
K nejdůležitějším výsledkům PiS patří snížení daní a odvodů na sociální pojištění
Možná, že se historikům jednou podaří rozluštit, zda PiS nenašla společnou cestu s OP kvůli programu solidárního Polska, nebo zda se OP rozhodla počkat, až PiS vykrvácí. Možná také, že nápad vzkřísit POPiS nezanikl hned. Nejeden zákon předložený Marcinkiewiczovým menšinovým kabinetem byl totiž přijat jen díky tomu, že pro něj hlasovala také OP.
Konflikt jako nástroj moci
Čím dál víc však bylo zřejmé, že se jedním z důležitých politických nástrojů PiS stal konflikt – zpočátku plně kontrolovaný. Vznikal jednou za několik týdnů, když začínal víkend. V pondělí ráno už byl obvykle vyřešen nebo zapomenut, a nijak neovlivňoval burzu nebo kurz zlotého. Lidem dodal adrenalin, ale hospodářství neškodil.
Bylo tomu tak například s výzvou k předčasným volbám, s níž šéf PiS vystoupil už v sobotu 18. března 2006. Nebo s demisí Kazimierza Marcinkiewicze, o jejímž úmyslu premiér informoval v pátek 7. července 2006. V neděli večer už bylo jasné, že se šéfem další vlády stane samotný předseda PiS a že všichni dosavadní ministři budou opětovně jmenováni – s výjimkou ministra financí.
Čím dál víc bylo zřejmé, že se jedním z důležitých politických nástrojů PiS stal konflikt – zpočátku plně kontrolovaný
Mezitím se začal vytvářet Ústřední protikorupční útvar (Centralne Biuro Antykorupcyjne, CBA). A vznikl z moci zákona, jejž sice předložil PiS, ale podpořili i poslanci PO. A právě aféra CBA, známá jako „pozemková“, korupční provokace proti místopředsedovi vlády Andrzeji Lepperovi, šéfovi koaliční strany Sebeobrana (Samoobrona), nakonec způsobila pád kabinetu Jarosława Kaczyńského a vyhlášení nových voleb.
Rok 2007: Vítězství liberálů
Pokud se Tusk opravdu rozhodl zničit POPiS, pak se mu to podařilo na sto procent, a nejspíše mnohem rychleji, než předpokládal. Kdyby se totiž tehdy OP podílela na vládě, a byla v ní slabším partnerem, v dalších volbách by určitě neobsadila stejně jako v roce 2007 téměř polovinu křesel v Sejmu a tři pětiny v Senátu.
Jediným problémem, který se nedal obejít, byl úřadující prezident Lech Kaczyński. Spolupráce konzervativního šéfa státu s liberální vládou se ukázala obtížnější než všechny předchozí. Několik nápadů, včetně reformy zdravotnictví, ztroskotalo na prezidentovu vetu. K jeho odmítnutí je v Polsku nezbytná většina tří pětin hlasů, a tu vláda neměla.
Do politického života se však vrátil klid. „Měli jsme co do činění s ,politikou lásky‘, plnou úsměvů, milých slov a vyprávění o realitě,“ zhodnotil první rok působení Tuskovy vlády politolog Aleksander Smolar v rozhovoru pro Polskou tiskovou agenturu (PAP). A tento šéf varšavské Nadace Stefana Bátoryho, založené Georgem Sorosem, ocenil, že kabinet „snížil úroveň konfliktnosti, společného stresu a také nejistoty“, s níž se polská společnost potýkala za předchozí vlády.
Horší to bylo s naplněním očekávání, která si s novou vládou spojovali podnikatelé. Po dvou letech jejího vládnutí zůstávalo klima pro podnikání nadále nevlídné. Zavedení takzvané „jedné přepážky“, které mělo zjednodušit registraci nových firem, ale de facto celý proces jen prodloužilo, považovali podnikatelé za neúspěch.
Jarosław Kaczyński nepřevzal po Lechovi, bratrovi-dvojčeti, post šéfa státu. Prohrál s politikem Občanské platformy Bronisławem Komorowským.
I k vládě vstřícná Gazeta Wyborcza tehdy o Tuskovu kabinetu napsala, že je „vládou malých kroků“. Neznamená to však, že by neměl žádné podstatné úspěchy. Za nejdůležitější je považované radikální omezení odchodu do důchodu před dosažením důchodového věku u osob vykonávajících práci zvláštního druhu nebo v obtížných podmínkách. Důsledkem toho se počet oprávněných osob snížil z 1,3 milionu na 240 tisíc. Podle tehdejších výpočtů měla reforma přinést roční úsporu ve výši deseti miliard zlotých (65 miliard korun).
Rok 2010: Smrt prezidenta
Vše skončilo v sobotu 10. dubna 2010 v 8:41, kdy se na letišti Smolensk-Severnyj zřítilo polské armádní letadlo TU-144M s 96 osobami na palubě, mezi nimiž byli prezident Lech Kaczyński se ženou a velitelé všech polských ozbrojených sil.
Jarosław Kaczyński nepřevzal po bratrovi-dvojčeti post šéfa státu. Prohrál s politikem OP Bronisławem Komorowským, který už v den katastrofy u Smolenska, jako tehdejší předseda Sejmu, převzal povinnosti prezidenta Polské republiky.
Svoje pětileté volební období zahájil Komorowski 6. srpna 2010. Od tohoto dne už nikdo nemohl vládě Donalda Tuska překážet v plnění dávných slibů, i těch nejobtížnějších, včetně reformy zdravotnictví, kterou blokoval Lech Kaczyński. Nic takového se však nestalo. K dalším parlamentním volbám totiž zbývalo jen 15 měsíců.
Rozšíření Občanské platformy
Dne 9. října 2011 vládnoucí strany poprvé v dějinách třetí Polské republiky vyhrály znovu volby. Koaliční vládní strany Občanská platforma a Polská lidová strana (PLS) sice ztratily pět křesel v Sejmu (a stejný počet získaly v Senátu), ale uchovaly si absolutní většinu v dolní komoře. Teď už doopravdy nic nepřekáželo odstartování reforem.
Jenže v roce 2011 už OP dlouho nebyla stranou usilující o radikální nápravu státu, a asi ani liberální, směřující k maximálnímu omezení vlivu státu na veřejný život. Pod tlakem dva roky rostoucí světové finanční krize, která se Polska dotkla méně než jeho sousedů, se OP přesunula do středu politické scény. Stala se širokou platformou, ani ne tolik občanskou jako politickou, v níž se našlo místo nejen pro liberály a konzervativce, ale i pro lidi, kteří zahajovali kariéru na opačných stranách politických barikád.
V roce 2011 už OP dlouho nebyla stranou usilující o radikální nápravu státu, a asi ani liberální, směřující k maximálnímu omezení vlivu státu na veřejný život
Prvním výrazným „posílením“ OP ze Svazu demokratické levice se stala profesorka Danuta Hübnerová, bývalá ministryně pro evropské záležitosti, tehdy eurokomisařka pro regionální rozvoj. Z SDL do OP přestoupil také bývalý šéf diplomacie Dariusz Rosati. Největším šokem však byl přechod poslance Bartosze Arłukowicze, který byl v SDL velkým kritikem premiérovy strany. Dnes je ministrem zdravotnictví a považovaný za nejslabšího člena Tuskova kabinetu.
Jednou z vedoucích postav PiS byla současná ministryně školství Joanna Kluzik-Rostkowská. Ta ve vládě Jarosława Kaczyńského řídila resort práce a sociální politiky a v roce 2010 byla v prezidentských volbách šéfkou jeho volebního štábu. K OP doputovala přes stranu Polsko je nejdůležitější (Polska Jest Najważniejsza, PJN), kterou spoluzakládala a byla její první předsedkyní.
Dluh, který straší
V uplynulých letech se hlavní starostí OP stal růst veřejného dluhu. Jako jedinému členskému státu EU se Polsku v roce 2009 sice podařilo vyhnout recesi, a dokonce zajistit růst o 1,8 procenta, což Tuskovi umožnilo propagovat heslo „zeleného ostrova růstu v červeném moři propadů“, ale jen díky vysokému deficitu veřejných financí.
Tento schodek se z 3,7 procenta HDP v roce 2007 téměř zdvojnásobil na 7,3 procenta, a v roce 2010 narostl k rekordním 7,9 procenta. V důsledku toho stoupl dluh státních a samosprávních institucí z 45 procent HDP v roce 2007, kdy tandem OP-PLS převzal vládu, na 55 procent v roce 2010.
Tím se Polsko nebezpečně přiblížilo k ústavní hranici 60 procent HDP, jejíž překročení by znamenalo absolutní zákaz dalšího zadlužování státu a nutnost přísného utahování opasků. Růst zadluženosti měl dvě objektivní příčiny:
- Za prvé, finanční krizi, která zabrzdila hospodářský růst, čímž snížila příjem z daní (a také zkřížila plány vstupu Polska do eurozóny v roce 2012, deklarovaného Tuskem v září 2008 na Ekonomickém fóru v Krynici).
- Za druhé, velký program infrastrukturních investic, jako byla výstavba cest, letišť a stadiónů k fotbalovému mistrovství Evropy, které sice byly z velké části financované z evropských fondů, ale vyžadovaly i takzvaný „vlastní podíl“, tedy výdaje ze státní pokladny.
Důchody
Nicméně ani první, ani druhá Tuskova vláda se navzdory dřívějšímu rozhodnutí neodvážily sáhnout k oblastem potenciálních úspor, jako jsou důchodová privilegia horníků (správně se obávaly jejich protestů) či důchody zemědělců (proti tomu se stále staví venkovská koaliční PLS).
A otázku důchodů vojáků, policistů, vězeňské služby a hasičů se podařilo vyřešit jen z poloviny – nové regulace se týkají výhradně nově zaměstnávaných a citelné výsledky přinesou až ve vzdálené budoucnosti. Riziko, že by reformu důchodů všech uniformovaných státních zaměstnanců mohl zpochybnit Ústavní soud jako narušení nabytých nároků, bylo totiž příliš vysoké.
Proto jedinou, i když v této oblasti důležitou reformou, kterou se podařilo prosadit, je postupné zvyšování věku odchodu do důchodu na 67 let ze současných 60 let u žen a 65 let u mužů, které začalo platit od 1. ledna 2013.
Dluh, který nebyl
To ale nestačí. Na výsledky této reformy je třeba počkat, přičemž koaliční vláda OP a PLS vláda je potřebuje už teď. Proto se pokouší sáhnout na další peněžní zásoby – finanční prostředky shromážděné v otevřených důchodových fondech (OFE), jež zavedla důchodová reforma v roce 1999, přesněji, na větší část těchto prostředků uloženou v obligacích státní pokladny.
Na výsledky důchdové reformy je třeba počkat, přičemž koaliční vláda OP a PLS je potřebuje už teď. Proto se pokouší sáhnout na další peněžní zásoby.
Důchodová reforma, která měla snížit takzvané skryté zadlužení státu vůči budoucím důchodcům, způsobila, že Úřadu sociálního zabezpečení (Zakład Ubezpieczeń Społecznych, ZUS) po předání příspěvků na OFE chybějí peníze na výplatu běžných důchodů, což vyžaduje pomoc ze státního fondu, na kterou si ministr financí musí brát úvěr. Zesnulý expert liberálního Centra Adama Smithe Krzysztof Dzierżawski to před deseti lety formuloval následovně: „Neexistující dluh byl opodstatněním reformy, jejímž nejdůležitějším výsledkem je vygenerování reálného dluhu – tvrdého, konkrétního, puntičkářsky registrovaného na kontech pojištěných. Dluhu patřičně zúročeného, od nějž se není možné osvobodit.“
Zákon už sice schválil Sejm i Senát a nyní čeká na podpis prezidentem, ale není pochyb, že na něj bude podaná žaloba k Ústavnímu soudu. Mnozí odpůrci reformy totiž považují odebrání obligací fondům za rabování soukromého vlastnictví budoucích důchodců.
Průzkumy veřejného mínění
Za této situace proto nepřekvapuje, že podpora OP v průzkumech veřejného mínění klesá a PiS roste – a nezávisle na tom, kdo průzkum provádí. Dle nejnovějšího průzkumu agentury Homo Homini podporuje OP za mnoho let nejméně dotazovaných. (Jen 19 procent, což je ve srovnání s výsledky po parlamentních volbách 2007 i 2011, kdy získávala i 53 procent, velice málo.) Zatímco PiS má podporu vysokou, i když ne nejvyšší (32 oproti 35 procentům v srpnu).
Občanskou platformu nejspíše poškodily nedávné informace o korupční aféře na ministerstvech vnitra a zahraničí spojené s polským předsednictvím EU
Občanskou platformu nejspíše poškodily nedávné informace o korupční aféře na ministerstvech vnitra a zahraničí spojené s polským předsednictvím EU. V nedávné době byli zadrženi jak zástupci administrativy (mimo jiné bývalý náměstek ministra vnitra), tak IT firem, které si státní zakázky zajišťovaly pomocí úplatků. Tuskově straně také určitě nepomohlo podezření z politické korupce během voleb do jejího regionálního vedení v Dolním Slezsku, kdy byl vyloučen hlavní premiérův sok Grzegorz Schetyna.
Překvapuje proto, že opoziční strana Jarosława Kaczyńského srovnala v průzkumech krok s uskupením Donalda Tuska teprve před rokem, a ve vedení se ocitla až letos na jaře. Zato PLS v průzkumech jako obvykle osciluje okolo pětiprocentního volebního prahu do Sejmu a jen za výjimečné konjunktury dosahuje osmi a občas i devíti procent.
Tato strana však už nejednou dokázala, že má více voličů, než kolik uvádějí veřejné průzkumy. Možná proto, že dotazující příliš nechodí na venkov, kde má PLS svůj hlavní elektorát, nebo jako v případě Homo Homini provádějí průzkum po telefonu. Každopádně lidovci jsou skálopevně přesvědčení, že se i za dva roky dostanou do Sejmu, a proto nejsou nervózní. Dobře si totiž uvědomují, že zase budou jazýčkem na vahách při formování nové vlády.
Ještě dva roky
Nevykazují všechny tyto znaky blížící se konec vlády OP? Politolog Aleksander Smolar s tím v rozhovoru pro ČESKOU POZICI nesouhlasil: „Neexistují žádné důvody, abychom takto uvažovali. Do dalších voleb zbývají dva roky a polská Ústava i volební zákon zajišťují stabilitu vlády.“ Leda, že se objeví alternativní většina, která vyhlásí vládě takzvanou konstruktivní nedůvěru (a zároveň představí vlastního premiéra a nechá o něm hlasovat). „Nemyslím si, že by se něco takového mohlo stát,“ říká Smolar.
V současném Sejmu dnes opravdu neexistuje šance sestavit absolutní většinu bez účasti OP. Tuskovu stranu sice v nedávné době opustilo několik poslanců, ale vládní koalice má nadále většinu a v nejhorším případě může počítat s podporou některých nezařazených zákonodárců.
V současném Sejmu dnes opravdu neexistuje šance sestavit absolutní většinu bez účasti Občanské platformy
Smolar však přiznává, že atmosféra v Polsku není dobrá – jak kvůli nejistotě a ohrožení, růstu nezaměstnanosti, tak objevujícím se informacím o korupci. A připomíná, že premiér Tusk sice klade důraz na morální problémy a ujistil, že odchylky od pravidel nebudou tolerované, ale zároveň „pronesl láskavá slova na adresu ministra Nowaka, který sice není podezřelý z obrovské aféry, ale přece jen musel opustit vládu, respektive formálně sám podat demisi kvůli hodinkám vysoké ceny, jež neuvedl v majetkovém přiznání“.
Rok 2013 zanedlouho skončí. Pro Občanskou platformu nebyl jednoduchý, ale ani nešťastný. Teď jde o to, aby se místo důvěry v magii čísel a spoléhání se na recepty, které umožňovaly dosavadní úspěchy, začalo s reformami, které Polsko nejvíce potřebuje. Pro OP je to důležité, „nikoli kvůli vítězství ve volbách, ale aby po sobě zanechala něco pozitivního“, řekl ČESKÉ POZICI další polský profesor politologie Paweł Śpiewak.
