Režisérka Libuše Rudínská natočila dokument „Pavel Wonka se zavazuje“. Vyvolal velkou diskusi, která je možná na celé události tím nejzajímavějším. Její ohniska jsou v zásadě dvě: kontroverzní témata z předlistopadové doby a způsob jejich zpracování.
Několik velmi dobrých, dost podstatných otázek týkajících se „předlistopadové“ minulosti dosud nebylo adekvátně reflektováno. Někdy mohlo jít o jistou ostýchavost těch, kteří se necítili silní v kramflecích, porovnávali-li svou šedou minulost s roztodivnou, leckdy až bujarou minulostí osob odporujících režimu. Jindy o autocenzuru, protože ony disentující osoby se dostaly k lizu, a tím „tak nějak“ mimo kritiku. Vyloučit nelze ani strach, stejný jako kdysi, protože někteří „noví“ se projevovali k nerozeznání od těch „starých“.
Tvrdé, ale potřebné otázky
Petr Kamberský šel k jádru věci, když v článku „Destrukce“ v Lidových novinách (15. listopadu) napsal: „Čtvrt století po převratu bychom mohli být schopni pohlédnout pravdě do tváře. Mohli bychom být schopni přiznat, že hrdinové nebyli bez kazu, bázně ani hany, ani že lumpové nebyli ztělesnění zla. Leč vnímání nuancí a odstínů neznamená, že v posledku jedni nebyli hrdinové a druzí lumpové.
Měli bychom být schopni akceptovat, že milostná dobrodružství Václava Havla by dnešní bulvár velkoryse nepřehlížel, stejně jako by nezůstaly ležet na zemi podezřelé privatizační úspěchy jeho favoritů. Jenže pohlédnout pravdě do tváře neznamená relativizovat všechno.“
Urážlivé tázání dehonestuje pouze tazatele – vypovídá o jeho ubohé existenci |
Otázky padly, hlasitě a nepřehlédnutelně, a neměly by být zapomenuty. A největší škoda by byla, kdyby byly vypořádány stupidními odpověďmi. Protože tázat se, znamená být. A urážlivé tázání dehonestuje pouze tazatele – vypovídá o jeho ubohé existenci.
Navozené otázky jsou poměrně tvrdé, ale potřebné. Především jde o prolomení mediální „nedotknutelnosti“ určitých osob a souvisejících dějů. Pochopitelně, vždyť již dávno existuje opora i v mnoha soudních rozhodnutích, že osoby veřejně činné a známé toho musejí trochu více strpět.
Nezkreslená interpretace dějin
První zajímavostí jsou okolnosti vzniku dokumentu. Režisérka Rudinská uvádí, že původní motivace vzešla od aktivisty Jana Šinágla. S podporou Jaromíra Štětiny, Jiřího Wonky, historika Petra Blažka a Františka Stárka (oba Ústav pro studium totalitních režimů, ÚSTR) chtěla napřed natočit jakýsi „antikomunistický standard“.
Režisérka Rudinská chtěla napřed natočit jakýsi „antikomunistický standard“. Pak se ale začala více ptát a hlouběji zkoumat a vyšlo jí něco jiného. |
Pak se ale začala více ptát a hlouběji zkoumat a vyšlo jí něco jiného. „Šla jsem do toho s tím, že natočím film o hrdinovi. Pak jsem zjišťovala, že jsem byla v zajetí klišé. Dlouho jsem nemohla uvěřit, že věci se udály trochu jinak, než se dodnes vykládá.“
Podobný zvrat popisuje John Cornwell v předmluvě své knihy o Eugeniovi Pacellim – papeži Piu XII. Jeho původní intencí bylo přispět k rehabilitaci pověsti papeže zejména pro jeho činnost v průběhu druhé světové války. Po prostudování dosud neznámých archiválií se však Cornwell ocitl ve stavu „morálního šoku“, protože shromážděný materiál „nepředstavoval očištění od viny, ale větší obvinění“.
Podobně i uzavírající výrok Rudinské – „Nemyslím si, že bychom teď měli o Wonkovi a priori říkat, že to byl darebák. Je to zkrátka tragický příběh. Pro mě je důležité přispět k interpretaci dějin tak, aby nebyly zkreslené.“ – je velmi podobný Cornwellovu konstatování: „Eugenio Pacelli nebyl žádná zrůda; jeho případ je složitější, tragičtější.“
Studie Prokopa Tomka
Pozitivním důsledkem bouřlivé kauzy je zásadní zpochybnění dosud prosazovaných „badatelsko-lustračních“ postupů, rekonstruujících minulost z některých dochovaných archivních materiálů. Často bez zkušeností a leckdy nedbale interpretovaných.
Prokop Tomek zpracoval jen některé archiválie a z žijících svědků nemluvil vůbec s nikým |
Například historik Prokop Tomek vypracoval studii o vztahu obyvatel havlíčkobrodského okresu a Státní bezpečnosti (StB). Práci napsal „od stolu“, na základě toho, co StB neskartovala, vypomohl si též dobovým tiskem a publikovanými memoáry. Deset let z Tomkem popisované doby jsem sice žil v dotyčné lokalitě, ale po přečtení jeho „studie“ jsem o tom začal vážně pochybovat.
Nebylo divu, z archiválií zpracoval autor jen některé a z žijících svědků nemluvil vůbec s nikým. Navzdory tomu studii podal jako diplomovou práci a jako „zvlášť kvalitní“ ji uplatnil i jako práci rigorózní. Na mé námitky jsem z Karlovy univerzity buď nedostal odpověď žádnou, nebo šprýmovnou – „těším se na další vývoj událostí“.
Výhrady Petra Zídka
Logicky potom hovoří Petr Zídek v článku „O jednom selhání historiků“ v LN (26. listopadu) o „selhání historiků soudobých dějin“. V případě Milana Kundery jim k vážnému nařčení stačilo horoucím přesvědčením nahradit to, co jim důkazně chybělo.
Stát si podle Petra Zídka platí „stovky historiků“, aniž by kdo z nich napsal životopis Pavla Wonky |
V případě Pavla Wonky jsou však existující grafologicky ověřený vlastnoruční závazek spolupráce a dvě stvrzenky o převzetí finanční odměny brány s velkou skepsí, s poukazem na nejasný kontext. Zlatá slova, záblesk profesionality – nebo jen dvojí měřítko?
Stát si podle Zídka platí „stovky historiků“, aniž by kdo z nich napsal životopis Pavla Wonky. A to jedna instituce (ÚSTR) je k takovým studiím přímo předurčena. Nutno říci, že podobnou černou dírou je zkoumání o jiné velezajímavé předlistopadové instituci – Socialistickém svazu mládeže, který sehrál v listopadu 1989 téměř ústřední roli.
Odvážná paralela Igora Lukeše
Historik Igor Lukeš dává Wonkův případ odvážnou paralelou do souvislosti se třemi revolucionáři, kteří, byvše přesvědčeni o svém poslání, stali se aktéry „zpravodajských her“ – hrabě Mirabeau koncem 18. století, pop Georgij Gapon počátkem a elektrikář Lech Walęsa koncem 20. století.
Historik Igor Lukeš dává Wonkův případ odvážnou paralelou do souvislosti se třemi revolucionáři |
K jejich osudům je málokdo lhostejný, jde však většinou o nekritické postoje, ať kladné, či záporné. Lukeš vyslovuje jisté pochopení, které však není prosto zdravé provokace: „V českých dějinách je tak zoufale málo hrdinů, že s každým náznakem statečnosti je třeba zacházet uctivě a opatrně jako s relikvií.“
Tím se ale dostáváme k obhajobě prospěšnosti mýtů (Leo Strauss). To si však může dovolit impérium, protože i když se za čas zákonitě zesměšní, zůstává impériem, bohužel. U malého národa tomu je jinak. T. G. Masaryk pochopil, že užitečnější – a mnohem důstojnější – je spíše drsně dloubnout do těchto mýtů. Opravdu kované vlastnosti totiž přestojí i neuctivé a neopatrné zacházení. Ty ostatní nechť zajdou.
Rekonstrukce reality
Naštěstí tato absurdní situace začíná stále více lidem docházet a vadit. Škoda jen, že to muselo dospět až k Wonkovi. A že se ti, kteří chodí oběma nohama po zemi (za všechny Hana Jüptnerová), museli začít obávat, aby se ten obyčejný hrdina a hříšník nezřítil ze zbytečně vysokého piedestalu, na který ho vysazují zejména ti, kteří se tím snaží zamaskovat vlastní malost, až ubohost.
Realitu nelze plně rekonstruovat z archiválií, nota bene natolik specifických, jako jsou ty zpravodajské |
Proto nyní čeká badatele a historiky – a nakonec, doufejme, i legislativce – přelomový úkol. Po čtvrt století by totiž mělo být jasné, že je passé administrativní a plošné hodnocení minulosti, z něhož vyplývají i pracovněprávní, společenské a další, život leckdy vážně poznamenávající důsledky.
Realitu nelze plně rekonstruovat z archiválií, nota bene natolik specifických, jako jsou ty zpravodajské. Ty totiž na rozdíl od policejních vyšetřovacích nikdy neměly spatřit světlo světa a sloužit jako forenzní dokumenty. Zpravodajské komunity mají leccos společného, co lze do jisté míry zobecnit.
Patří však k tomu paradoxně i poznání, že existují různá specifika zpravodajských mikroklimat, která jsou nepřenosná. Nicméně k těm obecným patří i skutečnost, že zpravodajský svět podoben jest cibuli, a jen málo zasvěcených ví, která vrstva je tou poslední. Proto nelze generalizovat ani Lukešovu tezi, že „tajná služba, která falšuje vlastní archivy, nemůže přežít“.
Lustrace a denacifikace
Lustrace měly původně sloužit k očistě společnosti od „starých kádrů“. Soudím, že větší úspěch v tomto směru za ono čtvrtstoletí zaznamenala kmotřička smrt. Lustrace nadělaly víc škody, než užitku. Znovu je třeba se vrátit k „denacifikaci“, kterou se oháněli „otcové lustrací“. (A propos, hlásí se k tomu ještě někdo?) Nikoliv jako k demagogickému heslu, ale jako k procesu. Zpočátku měl též plošný charakter, který však byl v západní zóně Německa rychle civilizován.
Po 25 letech lustračního temna by se mohlo nad lidmi konečně rozzářit slunce. Vždyť takzvaná denacifikace skončila v poválečném Německu zhruba po osmi letech. |
Pojednávání jednotlivých osudů – s následnou možností soudního odvolání – však beznadějně zahltilo státní aparát i soudy. V obou částech Německa proto denacifikace skončila neúspěchem. Zásadní roli, jak se ukázalo později, sehrál zvolený způsob. A ten náš, plošně lustrační, je tím způsobem „východním“, který negativně poznamenal východní část Německa.
Poučení z případu Wonka by proto mělo přispět ke zrušení lustračního zákona a ke změně badatelského paradigmatu. Pak by se po 25 letech lustračního temna (jaký paradox!) mohlo nad lidmi konečně rozzářit slunce, které by jim vykouzlilo na tvářích úsměv přinášející do srdcí trochu velkorysosti, nadhledu, vyrovnanosti, odpuštění, a radosti z budoucnosti.
Vždyť takzvaná denacifikace skončila v poválečném Německu zhruba po osmi letech. Ta blbá nálada nepochybně s tímto nepřirozeným stavem věcí souvisí. A celá Wonkova anabáze by se mohla slavně uzavřít tím, že přispěla ke konci občanské studené války.
