Světové ekonomické fórum neublíží, ani nepřispěje ničím podnětnýmDavoské fórum mělo letos stejný průběh jako v posledních 40 letech. Není ani Valným shromážděním OSN – v takovém případě by jeho praktický význam byl sporný –, ani Světovou obchodní organizací či Mezinárodním měnovým fondem – to by byl jeho význam daleko větší. Není ani jaltskou, ani postupimskou či reykjavíckou konferencí. Není předáváním cen Americké filmové akademie ani Nobelových cen za ekonomii. S několika tisíci účastníky – členy vlád a mezinárodních organizací, pozvaných hostí i „tvrdě“ platících celebrit z byznysu a financí, novinářů a ekonomů – však je jiné.
Davoské fórum lze přirovnat k volnému mixu zmiňovaných fór a jarmarků. Neublíží, ale ani nijak nepřispěje něčím podnětným pro následujících dvanáct měsíců. Řeší staré války. Letos se zdálo, že by mohlo být dotlačeno k něčemu produktivnímu – konkrétnějším výrokům představitelů zemí o bezprostřední budoucnosti světové ekonomiky. Vynutilo si i konkrétní jednání a snad i návrhy věcných řešení.
Definování nové reality
Například zakladatel a šéf fóra Klaus Swab již na počátku indikoval: „Posuny politické a ekonomické moci ze západu na východ a ze severu na jih spolu s rychlostí technologických inovací vytvořily novou realitu… Letos v Davosu se namísto dopadů nedávné krize soustředíme na definování této nové reality. A budeme diskutovat o společných normách, které budou třeba, aby nám v této nové době umožnily globální spolupráci.“ Objevil tedy Čínu jako světového hráče číslo jedna bezprostřední budoucnosti. Na leden 2011 je to docela aktuální výkon a postřeh.
Ředitel fóra Kevin Steinberg byl kritičtější a trefil do černého: „Potřebujeme přemýšlet o rizicích nejen proto, abychom dokázali odpovídat na minulé události. Musíme uspořádat své myšlenky předem, být připraveni… Podíváme-li se na četné krize – od finanční k sociální a ekonomické –, téměř každý selhal.“ Pojmenoval věci správně.
Pro většinu účastníků jde jen o běh se štosem vlastních vizitek předávaných na potkáníAdekvátní reakce na začínající krizi, její včasné rozpoznání a skutečná opatření v předstihu. To dnes svět opravdu potřebuje. Je dobře, že se mocní setkávají neformálně a v klidu v útulném alpském středisku. Pro některé je to šance vidět a být viděn. Pro jiné zase mít možnost říct a ovlivnit. Pro většinu však jde jen o běh se štosem vlastních vizitek předávaných na potkání, o spekulace kde, koho a na čí tiskové konferenci potká. Pro některé řečníky se naskýtá příležitost odlákat posluchače či novináře od současně konaných akcí gigantů.
Naděje pro euro
Dobrou zprávou je, že krize eurozóny a eura by se již nemusela prohlubovat. Za nenapadnutelnost obou se veřejně vyslovili dva největší hráči – francouzský prezident Nicolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová. Oba s dosud nebývalou razancí a výpovědní jednoznačností. Zřejmě si doma diskrétně vyjasnili, že zvolí tuto cestu překonání a přežití fatální krize měnové unie, jež ohrožuje životnost EU. To je nadějné.
Krize již není považovaná za leitmotiv roku 2011 jako loni, ale za agendu k dořešení. Bravo! Vlivný německý ministr financí Wolfgang Schäuble konstatoval, že země dostaly lekci a pracují na sjednocení svých hospodářských politik. Šoky již neočekává, euro má být stabilní.
Francouzská ministryně hospodářství Christine Lagardeová je podobně optimistická. Svá nadějná hodnocení však spojuje spíš s prosbou trhům nespekulovat proti euru a Evropě než s imperativem. Je to cukr nebo bič? Lakonicky to shrnul šéf Barclays Bank Robert Diamond: „Otázka, zda eurozóna zůstane pohromadě, je z loňského roku a už neaktuální.“ Má asi pravdu a zkušenosti. Přijdou zřejmě jiné maléry.
Rakouský kancléř Werner Faymann naznačil, že evropský summit o definitivních krocích k řešení dalšího osudu eura a eurozóny se uskuteční nejpozději v březnu. U Německa se očekává mírnější odpor proti navýšení peněz v záchranném Evropském fondu pro finanční stabilitu (ESFS) nad 440 miliard eur. Bude-li to vyšším věřitelským příspěvkem, nebo donátorskou nezbytností, se asi vyjádří němečtí voliči.
EU si musí existenci zasloužit, svět nám dle britského premiéra Davida Camerona nic nedlužíVěcným a svěžím přístupem obohatil debaty britský premiér David Cameron: „Evropa (EU) si musí existenci zasloužit. Svět nám vlastní existenci nedluží.“ Má-li být Evropská unie skutečným trhem, musí více deregulovat, nikoli naopak. Tak to vždy fungovalo. Je třeba uzavřít nové dohody o volném obchodě s Asií, Jižní a Střední Amerikou a s Blízkým východem.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy je poněkud jiného názoru: „Regulace. Ne nadměrná, ale regulace. Ať ti, kdo kupují ohromná kvanta komodit, musejí odkládat jako depozitum část financí na jejich nákup.“ Za posledních několik desetiletí je právě francouzský požadavek regulace a dotací na zemědělské výroby značně problematický.
Sarkozyho vyjádření souvisejí s apokalyptickými hrozbami světové potravinové krize. Úvadějí se extrémní čísla vývoje cen a zásob potravin. Soukromá sféra je osočovaná ze spekulací. Nikdo však v Davosu neřekl, že je to zejména bohorovnost EU v kampani za takzvanou ochranu klimatu, která diktuje především sobě snížení zemědělské produkce pro výživu a její růst pro energetické účely. Ať už jde o solární lány nebo řepky olejné.
Žádné potraviny na paliva!
Vyzdvižen musí být jednoznačný a věcný výrok Petera Brabecka, předsedy správní rady společnosti Nestlé: „Existuje jedno jednoduché řešení: žádné potraviny na paliva.“ Indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono přímo ohlašuje: „Příští ekonomická válka o potraviny či ozbrojený konflikt se můžou vést o vzácné zdroje, pokud svět nebude v této oblasti spolupracovat.“ Indonésie disponuje gigantickou ropnou produkcí a obrovským zbrojním rozpočtem, a proto jde o zvláštní tvrzení.
Pěkný příspěvek k této diskusi přednesl jeden z výkonných ředitelů Mezinárodního měnového fondu, nigerijský exministr financí Ngozi Okonjo-Iweala: „Musíme být opatrní, abychom regulaci nepřehnali.“
Na pořad přišly i hrozby válek bohatých i chudých. Nositelé těchto myšlenek měli na mysli konkurenční devalvace a jiné akce na světové transakční měnové scéně. Zkušenosti jsou již od třicátých let minulého století – i s pozdějšími úspěšnými řešeními. Jedno se nazývalo Bretton Woods. Podobné nové navrhoval šéf Světové banky Robert Zoellick na loňském listopadovém zasedání G20 v Soulu. V Davosu se však linula jiná a bojovnější témata. Zoellick doporučoval podobné řešení pro světový potravinový problém. Zůstalo bez odezvy, což je škoda.
