Na první pohled zdánlivě anachronická úvaha prezidenta republiky Miloše Zemana o návratu povinné volební účasti, jež byla mimo jiné kodifikována za první Československé republiky, není nezajímavá.
Reálnou alternativou však z hlediska dnešního vývoje politické participace občanů svou zvýšenou mírou jejich reglementace v parlamentních demokraciích nejspíše nebude. Stejně lze pohlížet na účelovou ad hoc bagatelizaci významu druhé komory Parlamentu ČR do budoucna šéfem ANO a ministrem financí Andrejem Babišem.
Vzdělanostní cenzus
Masarykova první republika povinnou volební účast kodifikovala stejně jako nástupnické Rakousko, nicméně postupem demokratizačního a procesu společenské liberalizace utvářením a rozvojem občanské společnosti od ní všechny státy upustily s výjimkou Lucemburska a také Belgie a Řecka, kde však není vymahatelná. Naposledy to bylo Španělsko, v sedmdesátých letech Nizozemsko a od osmdesátých Rakousko.
Vzdělanostní cenzus by byl měřen pouze dosaženým institucionalizovaným vzděláním, což je však kvůli diskutabilní kvalitě absolventů středních škol s maturitou i vysokoškoláků poněkud nejisté a sporné |
Mnohem smysluplnějším a efektivnějším nástrojem by mohl být volební cenzus, s nímž mají historickou zkušenost snad všechny země Evropy. V Rakousku Uhersku byl – nepočítáme-li cenzus podle pohlaví, respektive volební právo žen – poslední uplatňovaný volební cenzus majetkový. V roce 1882 byl nakonec snížen volební cenzus ve dvou kuriích na pět zlatých. Všeobecné a rovné volební právo bylo v Předlitavsku rakousko-uherské monarchie zavedeno v roce 1907. Majetkový volební cenzus však dnes v úvahu nepřichází.
Úvahu by si však zasloužil cenzus vzdělanostní, fiskální a případně trestně-právní. Každý z nich má slabiny a limity. Vzdělanostní cenzus by byl měřen pouze dosaženým institucionalizovaným vzděláním, což je však kvůli diskutabilní kvalitě absolventů středních škol s maturitou i vysokoškoláků poněkud nejisté a sporné. Testy obecné inteligence zase prakticky nereálné. Za úvahu by však stálo posouzení úrovně politicko-ekonomické gramotnosti občanů.
Jednokolově do Senátu
Obecně vzato, legitimizace vzdělanostního cenzu by opodstatnění měla. Je totiž prokazatelné, že vzdělanostní společnost (takzvaná knowledge society) úspěšněji čelí politickému extremismu ať již krajní pravice či levice. Fiskální volební cenzus by se zase mohl stát dalším nástrojem motivace fyzických osob k platbě daní na území České republiky. Ten, kdo by vykazoval daňový domicil mimo její území, by byl diskvalifikován.
Než zavedeme volební cenzus, modifikujme nejprve v našem bikamerálním parlamentarismu alespoň volební systém do Senátu na jednokolový |
Ani trestní cenzus není bez vady. Obtížně by se definovala povaha a rozsah trestní odpovědnosti, která by volební právo znemožňovala či anulovala a v neposlední řadě existují námitky například justičních omylů, rozsudků v korupčních kauzách. Jisté je jedno: zavedení volebního cenzu by celkový potenciální elektorát omezilo a volební účast jednoznačně ještě snížilo. Zda by měl i pozitivní externality, lze teoreticky jen obtížně předjímat.
Zásadní otázkou je, nakolik legitimní jsou výsledky krajských voleb s účastí necelých 35 procent a senátních s 15tiprocentní účastí z druhého kola. Než zavedeme volební cenzus, modifikujme nejprve v našem bikamerálním parlamentarismu alespoň volební systém do Senátu na jednokolový, což mimo jiné uspoří náklady na volby. Anebo v naší demokracii přibude demokratů, což účast zvýší.
