Charles Consigny, právník a sloupkař francouzského týdeníku Le Point, začíná novoroční poselství svým spoluobčanům povzdechem, že pro Francii rok 2013 skončil v atmosféře všeobecného zmaru, a pokud s tím národ něco neudělá, čeká zemi osud turistického skanzenu pro každého boháče světa.
„A z Francouzů, z těch velkých Francouzů, básníků a bojovníků, nebudou než posluhovači kdejakému křupanovi ve Versailles, s bílým ubrouskem přes předloktí,“ píše Consigny. A navíc uvádí spisovatele a držitele slavné Goncourtovy ceny Michela Houellebecqa, který píše: „Francie je pochmurná země.“
Ničím nepřibarvená výpověď
Čtenář poměrně záhy pochopí, že si Consigny ze svých soukmenovců utahuje a snaží se je na prahu nového roku vybudit z letargie: „Francouzi, milujte se a bojujte!“ Jádro Consignyho článku, že Francie působí bezútěšným dojmem a Francouzi jako by neustále trpěli, je však ničím nepřibarvená výpověď. A navíc je to pravda, jak zní častý francouzský dovětek při vyprávění čehokoli.
Jádro Consignyho článku, že Francie působí bezútěšným dojmem a Francouzi jako by neustále trpěli, je ničím nepřibarvená výpověďNejde však o bezútěšnost zapříčiněnou a vysvětlitelnou suchými daty. Bezesporu neprožívá Francie idylu – nezaměstnanost dosahuje dvouciferných čísel, šestý rok roste, a bez práce je každý čtvrtý člověk do 25 let. Jenže Italové, Španělé nebo Řekové jsou na tom v těchto ohledech podobně, nebo dokonce ještě hůř, a přesto nejsou stejně nešťastní.
Podle indexu štěstí, který sestavuje Gallupův ústav, jsou přitom právě Francouzi pravidelně sklíčenější než obyvatelé Ugandy a svoji budoucnost vidí temněji než lidé v Albánii nebo Iráku. I pokud očešeme stejný žebříček od zemí zmítaných válkou nebo státy v rozkladu a necháme francouzskou mrzutost soutěžit se stejně rozvinutými Brity, Němci, Dány, Rakušany či Nizozemci, pořád bude vítězit. Právě Francouzi ze všech Západoevropanů nejčastěji odpoví, že předchozí den nezažili nic příjemného.
Vysvětlení morousovitosti
Tahle morousovitost národa, který vynalezl joie de vivre, radost ze život, je jednou z nejzapeklitějších otázek 21. století, definoval to nedávno ve svém článku o francouzském hoři britský týdeník The Economist. Skutečně – pro cizince Francie „ztělesňuje vítězství rozkoše nad kancelářským otroctvím, labužnictví nad rychlým stravováním a bloumání nad hektičností“. Sami Francouzi ale trpí. Čím to? Možných vysvětlení je několik.
Především se Francouzi nesmířili s pádem své země ze statutu impéria mezi státy jako každý jiný. Ne že by se tím denně trýznila úřednice za přepážkou francouzské banky. Téměř denně si ale může v hlavních francouzských novinách přečíst pojednání o tom, že dobře už bylo, a její ratolesti budou poslouchat příběh o konci velkých dějin a blahobytu sladké Francie po celou dobu vzdělávacího procesu. Když vyjdou ze školy, budou mít v sobě pevně zakořeněný institucionální žal.
Francouzi se především nesmířili s pádem své země ze statutu impéria mezi státy jako každý jinýDalší vysvětlení nabízí francouzská vysoká kultura. Světu dala žánry, jež často neoslavují život, ale naopak ukazují jeho strastiplnou stránku a skličující dilemata, která naše mrzká existence přináší – nihilismus, existencialismus, absurdní drama. Zmíněný spisovatel Houellebecq, kterého uvedl sloupkař Le Point, je toho příkladem. Jeho hrdinové vzdávají hold rčení, že z dlouhodobého hlediska je vše lhostejné, neboť jsme stejně všichni mrtví.
Je to chic
Věhlas utrápenosti ve francouzské kultuře, spolu se skepsí a kritikou kdykoli čehokoli, jíž se Francouzi pečlivě věnují už od osvícenství, pak zřejmě mezi nimi zakódovaly poznatek, že skutečné umění a skutečně plnohodnotný člověk budou vyznávat stejné hodnoty. Tedy že, zjednodušeně řečeno, zkroušenost je znamením intelektuální dostatečnosti. A obráceně – optimismus je pro blbce.
Podstatné přitom je, že stejná zkroušenost Francouzům nebrání věnovat se všem běžným požitkům života, jako jsou každodenní vysedávání po kavárnách, labužnictví, lelkování, vzrušené debaty o nejnovějších výstavách. Což vede k jedinému závěru: Francouzi ve skutečnosti trpí rádi, protože to s sebou nese všechnu tuhle zábavu, nijak omezenou, a ještě si u toho připadají na výši.
Ostatně, přiznejme si, v kavárnách na pařížských bulvárech vypadají rozervané výrazy mladých Francouzů a melancholické pohledy Francouzek, nohu přes nohu, rozhodně víc chic než bodrý bavorský úsměv.
