Vývoj krize eurozóny a Evropské unie je nadále problematický. Nic na tom nezměnily ani středeční projevy nevolených vůdců EU, finského eurokomisaře Olliho Rehna a předsedy Evropské komise (EK) Josého Manuela Barrosa. A ani čtvrteční schůzka „tvrdého“ jádra EU – německé kancléřky Angely Merkelové, francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a nového italského premiéra Maria Montiho. Zřejmé však je, že šéfové národních exekutiv zodpovědní svým demokraticky zvoleným parlamentům se - na rozdíl od nezvolených lídrů EU - začínají obávat příštího vývoje.
Šéf EK Barroso v projevu ukázal, že je zcela mimo realitu, poněvadž mu to vágní definice formálního vedení EU umožňuje. Eurokomisař Rehn však v pátek prohlásil: „Na otázku společných evropských dluhopisů je řada názorů a poměrně dost jich je proti nim. Bude stát hodně úsilí, než se německou veřejnost i dalších členský států podaří přesvědčit o potřebě eurobondů.“ Sdělil to italskému parlamentu, který by ale chtěl slyšet něco jiného.
Konec iluzí
Olli Rehn ví, že jako Finskem vybraný a nezvolený eurokomisař to bude také muset vysvětlit na domácí politické scéně a přesvědčit euroskeptickou stranu Praví Finové. Bude to mít těžké, protože jeho zdůvodnění nezní právě přesvědčivě: „Jednotná měna euro nemůže fungovat bez úzce koordinované fiskální a hospodářské politiky. Musíme naplnit ono ,E‘ v Evropské měnové unii reálným životem a podstatou.“
Zdá se, že některé iluze končí. Původ „exekutivy“ EU totiž není demokratický a připomíná spíš politbyro v bývalé východní Evropě. A evropský démos a parlament jsou jen dvě fikce umělé konstrukce EU. Národní lídři zjišťují, že odpovědnost je na nich a lid, národy, démos, který je volil, je může také odvolat. A varují stejně jako národní centrální banky před panikou a chaosem.
Je na čase si přiznat, že o osudu Evropy se rozhoduje dnes a letos. A měli by se toho zúčastnit jen ti, kdo k tomu mají mandát vzešlý z demokratických voleb.
Například šéf Bundesbanky Jens Weidmann varuje před přehnanými interpretacemi kolísání trhů: „Německé státní dluhopisy bude trh nadále žádat, protože politika Německa je přesvědčivě stabilní.“ Současně si však uvědomuje, že ze středeční emise německých dluhopisů se prodala jen o něco víc než polovina. Kvůli „uklidnění“ veřejnosti však dodal: „Italové si s úroky nad sedm procenty nějakou dobu poradí.“ Stěží tomu sám věří, protože to je na hranici bankrotu.
Nepoučitelná EU
EU sice neustále všechny poučuje, ale sama je nepoučitelná. Volení zástupci mají totiž vytvářet právní rámec pro demokratický stát. A vláda, jež je jim zodpovědná, jej udržovat efektivní a funkční, nikoli sociálně inženýrsky napravovat nerovnosti a odlišnosti, jak by si přáli „geniální“ zakladatelé, vykladatelé a nezvolení lídři. Má udržet existenci a vymahatelnost práva a řádu. Tento mandát však nezvolení lídři EU od nikoho nemají.
Je na čase si přiznat, že o osudu Evropy se rozhoduje dnes a letos. A měli by se toho zúčastnit jen ti, kdo k tomu mají mandát vzešlý z demokratických voleb – Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy. Nezvolený prezident EU Herman Van Rompuy se prezentuje například jako moderátor vyjednávání, vysoká představitelka unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku baronka Catherine Ashtonová spíš nijak a šéf EK Barosso se již zcela ukázal.
Do Štrasburku byl na schůzku s německou kancléřkou Merkelovou a francouzským prezidentem Sarkozym pozván i nový italský premiér Mario Monti, což bylo účelné a slušné gesto vzhledem k jeho nezáviděníhodnému poslání. Mluvit však může jen za „hříšníky“, protože je podjatý. Tím vznikla skupina, jež byla označena jako „trio“. To potvrdilo nezávislost Evropské centrální banky (ECB) a odmítlo úvahy o jejím zneužívání.
Pozitivní kompromis
Nicolas Sarkozy v tiskovém prohlášení ocenil „pozitivní kompromis“, k čemuž se připojila i Angela Merkelová. Ta znovu potvrdila, že postoj Německa, pokud jde o odmítnutí eurobondů, je pevný a v rámci kompromisu se nezměnil. A jeho součástí je i francouzsko-německý návrh společné fiskální politiky EU.
Dle německého týdeníku Die Zeit chtějí oba lídři fiskálním centralismem zachránit eurozónu před chaosem, přičemž Řecko si má především pomoci samo. Německý týdeník Der Spiegel však uvedl, že podle kompromisu „držet ústa“.
Nelze nic namítat proti tomu, že se vedení chopili skuteční šéfové francouzské a německé exekutivy
Nelze nic namítat proti tomu, že se vedení chopili skuteční šéfové francouzské a německé exekutivy. Finští, nizozemští, rakouští, slovenští a slovinští vůdci jim to přiznávají a očekávají od nich řešení. Měli by okamžitě zjistit rozsah poškození, možnost přežití a začít budovat překlenovací strukturu, jež by fungovala do vzniku nového systému. K tomu však jejich evropský záchranný tým potřebuje větší operativnost.
Koho přizvat
Členy záchranného evropského týmu by měli být odborníci, nikoli pouze planí teoretici, z Mezinárodního měnového fondu (MMF), kteří mají dostatek zkušeností s překonáváním měnových krizí států. Pozitivní rovněž je, že jeho šéfka Christine Lagardeová byla francouzskou ministryní financí, a proto zná i ta největší tajemství eura.
Součástí tohoto týmu by měli být i exekutivní lídři zemí EU, které včas prohlédly past eura a smluvně se k němu nezavázaly – Velká Británie, Dánsko, Švédsko – a švédská (Sveriges Riksbanken) a anglická centrální banka (Bank of England). A také ECB, Bundesbanka a Banque de France. Postkomunistické státy by mohlo zastupovat úspěšné, věcné a efektivní Estonsko. U zemí skupiny PIIGS pak stačí, když to bude italský premiér Monti a odborníci z italské centrální banky Banca d’Italia.
Dobré by bylo přizvat i Evropany, kteří sice nejsou členy EU, ale spolupracují s ní – Švýcary a Nory včetně odborníků ze švýcarské a norské centrální banky (Schweizerische Nationalbank a Norges Bank). A chybět by v něm ani neměly instituce USA – ministerstvo financí a Federal Reserve Bank of New York, která má v systému Fedu na starosti mezinárodní vztahy a transakce.
