Minulý týden to začalo Právo, přidal se Reflex. Okamurovi prý stačí k „ovládání“ jeho strany Úsvit devět členů. Ani Babišovo ANO prý nejeví příliš snahy přijímat nové členy.
Mediální „strážci čistoty demokracie“ si vzali na pomoc politology. Podle odborníka na ústavní právo Jana Kysely „v parlamentní straně s devíti členy nemohou logicky fungovat běžné demokratické mechanismy jako vytváření vůle partaje, schůzování, hlasování či kritika“. Dovozuje, že „aby se strany uzavíraly a bránily přílivu nových lidí, je v jasném rozporu s tím, proč existují“.
Zkusme s Kyselou trochu licitovat, jako kdysi Abraham s Hospodinem ohledně Sodomy. Deset lidí by Kyselovi stačilo? Hospodinovi ano, kvůli deseti by nezničil Sodomu. Deset mužů tvoří minjan, podmínku pro to, aby se mohly konat plnohodnotné bohoslužby. Kysela je vzdělaný muž, a mohl by tedy uznat, že deset je důvodně respektovatelné množství.
Co z toho vzejde?
Jiný odborník Jan Wintr soudí, že strany by měly být otevřené společnosti, protože jsou kanálem, kterým se občané dostávají do politiky. Prý by nebylo od věci se zamyslet nad financováním takových stran. „Je na pováženou, když strana s devíti lidmi bere tak neproporcionální příspěvky a neplní přitom jednu ze svých základních funkcí.“
Anebo se jen někomu plete obsah s formou, což může být jedním z důvodů oné všeobecně prý pociťované „blbé nálady“Politolog Tomáš Lebeda míní, že „Úsvit toho má s politickou stranou společného spíše méně než více. Malý počet členů mě znepokojuje. Bez demokratů nemůže být demokracie.“
Citované výroky vedou k závěru, že v takovýchto stranách se vlastně neodehrávají „demokratické procesy“, tudíž tam nejsou demokraté, a tak je nasnadě, že z nich vlastně nic demokratického ani nemůže vzejít.
Anebo tomu tak není a někomu se jen plete obsah s formou, což může být jedním z důvodů oné všeobecně prý pociťované „blbé nálady“. Ke ztrátě iluze, že by demokratické procesy plodily pouze demokratické výsledky, si stačí vzpomenout na leden 1933 v Německu nebo únor 1948 u nás.
Pointa demokracie
Ostatně americká demokracie by byla z tohoto hlediska také vyřízená, protože týmy dvou největších stran jsou vzhledem k počtu obyvatel Spojených států hanebně nízké. Zdá se tedy, že kritika ostražité personální politiky těchto dvou „podnikatelských stran“ by mohla mít i trochu jiné kořeny.
Nikdo nemá „právo“ být přijat do nějaké politické strany či hnutí! To je velmi důležité.V předvedené podobě je neudržitelná. Demokratičnost politického systému je totiž tvořena interakcemi mnoha nejrůznějších subjektů. Někdy dokonce i zjevně nedemokratických, protože ty jsou se svou otevřenou kritikou demokracie pro ni samu cennější než okázalí „demokraté“ se svinskými praktikami! V tom je pointa demokracie.
Každý si může založit politickou stranu či hnutí, a zaregistruje-li ho ministerstvo vnitra, může jít do voleb. Nikdo však nemá „právo“ být přijat do nějaké politické strany či hnutí! To je velmi důležité.
Princip ODA
Takže ona kritika politických subjektů, které jsou velmi zdráhavé v rozšiřování členské základny, může vycházet z potíží, na něž narážejí političtí tuneláři. Ze vzteku nejrůznějších uskupení z říše stínů, že se jim nedaří ovládnout nové úspěšné politické subjekty.
Žádná strana k tomu, aby byla seznána demokratickou, nepotřebuje provozovat široce založenou náborovou politikuJsou známy případy občanů, kteří si přivydělali tím, že se nechali zaúkolovat, vstoupili do politické strany či hnutí, hlasovali podle něčích pokynů, a pomohli tak ono politické hnutí či stranu vytunelovat. Do historie vejde příběh „otců zakladatelů“ Občanské demokratické aliance (ODA) z devadesátých let, kteří se nechali ukonejšit nově příchozími členy. „Vy moudří se zabývejte těmi podstatnými, teoretickými úkoly, a ty běžné praktické věci nechte na nás.“ Zanedlouho otcové zakladatelé zjistili, že „prakticky“ už tu stranu ovládá někdo jiný...
Nejde o ODA, jde o princip. Žádná strana k tomu, aby byla seznána demokratickou, nepotřebuje provozovat široce založenou náborovou politiku. Spíše naopak – neuváženým nabíráním nových členů (obzvláště po vyhraných volbách) by si efektivně kopala hrob. Mají pravdu – personalisté Úsvitu a ANO –, když jsou velmi zdrženliví. Musí to stát velké přemáhání nesrazit ze schodů člověka, který po vyhraných volbách přijde s členskou přihláškou, se slovy „vždy jsem vám tolik fandil“. Správně to dělají, když uchazeče nechají nejméně půl roku „odležet“, aby se ukázal. Nelze nutit strany, aby de facto umožnily nepřátelské převzetí či přímo spáchaly harakiri.
- Tento text vyšel v příloze Česká pozice sobotního vydání deníku Lidové noviny.
V tištěném vydání České pozice dále naleznete:
- Rozhovor s pomocným biskupem pražským Václavem Malým nejen o současné církvi, celibátu, homosexualitě a restitucích.
- Analýzu Lukáše Kříže, co znamená ukončení podpory pro operační systém Windows XP pro uživatele, ale i pro Microsoft.
- Portrét odsouzeného makléře Jérôma Kerviela od ekonoma Pavla Kohouta.
Od 15. března vychází tištěná verze České pozice v sobotních LN pravidelně.
