Predátorské časopisy ničí vědu

Loni z toho bylo pozdvižení. Vyšlo najevo, že Wadim Strielkowski z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy si nejspíše pragmaticky vybíral časopisy, jež jsou čím dál známější coby „predátorské“, ale zároveň pronikly i do uznávané databáze Scopus. Tento ekonom tak opublikoval studie v žurnálech věnovaných energetice, zemědělství i aplikované matematice, které pouze předstírají recenzní řízení; parazitují na takzvaném open access modelu a za peníze otisknou prakticky cokoliv. I bludy.

Jen loni Strielkowski vydal 33 studií a celkem je autorem 91 článků od medicíny po inženýrství! Na kauzu upozornily LN a týdeník Euro. Jiný profesor, René Kizek z Mendelovy univerzity, má v téže indexující databázi 590 výsledků, přičemž v roce 2013 byl spoluautorem 85 prací, což je pro většinu vědců nepředstavitelné. Bohužel řada z jeho článků vyšla v časopisech, které jsou na seznamu slavného lovce predátorů Jeffrey Bealla, jenž eviduje pochybná vydavatelství a časopisy.

Problém honorářů za články

Právě Beallova „indexu podezřelých“ v kombinaci s identifikátory (ISSN) využili vědci z pražského ústavu CERGE-EI, kteří na konferenci ve středu 16. listopadu zveřejnili studii s mezinárodním významem. Jako první na světě totiž zmapovali pronikání podvodných časopisů za bariéru: do databáze Scopus, která má být (podobně jako další Web of Science) garantem vědeckosti časopisů, jež stojí za to sledovat.

Problém je v tom, že některé národní systémy hodnocení vědy automaticky přepočítávají výstupy z databází na body a peníze. Každý článek, jakkoliv by byl špatný, je honorován – i v případě pár set textů z ČR pak jde o několik desítek milionů korun.

„Celosvětově je predátorské publikování na vzestupu. Ještě před pěti lety byl tento fenomén zanedbatelný. V roce 2015 se však z predátorských časopisů do Scopusu dostalo bezmála 60 tisíc výsledků, což odpovídá téměř třem procentům ze všech indexovaných výsledků. Zhruba každý 36. výsledek ve Scopusu je už v dnešní době podezřelý z predátorského původu,“ řekl LN Martin Srholec, jeden ze dvou autorů nové studie. Pro srovnání: v roce 2004 to byly jenom dva tisíce pochybných článků čili pouhé promile z celkového objemu.

Nejhorší je Albánie

„Naše studie je originální svým záběrem, povedlo se nám zjistit řadu údajů o časopisech a vydavatelstvích – od původu autorů až po sídlo vydavatele. Díky tomu se podařilo vytvořit dataset, který je ve světovém měřítku unikátní, a jsme schopni říci, v jakých zemích jde pouze o drobný problém týkající se několika málo jedinců a kde jde o skutečně systémový problém,“ vysvětluje druhý z autorů Vít Macháček.

Skryté potíže má patrně Jižní Korea, inovační lídr, který ale vykazuje z vyspělých zemí OECD nejhorší podíl predátorských publikací – pět procent!Druzí jsou Slováci s takřka dvěma procenty pochybných studií ve Scopusu, třetí Turci... a sedmí Češi s problematickými 1,3 procenty výstupů.

„Rád bych zmírnil zděšení – v Česku i na Slovensku je sice výskyt vůči zemím OECD nadprůměrný, mluvíme ale o rozdílu v řádech desetin procenta. Naopak vůči rozvojovému světu je rozdíl diametrální. Predátorské časopisy tam běžně přesahují více než deset procent ze všech výsledků nahlášených tamními vědeckými pracovišti,“ dodává Macháček.

Nejvážnější situace je v albánské vědě, neboť třetina odevzdaných studií pochází z Beallem podezřívaných časopisů. Kazachstán vykazuje čtvrtinu plevelných výstupů, podíl nad deset procent mají i možní kujóni z Indonésie. Autoři upozorňují, že ne všechna vydavatelství eviduje Beall právem; kontroverze vzbuzuje zařazení časopisů Frontiers. „Doufáme v mezinárodní ohlas. Plánujeme napsat i příspěvek do komentářové části časopisu Nature a rozpracovat studii do většího článku v respektovaném vědeckém časopise,“ plánuje Srholec. Není divu: predátorství je extra žhavé téma.