Koaliční strany podnikly rozsáhlejší předvánoční úklid, i když tím způsobem, že většinu špíny zametly pod koberec, a nic nenasvědčuje, že by tato vláda jako celek nepřežila vánoce s kapříky, ve smradu, ale v teplíčku. Možná právě proto je čas se v širším kontextu zamyslet nad prezidentskými volbami, protože ty pro nás chystají opravdu bujarý masopust.
V lednu půjdeme (snad) k prvním přímým prezidentským volbám v naší historii. Nesmíme zapomenout, že tato obrovská změna je důsledkem reakce na ostudy provázející volbu hlavy státu oběma komorami parlamentu – veřejné mínění jasně považovalo za lepší, aby se o hlavě státu rozhodovalo ve volební místnosti ve Zlámané Lhotě či Kardašově Řečici, než ve foyer pražského hotelu Savoy. Delší historické ohlédnutí by nám však připomnělo i jiné ostudy s nepřímou volbou spojené.
Ta naše tradice
Vyjmout z tradice ostud musíme neoddiskutovatelné volby prezidenta TGM, který úřadu vtiskl až monarchické chápání, byl volen, dokud si to přál, a jasně označil svého nástupce Edvarda Beneše. A také musíme, byť s těžkým povzdychnutím, uznat, že první volba Klementa Gottwalda by se dala odvíjet od mandátu z demokratických voleb v roce 1946.
Všechny volby prezidentů za doby komunistické vlády byly ostudou už z podstaty a stínem byla poznačena i většina voleb následujících
Pak ale už všechny volby prezidentů za doby komunistické vlády byly ostudou už z podstaty, protože se o nich rozhodovalo buď v Moskvě, anebo v lepším případě na Ústředním výboru KSČ.
Stínem je poznačena i první volba Václava Havla, i když tehdy komunistickému parlamentu nediktovala Moskva, ale sametovou revolucí naplněné náměstí. Teprve druhá jeho volba byla vyjádřením demokratického mandátu, který vzešel z prvních svobodných voleb.
Po odstoupení Václava Havla v roce 1992 se pokus zvolit nového federálního prezidenta stal největší fraškou skomírajícího Federálního shromáždění. Václav Havel nebyl zvolen slovenskou částí parlamentu, v dalších šesti pokusech kandidovali až poměrně obskurní uchazeči, popřípadě nikdo, a tak poprvé v historii nebyl prezident vůbec zvolen.
Prezidentská volba v roce 1993 už vyjadřovala míru politické licoměrnosti, zejména ze strany ODS. Nicméně antipatie vůči Havlovi byla potlačena jasnou představou veřejnosti o tom, kdo má být hlavou nového českého státu.
Ostuda roku 1998 se jmenovala Miroslav Sládek, poslanec a šéf krajně pravicové republikánské strany. A hlavně to, že jeho zatčení sice přispělo k důstojnému průběhu volby, ale rozhodně to byla záležitost sporná. (I když největší ostudou samozřejmě zůstává, že tento člověk kdy překročil práh Poslanecké sněmovny.)
Václav Klaus se v obou případech stal prezidentem ve volbách, jež nepostrádaly všechny atributy politického boje. Byly plné nevysvětlitelných postojů, triků a zrady. Tudíž i kouzelníků a zrádců. Výhodou přímých voleb proto pro veřejnost bude, že jejich hlavní část se tentokrát bezesporu odehraje před kulisami a v záři reflektorů.
Předplatili jsme si přímou volbou jednou za pět let jedno billboardové šílenství navíc?
Je otázkou, zda volba prezidenta získá přímou volbou na důstojnosti. Volíme prezidenta na jedno období, ale pokud s ním nenaloží extrémně ledabyle, bude mít z úcty k majestátu velmi jednoduchou roli při jeho obhajobě. Anebo jsme si přímou volbou předplatili jednou za pět let jedno billboardové šílenství navíc? Odpověď dostaneme v následujících pěti letech, ale při vrozené soutěživosti našich politických elit, která zoufale nekoresponduje s jejich schopností spravovat zemi, si můžeme spíše vsadit na to druhé.
Faktor zimy, faktor věku
V historii České republiky to budou také první vážné volby odehrávající se v zimním období, což je fenomén jen zdánlivě nepodstatný. Kandidáti totiž nebudou moci využít běžně zaplněných jarních náměstí a budou se muset spolehnout na média a své voliče zvát na mítinky do kulturních domů a sportovních hal. A uvážíme-li znechucení veřejnosti politickým životem kombinované s vánočním obdobím a povánočními zažívacími záchvaty, zdá se, že hodně kandidátů v malých městech zažije hodně osamělých večírků. Vlastně bude sociologicky velmi zajímavé sledovat, zda mráz má větší vliv na volební účast než letní vůle strávit klidný víkend na chalupě.
Můžeme zvolit nejmladšího prezidenta v naší historii
Dalším historickým „nej“ je fakt, že v těchto volbách můžeme zvolit nejmladšího prezidenta v naší historii. Rozhodně to v kampani nebude mít lehké. Náš zažitý obraz hlavy státu je spojen s důstojností potvrzenou věkem. A i když strana, která jej do voleb vysílá, ráda laškuje s tématem žen a mladých v politice, její voličská základna ctí šediny. Pro jeho odpůrce ve straně je už jeho kandidatura považována za opovážlivost a otvírá i diskuse, zda by pro prezidenta neměl být uzákoněn vyšší volební limit než pro volitelnost do Senátu.
Věk by se ovšem mohl stát parametrem i na druhé straně věkového intervalu. Nezapomínejme, že komunisté již jednoho prezidenta, generála Ludvíka Svobodu, sundávali z Hradu pro jeho pokročilou senilitu změnou ústavy.
Malé a velké historie
Každý z kandidátů vstupuje do prezidentské kampaně s jistou osobní historií a je marné předstírat a nalhávat si, že lidé si pamatují jen to dobré. Začnou se opět propírat chyby Fischerovy vlády (zejména armádní zakázky a fotovoltaika), či podíl Miloše Zemana na opoziční smlouvě.
Pokud by kandidoval Vladimír Dlouhý, který neskrýval ambici navázat na svoji neohroženou popularitu 90. let, musel by také muset vysvětlovat, jestli z funkce ministra průmyslu a obchodu neodstoupil proto, že nesl odpovědnost za první rozsáhlou ekonomickou krizi v novodobých dějinách České republiky. Výhodu by měl – pokud by kandidoval –, Tomio Okamura, který kromě toho, že rozumí úplně všemu, je historicky spojen pouze s mnoha prohlášeními, že klienti zkrachovalé cestovní agentury budou v pořádku dopraveni domů.
Ne nepodstatným bude i sdělení o návaznosti na historický odkaz slavných předchůdců. Miloši Zemanovi se dostalo podpory Václava Klause stvrzené dokonce podpisem pod volební peticí, a toto požehnání ani omylem nepůsobí jako polibek smrti.
Pokud věříme, že dějiny se opakují alespoň přibližně, v příštích volbách by se měla najít reinkarnace Klementa Gottwalda
Stejně tak bude hned několik kandidátů připraveno navazovat na odkaz Václava Havla, kterýžto symbol bude mít v čase prvního výročí jeho úmrtí svoji cenu. Opticky se zdá, že tento fenomén pomůže Janu Fischerovi, a to nejen proto, že nápadně připomíná Havlova oblíbence, někdejšího guvernéra ČNB a také bývalého komunistu Josefa Tošovského.
Pokud věříme, že dějiny se opakují alespoň přibližně, a připustíme, že v osobě Havla jsme měli svého nového Masaryka, v osobě Klause svého Edvarda Beneše, v příštích prezidentských volbách by se měla najít reinkarnace Klementa Gottwalda pro 21. století. Přitom ti, kteří jej považují za masového vraha, stejně jako ti, kteří mu chodí každoročně plakat na hrob, se shodnou, že to byl bodrý obtloustlý muž s dýmkou mající zcela vytříbený vztah k požívání alkoholických nápojů. Z tohoto pohledu je kandidát taky nabíledni.
„Kladeči věnců“ přejeme silnou ruku
Ústava jako základní zákon státu je svými autory psána s ambicí na staletí, či alespoň se silnou vírou, že přežije mnoho desítek let. Z tohoto pohledu je naše ústava mladá. Nicméně za toto období do ní už bylo zasaženo tolikrát, až u konzervativních právních odborníků vzniká pocit, že se z ní stává trhací kalendář. Je obzvlášť smutné, že její změny si ani tak nevynutila opomenutí jejích autorů, jako neschopnost politických garnitur naplnit její literu. Z tohoto pohledu je třeba vidět i změnu způsobu volby hlavy státu.
Lidem, kteří ústavu četli, je zřejmé, že prezident má o mnoho významnější pravomoci, než by se stranám v podhradí hodilo
Přímo volený prezident totiž rozpoutá i debaty o pravomocech prezidenta, které jsou v naší politické kultuře vykládány různě. Z velké části, která není v ústavě definována, závisí na váze osobnosti, jež tento úřad zastává, a tak jistí právní analfabeti, kteří to sice v této zemi dotáhli až na premiéra, mohou říkat, že prezident je ceremoniář a kladeč věnců. Lidem, kteří ústavu četli, potažmo studovali, je zřejmé, že prezident má o mnoho významnější pravomoci, než by se politickým stranám v podhradí hodilo.
Je otázkou, jestli je Hrad jedním z center reálné moci. Za Havla i za Klause byl. A není důvod si myslet, že ať na Hrad usedne kdokoli s mandátem nadpoloviční většiny voličů, bude mít pocit, že má jen klást věnce. Diskuse o roli prezidenta a jeho pravomocích však může vyvolat opravdu rozsáhlé debaty o ústavních změnách, a to hlavně vzhledem k roli či dokonce samotné existenci Senátu.
Nicméně prezident má nejen ústavu ctít, což je považováno za samozřejmost, má i rozsáhlé poslání v její ochraně. A to jak morální, protože každá koalice, která disponuje ústavní většinou, cítí svou sílu měnit ústavu k obrazu svému (což vzhledem k volebním průzkumům nemusí být vůbec neaktuální), tak i roli faktickou, a to při výběru soudců Ústavního soudu. A v tom novému prezidentovi, ať se jím stane kdokoli, přejme silnou a šťastnou ruku.
Již jen pohled na prezidentskou volbu z těchto poměrně okrajových aspektů nám ukazuje, že v lednu jde o mnoho více, než o osobní vítězství jednoho z kandidátů. V pokračování tohoto článku se v příštích dnech zamyslíme nad aspekty mnohem mrazivějšími.
