Při ohlédnutí za nedávnou minulostí může naplňovat také výtvarné dílo příběh reflektující proměny neklidné doby. Zvláště období mezi světovými válkami je prosyceno střetávajícími se osudy privátními, uměleckými, společenskými i politickými. Naděje, vzestupy, pády, vystřízlivění i trvání doby spadající zvláště do první poloviny 20. století náležitě ilustruje pozapomenutá tvorba „česko-německo-rakouské“ sochařky Mary Duras (1898–1982).
Mary Duras (1898–1982).
S těmito osudy tvůrčími i životními se zájemci mohou seznámit na výstavě probíhající v Galerii zámku Klenová u Klatov. Zde, stejně jako na předešlé premiéře v Liberci, dostává celá retrospektiva další „příhraniční“ rozměr. V čem tkví kouzlo a poučení výstavy? V postupně rozkrývaném příběhu silné osobnosti, ale i v kvalitě díla vytvářeného navzdory mnohdy nepříznivým okolnostem.
„Mladá lvice“
Mary Duras (důsledně psaná bez zlozvyku přechylování) se narodila ve Vídni do rodiny českých Němců. Její život a umění jsou však spjaty především s Prahou, později také s Drážďany (kde studovala u slavného malíře Oskara Kokoschky), New Yorkem, Paříží nebo Štýrským Hradcem. Díky svému talentu a nekonformnosti se stala nejvýznačnější německy mluvící sochařkou za první republiky.
Pohled do expozice v galerii Klatovy / Klenová.
Tato „mladá lvice“ se vesměs věnovala tématu ženského těla, které tak symbolizovalo prapůvodní sílu, záruku nové společnosti, ale i fatální střety. Podobně tomu bylo rovněž u jejího profesora na pražské akademii – slavného Jana Štursy pojímajícího ženu smyslně pubertální i záhadně zralou, kterou velebil, zpodoboval i neodolatelně miloval. To se mu však stalo osudným. Když vymodeloval svoji nesmrtelnou Salome, zjistil, že jej modelka nakazila tehdy nevyléčitelnou syfilidou. Vědom si důsledků paralýzy, vzal zbraň a ve svém profesorském ateliéru se v roce 1925 zastřelil ve věku pouhých čtyřiceti pěti let.
Štursova socha Sedící Evy – alegorie či personifikace kontinuity i vzdoru –, se stala tématem také nejvýznamnější plastiky jeho žačky. Bělostná postava plných klasicizujících tvarů, nadosobní kánon hrdé krásy, vznikala v letech 1929–1930 (její magická monumentalita se stala ústředním exponátem současné klenovské výstavy). Dílo se také stalo nepřehlédnutelným příspěvkem dobového realistického senzualismu – syntézy skládající opět v pevný celek prvky rozložené předešlým kubismem. Jedná se o jedinou autorčinu meziválečnou realizaci v tehdy aktivně zabydlovaném veřejném či reprezentativním prostoru. Ani tato zdařilá socha Evy však nebyla ušetřena dalších dramatických událostí.
Smutek let poválečných
Mary Duras pobývala po ukončení pražských studií několik let společně se svým přítelem a pozdějším manželem, malířem Maximem Kopfem v Paříži i na cestách po celém světě. Do „svého“ Československa se vrátila až v roce 1927. Když se první manželství rozpadlo, provdala se Mary za syna židovského podnikatele a intelektuála Arnolda Schücka, syna majitele pekárenského impéria včetně dodnes známé pekárny Odkolek. Pro tohoto magnáta – jeho luxusní funkcionalistickou vilu v Praze-Troji – vytvořila proslulou pískovcovou sochu Evy.
Pohled do expozice v galerii Klatovy / Klenová.
Svobodný rozlet společnosti i umění se však chýlil ke konci. Na jaře roku 1939, v době vzniku Protektorátu Čechy a Morava, pobývala kosmopolitní Duras v Holandsku. Na doporučení svého manžela se však do vlasti již nevrátila a odešla do Británie, odkud se snažila zajistit víza a odjed pro svého židovského muže a jeho rodinu. Přes neúspěch s úřady se Arnoldovi podařilo přežít koncentrační tábor Auchswitz-Birkenau a po roce 1945 se se svou ženou vrátil do Prahy. Nastal však smutek let poválečných.
Majetek rodiny Schücků byl znárodněn společně s vilou v Troji i sochou Evy, která dosud neohroženě stála na její terase (náhrada za konfiskaci: byt o rozloze osmdesát metrů čtverečních). „Modrá“ Mary nesměla samozřejmě ani vystavovat, a to už měla za sebou mezinárodní renomé jako představitelka Prager Secession na pařížských salonech a benátských bienále. A také pro tuto cílenou diskriminaci se rozhodla spolu s manželem opět emigrovat v roce 1963 do tehdejšího západního Německa. Na Západě vytvořila, přestože v poměrně pokročilém věku (emigrovala, když jí bylo 65 let), ještě řadu pozoruhodných soch, z nichž některé byly zapůjčeny pro retrospektivu v Klenové. Mary Duras zemřela v Štýrském Hradci v roce 1982.
Smysl pro monumentalitu tělesnosti
Nadživotní socha Evy, opomíjená a poničená, putovala do státních depozitářů. Dnes se nachází ve fondech Národní památkové péče a je nově zrestaurovaná. Své konečné a fixní místo našla v zahradě státního zámku Hradec nad Moravicí (na výstavě je proto instalována její zdařilá kopie). Historie je vskutku nevyzpytatelná. Nad právě probíhající retrospektivou doprovázenou výpravnou publikací převzala záštitu ředitelka Rakouského kulturního centra v Praze a velvyslanec Korejské republiky v České republice, jejíž ambasáda sídlí v někdejší vile Alexandera Schücka v pražské Troji.
Pohled do expozice v galerii Klatovy / Klenová.
Díla ze soukromých sbírek, ale například i z Národní galerie v Praze představují na výstavě jeden z dominantních proudů meziválečného umění v Evropě, ale i osobitý autorčin vklad. Jistěže „objevem“ této tvorby se nebudou zřejmě přepisovat dějiny umění. Přesto je v odborných kruzích již nějaký čas ceněna: historik umění Petr Wittlich, autor respektované publikace České sochařství 20. století, charakterizuje a začleňuje sledovanou tvorbu takto:
„Mary Duras měla ze Štursových žáků snad nejvíce smyslu pro přirozenou monumentalitu tělesnosti… její umělecký charakter se vyhýbá reflexi a evokuje fyzickou krásu zahleděním do životního děje… živějším pojetím se její plastiky odlišovaly od meziválečného neoklasicismu, který měl vesměs už silně akademické rysy.“
Nejen při vědomí těchto slov a znalosti širších kontextů a cílů mohou návštěvníci výstavy být pohnuti smutným příběhem a krásnou tvorbou.
Mary Duras (1898–1982)
|
