Historicky největší konference OSN, věnovaná problematice udržitelného rozvoje, skončí v pátek v Riu de Janeiro formálním podpisem závěrečného dokumentu „The Future We Want“ (Budoucnost, kterou chceme), který vznikal v rámci složitých jednání celý rok. Jeho finální podobu však kritici z řad především nevládních organizací překřtili na „The Future We Do Not Want“ (Budoucnost, kterou nechceme).
Připomeňme, že základem výstupu konference Rio+20 jsou návrhy za účastnické státy, OSN a (mezi)vládní organizace (jejich příspěvky ovšem představují pouhou čtvrtinu z celkového množství zaslaných návrhů). A dále podněty takzvaných významných společenských skupin (Major Groups), mezi něž patří vědecká a technická komunita, nevládní organizace, představitelé místních samospráv, farmáři, mládež a další (příspěvek českých Major Groups přikládáme v příloze PDF). Ti zaslali celých 73 procent příspěvků zahrnutých do původní verze, takzvaného kompilačního dokumentu o zhruba čtyřech tisícovkách stran. Do podstatně kratšího a všeobecně přijatelného textu je zpracovali hlavně vládní nebo mezivládní hráči.
Dnes má dokument 49 stran, na nichž byla každá věta mnohonásobně prodiskutována. Jenže nakonec přináší jen závazky, které platí již z minulosti nebo byly potvrzeny na jiných fórech. Brazílie, která od poloviny června převzala koordinaci jednání o podobě závěrečného dokumentu, totiž již vyjednaný a prakticky schválený dokument před jeho oficiálním podpisem formálně upravila tak, že v podstatě vypustila všechny kontroverzní odstavce.
Co z „budoucnosti“ vypadlo?
Dle ředitele Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy Bedřicha Moldana tak například vypadl závazek vytvořit z Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) plnohodnotnou agenturu Spojených národů, jejíž vznik podporovala především Evropská unie, ale i zástupci afrických zemí.
O ustavení této nové součásti OSN, takzvané Světové environmentální organizace, se hovoří už zhruba deset let (jejím proponentem byl například Jacques Chirack) – jeden z prvních návrhů na její zřízení zazněl dokonce již před 20 lety v projevu našeho prvního federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška na Summitu Země. Závěrečný dokument „The Future We Want“ (Budoucnost, kterou chceme) ovšem k tomuto kroku nezavazuje; a neplánuje ani významné posílení kompetencí organizace UNEP (funguje v rámci OSN od roku 1973, byla ustavena jako jeden z výsledků konference ve Stockholmu v roce 1972, její tehdejší mandát není ovšem dnes naplňován).
Nebude se konat ani plánované zřízení postu vysokého představitele (ombudsmana) OSN pro příští generace, který by vedl malý úřad koordinující již existující agentury a instituce a mimo jiné by zajišťoval veřejnou debatu o tomto dlouhodobém zájmu. Tento návrh podporovala především Evropská unie, ale také Kanada, Austrálie, Norsko a Švýcarsko.
Mnohé naděje tak jsou na poslední chvíli zklamány a současná podoba závěrečného dokumentu je kritizována především nevládními organizacemi, které jej překřtily na Budoucnost, kterou nechceme („The Future We Do Not Want“).
Summitu jsme se věnovali rovněž v článku Jakou důležitost přikládá česká vláda konferenci Rio+20?
Nové cíle
Jako příznivý lze nazvat právě nastartovaný proces diskusí o takzvaných „cílech udržitelného rozvoje“ (Sustainable Development Goals). Jde původně o požadavky či body, jež byly součástí výzvy Sustainable Societies Responsive Citizens, jež vznikla na konferenci nevládních organizací, kterou OSN uspořádala v Bonnu vloni v září v Bonnu. Jsou pokládány za důležitý prvek dalšího vývoje po Riu+20.
Pro další jednání o udržitelnosti budou zapotřebí konkrétní cíle, které by navíc uvedly do souvislosti aktivity jednotlivých vlád, mezinárodních institucí, nevládních organizací a dalších hráčů v globálním i regionálním měřítku. Tyto „cíle udržitelného rozvoje“ by měly nahradit již schválené – a ne příliš úspěšně naplňované – „rozvojové cíle tisíciletí“ (Millenium Development Goals), jejichž platnost skončí rokem 2015. V té době by měly být již k dispozici konkrétní dojednané cíle týkající se nejdůležitějších oblastí, jako je potravinová bezpečnost nebo energetika, nalezeny „příklady dobré praxe“ na národní úrovni, ty by měly být zhodnoceny, popsány, dále šířeny a měly by například též existovat indikátory k jejich měření.
To je tedy mechanismus, kterým se bude formovat nový, daleko konkrétnější rámec pro konkrétní aktivity na poli udržitelného rozvoje, jenž se navíc bude více orientovat na budoucnost a její možnosti (například inovace, vytváření takzvaných green jobs, tedy „zelených pracovních míst“, atd.).
Máme na to v době krize?
Co se však stalo s dalším tématem konference, tedy zelenou ekonomikou a problémem odstranění chudoby? Jak o summitu Rio+20 všeobecně píše a přemýšlí „zeleně orientované“ informační zdroje, ve velké většině hovoří o velkém zklamání i tak malých očekávání – viz autentické zpravodajství Jana Stejskala přímo z Ria na Ekolistu. I ve velkých médiích se většinou objevují pochybnosti stručně popsatelné slovy: „Máme na to (různá environmentálně příznivá řešení, dle zaměření textu) ještě i v době ekonomické krize?“
Globální jednání se zaměřuje na problémy, které mají obecnou platnost, a vyžadují zcela nové nastavení podmínek, například ekonomickýchPrimitivní trade-off model, tedy využití finančních prostředků způsobem „něco za něco“, reflektují skeptické ohlasy i v našem tisku. Argumenty Bjorna Lomborga, jehož text Ekologický summit míří na špatný terč se objevil ve čtvrtečních Hospodářských novinách, zavánějí demagogií povědomou z doby už dosti minulé: je těžko uvěřit, že by investice do zelených technologií a podobně chyběly jinde a že by technologický pokrok nemohl překonat některé obtíže, kterým zrovna teď čelí.
Statistik (jak uvádí HN) Lomborg má ovšem pravdu v tom, že je zde hodně problémů k „okamžitému řešení“, a tím je znečištění prostředí, jehož eliminace může zlepšit životní podmínky mnoha lidí ihned. Nejspíše to ale není problém k řešení v takto velkém fóru: k regulaci čistoty ovzduší, vody a tak dále existují lepší nástroje na místní či regionální úrovni. Některé z těchto otázek jsou navíc do jednání zahrnuty jako takzvané kritické oblasti: zaměstnanost, energie, rozvoj měst a udržitelné využívání území, potraviny a zemědělství, voda, oceány a katastrofy.
Globální jednání se ale zaměřuje na problémy, které mají obecnou platnost, a vyžadují zcela nové nastavení podmínek, například ekonomických. A to je právě cílem celého vyjednávacího procesu i jeho organizace, tedy širokého dialogu s různými společenskými skupinami: takovou věc, jako je změna ekonomického nebo institucionálního prostředí, nelze udělat „shora“.
Chabý český vklad
Realisticky to vypadá, že Rio není historickým bodem obratu, jak by si mnozí přáli. Jenomže taková setkání, zvláště pokud se konají na půdě OSN, s sebou nepřinášejí o mnoho více, než do nich vloží jejich účastníci.
Česká republika mohla sehrát roli, která navazuje na její tradiční místo v mezinárodních jednáních o udržitelnostiČeská republika mohla v rámci summitu sehrát roli, která navazuje na její tradiční místo v mezinárodních jednáních o udržitelnosti (od Josefa Vavrouška po Bedřicha Moldana a jeho značný vliv již na tvorbu hlavního dokumentu konference v Riu v roce 1992 – Agendy 21). Tato úloha byla nyní opět potvrzena zvolením Bedřicha Moldana jedním z 25 viceprezidentů konference, který předsedá jednomu z plenárních zasedání.
Formální uznání našich zásluh z minulosti a úspěchy v mezinárodní diplomacii však nejsou doplněny konkrétními závazky na domácí půdě; konkrétní aktivity jsme dokázali představit pouze v oblasti vědecké, kde jsme se osvědčili jako hlavní organizátoři doprovodné akce Measuring a Green Economy: Insights into „Beyond GDP“ Indicators.
Nepochybně je náš vliv na průběh jednání malý i proto, že v české delegaci chyběli představitelé nevládních organizací, vzdělávacích institucí, ale i důležitých odborů ministerstva životního prostředí, kteří by mohli představit zajímavé úspěchy například při prosazování konceptu Místní Agendy 21.
Jaké úkoly si mají politici odvézt z Ria domů:
- zlepšit institucionální a právní prostředí,
- revidovat současné a vytvářet nové národní strategie udržitelného rozvoje vycházející ze závěrů Ria+20;
- dbát o zapojení významných společenských skupin, a to do všech relevantních rozhodovacích procesů,
- zajišťovat výchovu a vzdělávání se všemi jeho pro-environmentálními cíli.
To vše jsou samozřejmé součásti strategie udržitelného rozvoje, které ale v našich podmínkách vypadají stále více jako naivní pohádka.
