Už je tomu bezmála pětadvacet let, co disidenta a spisovatele Petra Placáka odvezli v roce 1989 příslušníci StB z demonstrace za pražskou Stromovku do křivoklátských lesů nedaleko Rakovníka a tam ho brutálně zmlátili a zkopali. Pak mu sebrali doklady a nechali ho v lesích napospas svému osudu.
A pro představu – na jednoho bezbranného člověka byli čtyři a v té době nebyla před takovými lidmi ve službách komunistické StB žádná možnost úniku ani obrany, natož cestou zákona. Jak známo, tehdy si tito „státní zaměstnanci“ mohli dělat, co chtěli, a takto postiženému člověku tím připravili hodně velké trápení – všudypřítomnou hrůzu, kdy se zase zjeví a co zlého zase provedou.
Dlouhý příběh
Pro Petra Placáka tím započal hodně dlouhý příběh – nejen jak osobně odolat takové hrozbě, ale také jak se něčemu takovému vůbec postavit a posléze jak se v této zemi domoci spravedlnosti. A co je asi nejdůležitější – prostřednictvím relevantní právní klasifikace a posléze soudním verdiktem takové jednání jednou provždy vyloučit z našeho života.
Jenže co nikdo nečekal – ten příběh už dávno překročil hranici lidsky srozumitelné představivosti. Přesto je to jeden z mála případů, který má pořád reálnou šanci na pozitivní konec.
Související články ČESKÉ POZICE:
- Petr Placák: I dávné zločiny je třeba postihovat, kvůli budoucnosti
- Dočkají se bývalí příslušníci StB spravedlnosti?
Petr Placák totiž po marných pokusech během polistopadových devadesátých let až na potřetí dosáhl toho, že demokratické státní úřady po jeho podnětu v roce 2007 komunistické „bicí komando“ – jak se mu mezi disidenty přezdívalo – konečně obžalovaly.
Na to, jakou pověstí se tito pánové honosili, byl rozsudek vcelku milosrdný...Po dalších letech pak v roce 2012 konečně nad estébáky Antonínem Prchalem, Ladislavem Irovským a Petrem Vrbickým (čtvrtý René Špringer mezitím zemřel) vynesl soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 Alexandr Malý rozsudek. A na to, jakou pověstí se tito pánové honosili a jakou dokumentaci k jejich činnosti nashromáždil disident Stanislav Penc (podobných případů, jako bylo zmlácení Petra Placáka, mají na svém kontě několik), vcelku milosrdný; význam měl hlavně v rovině společenské a v rámci kodifikace demokratického soudního a právního systému.
Tak to chápala i jejich oběť, spisovatel Petr Placák. Prchal dostal nepodmíněně rok a půl, Irovský rok a Vrbický dvouletou podmínku. „Konečně se soudy začaly projevovat nikoliv jako nástroj nějakého odosobněného práva, ale jako lidsky dosažitelný nástroj spravedlnosti, čili že by ve svých verdiktech měly odrážet především lidskou rovinu,“ komentoval tenkrát rozsudek Petr Placák.
Podivné odvolací řízení
Jenže všemu nebylo konec: v říjnu roku 2012 totiž odvolací městský soud v čele se soudcem Jaroslavem Cihlářem rozsudek kompletně zrušil – případ byl údajně dávno promlčený. Podle svědků si u toho počínal dosti podivně.
Soud do promlčecí doby zahrnul i dobu před rokem 1989, což ale nové zákony neumožňujíNejdříve o soudním řízení nevyrozuměl Petra Placáka ani jeho právního zástupce, pak zase obžalované (podle zúčastněných se tehdy projednávání případu nápadně podobalo soudní praxi za komunismu – soud zvolil k projednání tu nejmenší místnost, aby se tam vešlo co nejméně zástupců veřejnosti). Po takovýchto „minelách“ se projednávání případu odehrálo s vyloučením veřejnosti za zavřenými dveřmi.
„Soud sice uznal, že se případ stal a že co se týče procesního rámce, je všechno v pořádku. Jenže do promlčecí doby zahrnul i dobu před rokem 1989, což ale nové zákony neumožňují. Celé to proto působilo naprosto nepochopitelně, spíše jako značná svévole,“ říká dnes Placák.
Nová šance
Nicméně po více než roce svitla do dalšího průběhu Placákovy bitvy o spravedlnost přece jen nějaká naděje. Nejvyšší soud s předsedou Milanem Miklášem totiž v těchto dnech rozsudek odvolací instance městského soudu zrušil a nařídil v rámci stejné instance nové projednání celého případu. Podle jeho názoru případ promlčený není, protože komunistický režim „toleroval kriminální postupy v údajně politickém a státním zájmu, a absentovala tak snaha a ochota státu určité trestné činy stíhat“.
Výrok Nejvyššího soudu dává větší prostor i k otevření dalších případůI když to stále vypadá hodně zmateně – jeden soud řekne to a jiný zase ono, a přitom jde o týž případ se stejnými důkazními materiály –, výrok Nejvyššího soudu možná vypovídá o tom, že si české soudcovství na jisté úrovni přece jen začíná být poměrně jistější, jak má na dobu komunismu a praxi jejího represivního aparátu nahlížet. Dává tak šanci či větší prostor i k otevření dalších případů – třeba hodně tristnímu příběhu komunisty umučeného Pavla Wonky.
Přesto, jak dnes říká k celému případu Petr Placák: „Čtvrt století, které uběhlo od začátku celého případu, je jenom vizitkou, do jaké míry jsme se dokázali vyrovnat s komunistickou totalitou.“
