Jmenuje se Lars Krutak. Je mu 47 let. Od roku 1996, kdy býval studentem University of Alaska ve Fairbanksu, se zajímá o „domorodé“ tetování. A protože žil dlouho na Aljašce, svou diplomovou práci psal o tradičním tetování inuitských Jupiků z ostrova svatého Vavřince (eskymácky Sivuqaq). Po třech letech v terénu se z něho stal antropolog, archeolog a také velký popularizátor původních tatuáží.
Kdo se o historii zdobení kůže alespoň trochu zajímá, dávno ví, že právě lidé drsného severu přišli s originální metodou, jak dostávat v extrémních podmínkách pigment do těla. Vzali si jehlu, původně kostěnou a až po styku s bělochy kovovou, jíž pod kůží protahovali niť obarvenou sazemi či jiným tmavým barvivem (s olejem i močí), takže po „prošití“ pod kůží zůstávaly – hlavně u žen na bradě – trvalé čáry.
Krutak se koncem minulého století nespoléhal jen na dávné zprávy misionářů a etnografů, ale vyptával se i místních pamětníků, k čemu jim tetování sloužilo... A dostávalo se mu odpovědí. Stejně jako u jiných přírodních národů i u Inuitů neměly tetováže toliko estetický význam; nebyly jen pro parádu!
Léčení
Muži ze Sivuqaqu si kdysi nechávali vypíchat památeční značky, když zabili svého prvního tuleně, polárního medvěda nebo když poprvé harpunovali velrybu. Vysloužené drobné kérky v podobě teček (nazývané kakileq) pak nosili na ramenou, na loktech, zápěstích či kotnících, neboť měly chránit domněle zranitelná místa před útoky duchů. Jak pravil Krutakovi jeden z nejstarších eskymáckých lovců: „Tetování jsou potřebná i pro zasažení cíle...“
Desítky popisů vyprávějí, jak inuitská tetování své nositele „léčila“. Souběžné čáry na ženských lících měly pacientky zbavit neplodnosti, tečky v okolí bolavého místa ulevovaly od bolesti a „zlá krev“ měla odtéci pryč. |
Ještě o půlstoletí dříve popisoval jiný antropolog Robert F. Spencer (1959) podobné aljašské tatuáže jako magické „vábničky“, jež měly přilákat velryby blíže k lodi a zajistit úspěšný lov; někdy se kouzelné znaky tetovaly kolem úst. Vědci ze Stanfordu zase ve třicátých letech popisovali, jak měly zvěčněné kroužky pod rty zabránit utonutí...
Co je však ještě zajímavější – a co možná i přivedlo Krutaka k jeho životnímu zájmu – jsou desítky popisů, jež vyprávějí, jak inuitská tetování své nositele „léčila“. Souběžné čáry na ženských lících měly pacientky zbavit neplodnosti, tečky v okolí bolavého místa ulevovaly od bolesti a „zlá krev“ měla odtéci pryč, jak detailně popisuje Krutak ve své starší knize The Tattooing Arts of Tribal Women (2007). Jindy se tetováním stimulovaly akupunkturní body podobně jako v čínské medicíně anebo na těle Ötziho z Alp, na mumii, jež je se stářím asi 5370 let dosud nejstarším známým dokladem tetování.
Na ostrově svatého Vavřince se dokonce tetovala i oční víčka, aby se dotyčným zlepšil zrak. A teď pozor: kromě starých zápisů to navíc dosvědčují v Arktiku nalezené artefakty. Čárky v okolí očí, zřejmě medicinální zákroky, nese i do kosti vyřezávaná figurka kultury Punuk (asi z let 750 až 1050 našeho letopočtu) objevená na témže ostrově u Aljašky. To vše vedlo Krutaka k objevování významů tatuáží v dalších kulturách od Ameriky přes Asii po Oceánii, přičemž se stával vlivným „archeologem tetování“.
Zúročení záliby i znalostí
Ale postupně. Lars Krutak začal po roce 1999 publikovat na webových stránkách VanishingTattoo.com (Mizející tetování), kde postupně od symbolismu inuitských čar a teček přecházel k dějinám ostatních tetovaných kmenů či národů. A začal za nimi hojně cestovat.
Krutak svou zálibu v tetování i znalosti zúročil v mnoha televizních dokumentech. Točil reportáže o domorodých tetovacích rituálech pro stanice National Geographic Channel anebo Discovery Channel, ve kterých vystupoval jako „Tattoo Hunter“ neboli Lovec kérek. |
Během uplynulých dvou desetiletí navštívil Ibany, respektive Dajaky na Borneu (známé tetovanými rosetami na ramenou), Kalingy na Filipínách (mívali hrudníky zdobené jakoby filigránskou „výšivkou“), Mentawajce z indonéského Siberutu (s linkovým tetováním po těle), thajské mnichy tetující dlouhými jehlami-bodci či amazonské indiány, přičemž si od všech jmenovaných přivezl nějaký suvenýr. Pochopitelně na vlastní kůži.
Krutak, jenž roku 2009 získal v Arizoně doktorát za disertaci o socioekonomických dopadech turismu na populace mexických Tarahumarů (mezi nimiž působil na přelomu 17. a 18. století také jezuitský misionář Josef Neumann z Čech), svou zálibu v tetování i znalosti zúročil v mnoha televizních dokumentech. Točil reportáže o domorodých tetovacích rituálech pro stanice National Geographic Channel anebo Discovery Channel, ve kterých vystupoval jako „Tattoo Hunter“ neboli Lovec kérek.
Ovšem sběratel nikoliv povrchní. Krutakovy knížky i články – ať již do vědeckých, či populárních časopisů typu Total Tattoo, Skin & Ink nebo německého Tätowier Magazinu –, jsou důkladně vyzdrojovány nejen citacemi, ale i žitými zkušenostmi terénního antropologa, který mezi danými lidmi pobýval a žil. Krutak se navíc stal vědeckým pracovníkem elitního amerického muzea Smithsonian Institution, kde mohl svou zálibu ve starých jehlách a přírodních barvičkách čile rozvíjet.
Spirituální energie
Už roku 2002 v tamních depozitářích „objevil“ pozapomenutou tetovací sadu indiánů Haida ze severozápadního pobřeží USA a z kanadské Britské Kolumbie, kterou u nich v červenci 1883 pořídil etnograf James G. Swan. Unikátní nářadíčko sestává z pěti cedrových násadek s řádkou ostrých jehel, z kusu magnetitu (byl oškrábáván jako součást pigmentu), z kamenné mističky na míchání barvy a pár štětečků zdobených rodovými či totemovými znaky. „Hledal jsem takový set i v jiných muzeích, ale žádný nenašel. Je to jediná dochovaná haidská sada,“ říkával Krutak.
Tetování na Velkých pláních bylo rituálem, který vylepšoval postavení jedince a jeho přístup k nadpřirozeným silám. Tato spirituální energie byla vtělena do specifických forem korporální ikonografie, do lidských těl, která ji následně přijímala, zejména do tetovacích balíčků, jimiž byly takové vzory vytvářeny. |
Tento kulturní antropolog se později spojil s prehistorikem Aaronem DeterWolfem z Tennessee, hlavním editorem výtečného sborníku Drawing with Great Needles (2013). V knize, kterou vydala University of Texas v Austinu, se autoři věnovali zmizelým tradicím tetování mezi severoamerickými indiány: od Pacifiku až po Velké pláně, na nichž se proháněli zdobení Osedžové, Ponkové, Hidatsové, Omahové anebo Iowové. Posledně jmenovaní indiáni povolovali tetování hrudi jen výjimečně statečným válečníkům, kteří byli za zásluhy veřejně poznačeni a získávali vyšší status, prestiž.
„Tetování na Velkých pláních bylo rituálem, který vylepšoval postavení jedince a jeho přístup k nadpřirozeným silám. Tato spirituální energie byla vtělena do specifických forem korporální ikonografie, do lidských těl, která ji následně přijímala, zejména do tetovacích balíčků, jimiž byly takové vzory vytvářeny,“ píše Krutak.
A v jedné kapitole pojednává, jak bývaly tyto děděné nástroje zásadním médiem při přesunu posvátných sil do tetovaných osob. Pár osedžských pytlíčků, v nichž jsou i tetovací jehly s peřím či třásněmi na konci (a se špičkami v pouzdrech z bizoních chlupů), se dochovalo v Marylandu.
Ötzi není první
Deter-Wolf a Krutak pak vydali počátkem roku 2016 přehledovou studii o nejstarších důkazech tetování na světě, již otiskl respektovaný časopis Journal of Archeological Science. Jak předloni důkladně popsaly LN, tito vědci vyjasnili mimo jiné nejasnosti týkající se nesprávného datování tečkovaného „knírku“ nad horním rtem, který během života nosil jistý chlapík, dnes mumie z chilského El Morro (kultura Chinchorro). Nikoliv před šesti tisíci, jak se občas chybně uvádělo, ale „jen“ před čtyřmi tisíci lety.
Přestože dnes můžeme bezpečně doložit, že Ötzi je nejstarším nalezeným člověkem s tetováním, je vysoce nepravděpodobné, že by byl první tetovanou osobou na Zemi. Ötziho 61 tetováží představuje fyzické zákroky na těle, které byly součástí zavedených společenských a terapeutických postupů, jež takřka jistě existovaly v dané kultuře ještě před jeho narozením. |
Ve vlivné práci patologa M. J. Allisona totiž došlo v roce 1996 k banální chybě – anglickou zkratku BP („před současností“) totiž kdosi zaměnil za BC („před Kristem“), tedy plus dalších dva tisíce let! Primát patří stále Ötzimu s čárkami a dvěma křížky na těle.
„Přestože dnes můžeme bezpečně doložit, že Ötzi je nejstarším nalezeným člověkem s tetováním, je vysoce nepravděpodobné, že by byl první tetovanou osobou na Zemi. Ötziho 61 tetováží představuje fyzické zákroky na těle, které byly součástí zavedených společenských a terapeutických postupů, jež takřka jistě existovaly v dané kultuře ještě před jeho narozením,“ uzavírali studii Krutak s Deter-Wolfem.
V jimi sestaveném top 10 nejstarších dokladů tetování následovaly za alpskou mumií „stříbrné“ kosterní ostatky se zbytky pigmentu z ruské Temrty (hrobka II-1, stáří 4600 let) a jen s mírným odstupem čerň z prstních kůstek z lokality Primorskij (hrobka I-10). Ona chilská mumie s knírkem (označení Mo1 T-28 C22) klesla až na čtvrté místo, přičemž kalibrovaná datace stanovila její stáří mezi roky 4563 a 3972. Až páté a šesté byly tetované mumie z Egypta: torzo z Kubánu (hrob 271) a trojice trochu mladších ženských mumií z Dér el-Bahrí.
Zájem akademiků i veřejnosti
Jenže! Už ani toto pořadí neplatí. Vědci z Britského muzea totiž v minulých letech analyzovali sedm exponátů, respektive těl dávno zemřelých lidí, a k překvapení všech zjistili, že mumie takzvaného Zrzka z Gebelénu, muže s evidenčním číslem EA 32751, nemá na rameni šmouhu, ale figurální tetování. Nejstarší na světě! Jde o dvě zápasící zvířata, jak letos v březnu informovaly LN. A protože experti z Oxfordu a Max Planckova ústavu určili stáří Zrzka a jeho ženské kolegyně s vytetovanými esíčky (mumie s číslem EA 32752) na 5351 až 5017 let, jde po Ötzim – těsně – o druhý nejstarší pár světa.
Až v posledních dvou dekádách jsme byli svědky vlny zájmu o starobylé tetování, a to jak akademiků, tak veřejnosti. Vědci studující dávné společnosti začali rozpoznávat důležitost tetování v sociálních a rituálních kontextech. Profesionální tatéři se čím dál více zajímají o dějiny svého povolání, chtějí se dozvídat o autentických motivech i technikách, jichž se používalo před dobou elektrickou... |
Právě těmito čerstvými poznatky z pradějin tetování začíná nová kniha editorské dvojice Krutak a Deter-Wolf. Nese název Ancient Ink: The Archaeology of Tattooing (2017) a vydala ji University of Washington. Jde o ambiciózní dílo, jež v 19 kapitolách zevrubně zkoumá tradice tetování v Egyptě, na Filipínách, na Altaji či v Oceánii, přičemž si všímá – jako správná „archeologie tetování“ – zejména ostatků, kůží nebo nástrojů.
„Až v posledních dvou dekádách jsme byli svědky vlny zájmu o starobylé tetování, a to jak akademiků, tak veřejnosti. Vědci studující dávné společnosti začali rozpoznávat důležitost tetování v sociálních a rituálních kontextech. Profesionální tatéři se čím dál více zajímají o dějiny svého povolání, chtějí se dozvídat o autentických motivech i technikách, jichž se používalo před dobou elektrickou...
Stále narůstající populace tetovaných je podobně fascinována tradičními zdobnými metodami i vzory a smyslem dávného body-artu. A sami zástupci původních kultur celosvětově vyhledávají informace týkající se tetovacích nástrojů, symbolů a významů svých jedinečných kulturních tradic, které byly narušeny koloniálními, misionářskými anebo jinými zásahy,“ píší editoři v předmluvě 350stránkového svazku vyšperkovaného odkazy, poznámkami a obrázky.
Největší prominenti
Ojedinělá kniha je rozčleněna na tři tematické části v linii Kůže – Náčiní – Umění. Během výkopových prací našli etnoarcheologové po celém světě stovky mumií se stopami archaického zanášení barviva. K největším „prominentům“ patří Ötzi, egyptská kněžka Imenet (Amunet) z IX. dynastie, žena z Chiribaya Alta v Peru (s prokazatelně léčebnou tetováží v zátylku a okrasnou či totemickou na pažích), zmrzlé Eskymačky z grónského Qilakitsoqu anebo 2300 let stará těla nomádů z Pazyryku a Ukoku na Altaji.
Právě jejich vytetovaní jeleni, kozorožci, koně, tygři i další šelmy v takzvaném zvěrném stylu Skythů učarovali mnohým současným fanouškům zdobení těla, takže takové vzory rozšiřují do celého světa v neopazyryckém stylu, jak popisuje tatér Colin Dale v šesté kapitole. Té však předchází záslužný a obsáhlý přehled nejvýznamnějších nálezů z této oblasti (ostatky z Pazyryku, Oglachty, Ak-Alacha, Olon-Kuryn-Gol), který sepsala archeoložka Světlana Pankovová z petrohradské Ermitáže.
Během výkopových prací našli etnoarcheologové po celém světě stovky mumií se stopami archaického zanášení barviva. K největším „prominentům“ patří Ötzi, egyptská kněžka Imenet (Amunet) z IX. dynastie, žena z Chiribaya Alta v Peru (s prokazatelně léčebnou tetováží v zátylku a okrasnou či totemickou na pažích), zmrzlé Eskymačky z grónského Qilakitsoqu anebo 2300 let stará těla nomádů z Pazyryku a Ukoku na Altaji. |
Díky němu se západnímu čtenářstvu prvně dostávají ucelené a relevantní informace z řady hrobek (kurganů), jež byly dosud spíše roztroušeny v ruskojazyčné literatuře. Některé pérovky se objevují v tisku vůbec poprvé, poněvadž Pankovové tým provedl infračervené snímkování konzervovaných těl a překreslil je do působivých ilustrací. To je případ zoomorfních tatuáží z mužské mumie z Pazyryku (kurgan 5), mezi kterými je pták či útočící kohout na palcích levé i pravé ruky a na levé noze stádo ovcí s beranem.
V témže hrobu byla pohřbena vznešená dáma s vytetovaným prstenem či složitou kompozicí útoku dvou tygrů a leoparda na jelena a losa! Jaké to asi mívalo významy? „Zobrazení by neměla být vnímána jen jako pouhé dekorace, neboť jejich výskyt v pazyrycké kultuře je vztažen k místním mytologiím a světonázoru plného smysluplných znaků. Ve scénách zápasů, dominujících pazyryckým i jiným skythským výjevům, jsou klíčovými tématy život, smrt a znovuzrození prostřednictvím oběti,“ píše Pankovová v patrně nejzajímavější části.
Zdatně jí však sekundují novinky o mumiích s celotělovými tetovážemi (burik) u filipínských Ibaloyů z předhispánského Luzonu (z doby asi 1100 až 1300 našeho letopočtu) anebo bizarní pohled do kolekcí lidských kůží z 19. století, které jsou v anatomických muzeích Francie či Velké Británie. Další kousky však máme i doma v Česku.
Vpravování pigmentu do těla
Druhý oddíl knihy je věnován nástrojům. Autoři si všímají způsobů, jimiž vpravovaly pigment do těla národy Balkánu („nabocati križ“), jak to dělali lidé Polynésie a Mikronésie se všemi těmi ostrými hrabičkami, na něž se poklepávalo tloukem (jak píše aucklandská kurátorka Louise Fureyová), či čím se tetovali severoameričtí indiáni z oblasti východních lesů (Čerokíjové, Delawarové, Mohawkové nebo Odžibvejové), než se taková znalost v 19. století vytratila v čase...
Autoři si všímají způsobů, jimiž vpravovaly pigment do těla národy Balkánu („nabocati križ“), jak to dělali lidé Polynésie a Mikronésie se všemi těmi ostrými hrabičkami, na něž se poklepávalo tloukem (jak píše aucklandská kurátorka Louise Fureyová), či čím se tetovali severoameričtí indiáni z oblasti východních lesů (Čerokíjové, Delawarové, Mohawkové nebo Odžibvejové), než se taková znalost v 19. století vytratila v čase... |
Obzvlášť zajímavá je 15. kapitola, ve které Leonid Jablonskij z Ruské akademie věd popisuje nález sarmatské tetovací soupravy z Filippovky na Urale. V jednom z hrobů (číslo 15) nejspíš ze 4. století před Kristem byl nalezen kožený váček na barvivo, v němž byla navíc zapíchnutá deseticentimetrová kostěná jehla s ozdobným zakončením. Vedle byla lžička z parůžku (asi na rozmíchávání barev), kamenná paleta s miskami a bronzové zrcátko. V jiném pohřbu tam zase leželo šest zlatých tetovacích jehlic.
Třetí část knihy pídící se po „dávném inkoustu“, jak praví název, zkoumá umění, jež málem zmizelo ze světa. Krutak v poslední kapitole navštěvuje moderní inuitskou tatérku Marjorii Tahbone, která klientům v kanadském Kugluktuku bodci vypíchává a jehlami i vyšívá tradiční vzorky. „Jsme generací, která obnovením tradic uctívá své předky... Filipínský tatér Elle Festin mi řekl, že tím můžeme probudit něco, co spalo až příliš dlouho,“ říká Inuitka, která se řadí k desítkám umělců oživujícím původní zvyky od Aljašky přes Borneo až po Markézy.
V Krutakových knížkách si počtou nejen badatelé a fandové, ale i čeští tetovači, jako je Martin Štuler ze studia Ohmnia. Ten nabízí i ono eskymácké „šití“.
