Zdá se, že ředitel Národního parku Bavorský les nesedí ve stejně horkém křesle jako jeho kolega za hranicí na Šumavě. Franz Leibl je teprve třetím mužem, který chráněnou krajinnou oblast vede od doby jejího ustavení v roce 1970. S ČESKOU POZICÍ hovořil v roce 25. výročí pádu železné opony o překonávání lidských i přírodních hranic, ochraně krajiny i o zkušenostech, které v Německu získali v boji s kůrovcem.
ČESKÁ POZICE: Národní park Bavorský les byl vyhlášen v roce 1970. Jak tehdy vypadala oblast, ve které vznikl?
LEIBL: Národní park byl založen mimo jiné na podporu turismu a hospodářství v extrémně odlehlém a zanedbaném bavorském regionu. Vedle myšlenky ochrany přírody to tehdy byl zásadní motiv politiky.
ČESKÁ POZICE: Bavorský les vznikl jako první národní park v Spolkové republice Německo. Jaké byly reakce obyvatel na tento projekt?
LEIBL: Tenkrát jej lidé chtěli, přáli si ho. Míra jeho přijetí se ovšem v průběhu let neustále měnila. V polovině devadesátých let přišla fáze intenzivního odmítání částí obyvatel, do dneška ale zase výrazně odezněla.
Když se stromy nechají odumřít. V NP Bavorský les se řídí principem „ponechat přírodu přírodě“.
ČESKÁ POZICE: Máte na mysli rozšíření parku v roce 1997, proti němuž se zvedl silný odpor? Jaké byly hlavní argumenty?
LEIBL: V době přípravy plánů na rozšíření do oblasti Falkensteinu převálcovala vrcholy mezi Luzným a Roklanem v takzvaném „starém“ parku – na území vyhlášeném národním parkem v roce 1970 – velká kůrovcová vlna. Během velmi krátké doby zničila několik tisíc hektarů horského smrkového lesa. To přirozeně nešlo dohromady. Lidé na území plánovaného rozšíření byli pobouřeni a říkali: Nic takového tady v žádném případě nechceme. Proto ty velké výhrady proti rozšíření.
ČESKÁ POZICE: Existoval také odpor z jiných důvodů? Například od lidí, kteří chtěli les nadále hospodářsky využívat?
LEIBL: Vždy se najdou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že je třeba každý strom spíše proměnit na peníze, než jej chránit, nebo dokonce ponechat jako odumřelý kmen v lese. Žádné relevantní ekonomické argumenty proti národnímu parku lidé z regionu každopádně uvést nemohli. Do jeho správy byly převedeny jen lesy ve státním vlastnictví a všem zaměstnancům lesnického provozu v dotyčné oblasti bylo nabídnuto, že je převezme národní park. Nikdo kvůli rozšíření parku neztratil práci a zpočátku nebyly ani problémy se soukromými vlastníky lesů.
ČESKÁ POZICE: Bavorský les byl na počátku sedmdesátých let chudým regionem na konci světa. Splnily se naděje lidí, které si tehdy spojovali se vznikem národního parku? Přinesl jim prosperitu?
LEIBL: Národní park Bavorský les je dnes celoněmecky známá veličina v turistickém odvětví. Roční počet našich návštěvníků se nyní pohybuje okolo milionu. Okolo roku 2000 jsme přechodně zaznamenali jejich pokles, počet však nyní znovu roste. Průzkumy z roku 2007 dokazují, že je to především národní park, který přitahuje. Každý druhý návštěvník regionu uvedl, že do něj zavítal jen kvůli němu.
„Národní park je důležitým zaměstnavatelem a nadále přímo nebo nepřímo generuje mnoho pracovních míst. Turisté nechávají v regionu peníze, se kterými místní mohou hospodařit.“ |
S přibližně 200 zaměstnanci je národní park důležitým zaměstnavatelem a nadále přímo nebo nepřímo generuje mnoho pracovních míst. Turisté nechávají v regionu peníze, se kterými místní mohou hospodařit. Na tom vydělávají nejen hotely nebo penziony, ale i řemeslníci, řezníci a tak dále. Jen díky návštěvníkům parku vzniká na 490 pracovních míst, která by bez nich nebyla.
Nakolik obyvatelé regionu profitují z národního parku, záleží ale také silně na iniciativě, s níž každý z nich provozuje svoji živnost. Lidé, kteří nabízejí hostům ubytování, jež od sedmdesátých let nerenovovali, nemají na trhu žádnou šanci. Ti, kteří ho průběžně modernizovali a dokážou se orientovat v nové době, mohou dělat dobré obchody.
ČESKÁ POZICE: Šumavský masiv byl po druhé světové válce násilně rozdělen mezi dva mocenské bloky. Příroda nezná hranice, které člověk uměle vytváří. Jaké problémy z tohoto dělení vyplývaly?
LEIBL: U větších zvířat, například u jelenů, byly přerušeny migrační zvyklosti, protože nemohli překonat pohraniční plot. U jiných druhů, které jsou vysoce mobilní, byly následky zanedbatelné. Zajímavější je ale vliv, který měly na obhospodařování plochy politické poměry. V Čechách byly kvůli rigorózní vysídlovací politice v pohraničních regionech jistě ekologičtější, zároveň ale nepříliš přátelské k lidem. Na bavorské straně bylo výrazně intenzivnější lesnické hospodářství.
Tehdejší Československo tedy bezděky uchovalo pro dnešní generaci velká území s mizivou infrastrukturou, na nichž se mohlo rozvíjet a uchovat mnoho z původní přírody. Národní park Šumava má proto potenciál k ochraně přírody, který je na evropské úrovni výjimečný. Pokud by neexistovalo zmíněné politické dělení, možná by se vše odehrávalo jinak.
ČESKÁ POZICE: Pamatujete si šumavskou hranici?
LEIBL: Ano, protože jsem v Národním parku Bavorský les jako mladý muž pracoval na svojí disertaci. To bylo v polovině osmdesátých let, kdy hranice ještě stála a její přítomnost byla silně cítit. Pamatuji se na pohraniční chodník, na nějž směli jen celníci. Nebyl tam žádný turista, byla to tehdy velmi odlehlá, liduprázdná oblast.
Na vydru říční lze narazit v říčních tocích Bavorského lesa i Národního parku Šumava.
ČESKÁ POZICE: Podařilo se přírodě za 25 let od pádu železné opony srůst zase dohromady?
LEIBL: Máme důkazy, že část jelení populace – zejména laně – se chovají nápadně zvláštně v tom, že nepřekračují bývalou hranici, přestože na ní už nejsou žádné fyzické překážky. Zda to ale souvisí s tradovanou „hranicí v hlavě“ nebo s jinými faktory, například s dostupností potravy nebo rozdílnými mysliveckými předpisy v Národních parcích Šumava a Bavorský les, lze těžko odlišit.
ČESKÁ POZICE: Pokud odhlédneme od jádra Národního parku Šumava a od dlouhodobě izolovaných lokalit, vidíte na české straně, například ve vesnicích, stopy odlišného režimu ve druhé polovině 20. století?
LEIBL: Nápadné jsou třeba rozdíly v architektuře. V Čechách je k vidění mnoho paneláků v hustěji osídlených oblastech. Na venkově lze ale často objevit tradiční šumavská stavení, mnoho původní architektury se zachovalo právě v malých vesnicích Národního parku Šumava. Z toho u nás bohužel mnoho nezbylo, protože se domy systematicky přestavovaly.
ČESKÁ POZICE: Co pro dříve odlehlou oblast Bavorského lesa znamenalo, že po pádu železné opony náhle přistála ve středu Evropy?
LEIBL: Samozřejmě, že se mnohé změnilo a v regionu se pracuje na tom, aby co nejlépe srostl. Vybudovala se silniční spojení a v současné době máme i rozmanité další vazby. Mnoho českých občanů u nás například pracuje – já sám zaměstnávám ve správě národního parku dva české akademiky. Největší problém v tomto procesu však není hranice v lidských hlavách, ale v jazykové bariéře.
ČESKÁ POZICE: Jste spokojen se současnou spoluprací obou národních parků?
„Z našeho hlediska se česká strana snažila odsunout myšlenku národního parku stranou a vytvořit jiné chráněné území, které nemělo s mezinárodně uznávanými standardy národních parků nic společného.“ |
LEIBL: V letech 2000 až 2010 byla spolupráce velmi dobrá. Společně jsme realizovali mnoho regionálních projektů financovaných z Evropské unie a spolupracovali jsme v oblasti bádání. Poté následovalo období tří let – do konce roku 2013 –, v němž spolupráce citelně ochladla.
Z našeho hlediska se česká strana snažila odsunout myšlenku národního parku stranou a vytvořit jiné chráněné území, které nemělo s mezinárodně uznávanými standardy národních parků nic společného. Takříkajíc přírodní park, kde se sice provozuje ochrana biotopů a druhů, ale zároveň se intenzivně podporuje turismus. Priority Národního parku Šumava se natolik změnily, že tomu spolupráce prakticky podlehla.
ČESKÁ POZICE: Jaké byly na české straně důvody ke změně strategie? Stály za tím ekonomické zájmy?
LEIBL: Důvody nechci komentovat. Pro nás je nyní rozhodující, že se situace v Česku změnila s volbami v roce 2013. To, že se nová česká vláda znovu hlásí k základnímu principu mezinárodně uznávaného národního parku. Naše spolupráce se od té doby znovu dobře rozbíhá. Cítíme velké zlepšení a jsme za to opravdu vděční.
Společně totiž tvoří Národní parky Bavorský les a Šumava největší lesní chráněné území ve střední Evropě. To je velmi výjimečná kvalita, neboť na evropské úrovni patříme k nejvýznamnějším podobným územím. Tato hodnota nesmí přijít vniveč.
ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že nyní jsou oba národní parky na dobré cestě?
LEIBL: Národní park Bavorský les jde již déle než 40 let důsledně stejnou cestou „Přírodu ponechat přírodě“. To znamená, že pro velké části našeho území platí ochrana přírodních procesů. Česká strana si nyní musí rozmyslet, kam svůj výrazně větší Národní park Šumava dlouhodobě povede a nakolik chce a může touto cestou také jít.
V současné době pracují oba parky znovu na zavedení společných vývojových kroků, například aby vytvořily přírodní zónu podél hranice, iniciovaly společné vědecké práce a projekty s našimi strážci. Přeshraniční spolupráce na základě velkého společného chráněného území je naším velkým přáním. Vítáme, že signály z Čech momentálně také ukazují tímto směrem.
Vzácný druh tesaříka trnoštítec horský se vyskytuje v porostech pralesního typu.
ČESKÁ POZICE: Příroda se vyvíjí v delších cyklech než jsou lidské osudy nebo politické změny. Jste teprve třetím ředitelem Národního parku Bavorský les za dobu jeho existence. Na české straně se od roku 1991 vystřídalo už asi deset ředitelů. Domníváte se, že tyto časté změny situaci Národního parku Šumava ztěžují?
LEIBL: Časté změny ve vedení instituce, je jedno jaké, věci většinou neprospívají. To platí i pro národní park. Každý ředitel stanovuje jiné priority, proto se v častých změnách skrývá nebezpečí, že povedou k hektickým obratům kurzu ve vedení parku. Přitom je při řízení velkých chráněných území kontinuita obzvlášť důležitá, aby bylo možné souznít s dlouhodobými přirozenými procesy, které se odehrávají například v lese.
Obzvlášť škodlivé jsou časté, hluboké změny paradigmat – dnes národní park, zítra rekreační park. To nejde. Takový postup ničí chráněné území a není ani prospěšný pro intenzivní německo-českou spolupráci.
ČESKÁ POZICE: Jaké největší výzvě nyní tato spolupráce čelí?
LEIBL: Ochraně přírodních procesů. Důležité je, aby se oba národní parky k této myšlence přihlásily. To je alfa a omega, protože je to základ mezinárodně uznávaného národního parku.
ČESKÁ POZICE: Je v německo-českých vztazích velkým tématem také boj s kůrovcem?
„Pro většinu lidí není přirozená role, kterou kůrovec v lese hraje, srozumitelná. Když vidí kůrovcem zasažené území, domnívají se, že tamní les je mrtvý.“ |
LEIBL: Kůrovec hraje ve veřejné debatě velkou roli, to je jasné. Pro většinu lidí není přirozená role, kterou kůrovec v lese hraje, srozumitelná. Když vidí kůrovcem zasažené území, domnívají se, že tamní les je mrtvý. Les ale po intenzivní kůrovcové kalamitě nemizí, nýbrž se po čase přirozeným způsobem regeneruje a v každém stadiu svého vývoje je plný života.
Zkušenost, že to tak je, se ve střední Evropě ztratila, protože známe jen hospodářské lesy, ve kterých se masivní činnosti kůrovce brání, respektive v nich přirozené regenerační procesy zastiňují lidské zásahy. Jak se tyto regenerační procesy odehrávají, se právě teď teprve znovu učíme ve svých národních parcích.
ČESKÁ POZICE: „Normální“ turista ale vidí jen ošklivý les...
LEIBL: Ano, nejprve vidí jen mrtvé stromy na velké ploše a myslí si: Zde se stalo něco hrozného. Pro samotnou přírodu se ale nic hrozného nestalo. Z biologického hlediska má kůrovec ve smrkových lesích za úkol omlazení přírody. Staré stromy, které vrhají stín, musejí odumřít, aby nová generace lesa při zemi získala dostatek světla. Důležitou zkušeností z našich národních parků je, že tento proces omlazení přírody funguje i na velké ploše – což potvrzují i pozorování ze severoamerických národních parků se srovnatelnými lesními ekosystémy.
ČESKÁ POZICE: Nikdy jste tedy o úspěchu této strategie nepochybovali?
„Převážné, devadesátiprocentní většině návštěvníků připadá naše divoká lesní příroda, kterou pomohl stvořit kůrovec, skvělá“ |
LEIBL: Naopak, v polovině devadesátých let, v době, kdy vrcholila kůrovcová vlna mezi Roklanem a Luzným, se o tuto strategii vedl velký spor. Tehdy mnozí říkali: Tak jsme si „přírodu ponechat přírodě“ nepředstavovali. Před 20 lety jsme nevěděli, jak se tyto plochy vyvinou. Panovaly obavy, že na nich již žádný les nevyroste a vznikne tam travnatá step. Příroda nám ale ukázala jinou cestu.
Dnes, kdy je zřetelně vidět, jak vitálně v těchto místech roste mladý les a jak skvělé lesní struktury vznikají, získáváme od svých návštěvníků velmi silnou pozitivní odezvu. V současné době probíhá v našem národním parku studie, v jejímž rámci se návštěvníků ptáme, co se jim líbí a co nikoli. Převážné, devadesátiprocentní většině připadá naše divoká lesní příroda, kterou pomohl stvořit kůrovec, skvělá.
ČESKÁ POZICE: Říkáte, nechali jsme starost o kůrovce přírodě a ona si s problémem poradila sama. Pokud je tato strategie natolik úspěšná, proč je zejména v Česku stále natolik kontroverzní? Nedá se vaše pozitivní zkušenost přenést přes hranici?
LEIBL: Navzdory intenzivním snahám se tyto poznatky často nedají úspěšně zprostředkovat ani na území, kam se náš park rozšířil po roce 1997; tam stojí nejsilnější fronta našich odpůrců národního parku. V této debatě často už nejde ani o věcné argumenty, ani o konkrétní poznatky, ale o emoce a pocity, a odpor se už stal vyznáním víry.
ČESKÁ POZICE: Máte pochopení pro české ekology, kteří se ke stromům káceným v šumavském národním parku přivazovali řetězy?
LEIBL: Pokud vím, správa národního parku přistoupila k protiprávním zásahům. Ochránci přírody ukázali velmi drastickým způsobem, že její postup nebyl v pořádku. V demokratickém státě se to smí. Je to drastická, ale zcela legitimní forma protestu.
ČESKÁ POZICE: Pak je tu další sporné téma: v současné době se objevují pokusy vrátit zpět do původních domovů divoká zvířata, například vlky nebo medvědy. Nemáte pochybnosti? Neskrývá se za tím pro návštěvníky nebezpečí?
„Pokud proběhne přirozená migrace a zvířata zde mohou žít, jsou vítaná. Tak je to například u losa, který u nás pravidelně prochází, zatím se ale trvale neusadil. Aktivně to ale neprovozujeme.“ |
LEIBL: Pokud proběhne přirozená migrace a zvířata zde mohou žít, jsou vítaná. Tak je to například u losa, který u nás pravidelně prochází, zatím se ale trvale neusadil. Aktivně to ale neprovozujeme. U medvědů bych byl z hlediska bezpečnosti velmi skeptický. U rysa, který se u nás znovu usadil, jsou skeptičtí jen myslivci, kteří jej vidí jako konkurenci ve vztahu k vysoké zvěři. U návštěvníků a obyvatel je ale rys velmi oblíbený a není vnímán jako nebezpečný.
Vlci by pravděpodobně na velkém území obou parků nezpůsobovali žádné problémy, ani jako riziko pro turisty, ani v jiném směru. Pokud by ale překročili hranici národního parku a vydali se do kulturní krajiny, stali by se velmi pravděpodobně problémem. V Bavorsku panuje vůči vlkům skoro nulová tolerance.
ČESKÁ POZICE: Jste nyní ředitelem Národního parku Bavorský les tři roky. Co považujete za své největší úspěchy?
LEIBL: Pro úspěch, který by byl již nyní viditelný v přírodě, jsou tři roky příliš krátká doba. Myslím si, že jsem ve svém úřadě mohl přispět ke zlepšení přijetí parku, k tomu, že jej převážná většina obyvatel považuje za pozitivní součást regionu. Mimo to jsem pyšný, že nám schválili projekt LIFE+, který je z podstatné části financován EU.
V rámci tohoto projektu o celkové částce 1,25 milionu eur budeme v příštích pěti letech renaturovat slatě a vodní toky a provádět zatravnění na našich „šachtách“. To jsou historické pastviny pro krávy v nejvyšších polohách našich hor, které bez zatravňování zarůstají a zmizely by jejich cenné porosty. Po 50 letech nyní na „šachtách“ poprvé zase stojí krávy a můžeme pozorovat, jak se bude ekosystém se zatravňováním vyvíjet.
ČESKÁ POZICE: Mohl byste jmenovat česko-německý projekt, který se v uplynulých letech povedl?
„Právě jsme s českými vědci a s ředitelem Národního parku Šumava začali jednat o přeshraničním výzkumném záměru financovaném EU“ |
LEIBL: Nemůžu, protože v těch třech letech, co jsem v úřadu, prakticky žádná spolupráce neprobíhala. Ale právě jsme s českými vědci a s ředitelem Národního parku Šumava začali jednat o přeshraničním výzkumném záměru financovaném EU, který bychom společně chtěli uskutečnit. V hledáčku máme témata klima, biodiverzita a vodní hospodářství v Národních parcích Šumava a Bavorský les. Tento projekt považuji za mimořádně důležitý.
ČESKÁ POZICE: Jakou atrakci ve vašem národním parku byste doporučil všem návštěvníkům?
LEIBL: Aby si dali tu práci a absolvovali naši trasu „pastviny Schachten a slatě“. Vede ve výšce asi 1100 metrů přes naše slatiny a zmíněné historické pastviny. Je to celodenní trasa a je z krajinného hlediska výjimečně atraktivní. Kdo se zajímá speciálně o přirozený rozvoj lesa, měl by se rozhodně vydat do oblasti kolem Luzného, protože tam se znatelně rozvíjí divoká příroda, která má charakter podobný pralesu. To je právě cíl našeho parku – vytvářet pralesy pro následující generace. A tam – pokud máte povědomí o lese – to už můžete vytušit.
Franz Leibl (57)
|
