Jedním z velkých problémů českých ozbrojených sil od počátku devadesátých let jsou nedokončené modernizace. Další diskontinuita v plánovacím procesu, kdy se plán rozpadá a znovu skládá, mění se priority a představy armády, jak systémy, jež chce, mají vypadat. Koupit daný systém je relativně nejjednodušší.
Letos v lednu sjel z linky v britském Solihullu poslední Land Rover Defender. Toto terénní vozidlo bylo zavedeno do Armády České republiky (AČR) před více než 20 lety a ještě dnes se lze o defenderech na Army.cz dočíst: „Postupně v AČR nahradí osobní terénní automobily ruské výroby UAZ-462 a UAZ-462B.“ To se však nestalo a v armádě stále slouží několik set sovětských vozidel UAZ vedle defenderů, které se už nevyrábějí.
Diskontinuita plánovacího procesu
Tento příběh ilustruje jeden z velkých problémů českých ozbrojených sil od počátku devadesátých let – nedokončené modernizace. A není ojedinělý. Dalším příkladem je dělostřelecký systém Arthur, který byl pořízen v letech 2005 až 2007, ale dosud nemá adekvátní děla. Armáda také stále používá mnoho zastaralých vozidel Praga V3S – nikoli kvůli jejich nenahraditelnosti, ale vysokému počtu speciálních nástaveb, jež by musely být za nemalé náklady obnoveny.
Jedním z problémů české armády je diskontinuita v plánovacím procesu, kdy se plán rozpadá a znovu skládá, mění se priority a představy armády, jak systémy, které chce, mají vypadat, a při snižování rozpočtu je snaha dát všem alespoň trochu, místo aby se dokončilo alespoň něco |
Životní cyklus systémů se pohybuje mezi 25 až 35 lety. Arthur je už tedy na konci třetiny cyklu a první defender téměř na konci, aniž by byla modernizace dokončena. Často se říká, že příčinou je nedodržování finančních výhledů, jinými slovy neustálé škrty nebo přidávání z roku na rok, což znemožňuje plánování. To je ale pouze část problému.
Dalším je diskontinuita v plánovacím procesu, kdy se plán rozpadá a znovu skládá, mění se priority a představy armády, jak systémy, které chce, mají vypadat, a při snižování rozpočtu je snaha dát všem alespoň trochu, místo aby se dokončilo alespoň něco. „Plánování a akvizice jsou komplexní disciplínou a nad některými příklady zůstává rozum stát,“ říká ministr obrany Martin Stropnický. A dodává: „Je absurdní, když armáda například pořídila modernizované tanky T-72M4 CZ za deset miliard, ale ,zapomnělo‘ se na výstavbu garáží, aby do nich nepršelo, za deset milionů.“
Výhoda a nevýhoda
Často se bouřlivě diskutuje o systému, jejž si mají ozbrojené síly pořídit, zda je lepší ten, či onen, až to připomíná vtip o třech právnících se čtyřmi právními názory. Přitom pořízení konkrétní techniky, jakkoli je významné z hlediska operačních schopností a použití, popřípadě domácího průmyslu, není v prvním kroku důležité.
Každý systém má určitou dobu životnosti. Výhodou tedy je, že se desítky let dopředu ví, kdy daný systém pravděpodobně skončí. Nevýhodou je, že se potřeby obvykle kumulují. |
Klíčový je pohled na ozbrojené síly jako na „kostku“ skládající se z mnoha částí, z nichž jedna nemůže dlouhodobě existovat bez druhé, protože se při nasazení podporují. Zároveň je nutné o pořizování systémů přemýšlet z hlediska životního cyklu a poté jako o celkové schopnosti. Tento termín se mnohdy objevuje, ale bývá zplošťován.
Každý systém má určitou dobu životnosti. Výhodou tedy je, že se desítky let dopředu ví, kdy daný systém pravděpodobně skončí. (Vždy lze životnost o určitou dobu protahovat či se může modernizovat.) Nevýhodou je, že se potřeby obvykle kumulují. Pokud se tedy v osmdesátých letech minulého století odehrála velká modernizace armády, za přibližně 30 let, tedy dnes, jsou třeba vysoké investice do modernizace či náhrady. Jinak je nutné dané systémy vyřadit, čímž však zmizí i vycvičený personál.
To Bílá kniha o obraně, od jejíhož schválení vládou tento měsíc uplynulo pět let, označovala „investičními hrby“. Jsou vidět i na grafu představujícím strukturu investic. Lze z něj vyčíst, že okolo roku 2030 bude třeba ve zvýšené míře řešit potřeby letectva a v letech 2035 až 2040 pozemního vojska.
Dostatek personálu
Z hlediska celku je nutné dívat se i na schopnost. Ta je v aliančním prostředí definovaná anglickým akronymem DOTMLPFI: D – doktríny, O– organizace, T – výcvik, M–vybavení, L – velení, P – personál, F – infrastruktura a I – interoperabilita. Zjednodušeně řečeno, schopnost není úplná, pokud jakákoli její část není dostatečně naplněná či není vytvořená. Konkrétně, technika bez personálu nedává smysl – pokud je nakoupená technika i personál, musí být vycvičený a vybavený, a pokud není, nedává to také smysl. Jinými slovy, koupit daný systém je relativně nejjednodušší.
Nejde ani tolik o to, je-li dost peněz na nákup helikoptéry, ale bude-li dost personálu a peněz na provozování helikoptéry po celý životní cyklus |
Klíčový problém obvykle bývá v personálu, který musí být dostupný v dostatečném množství, vycvičený, vybavený a tak dále. Proto nejde ani tolik o to, je-li dost peněz na nákup helikoptéry, ale bude-li dost personálu a peněz na provozování helikoptéry po celý životní cyklus.
To lze zajistit pouze kontinuitou a stabilitou, ať už finanční, plánovací, či v oblasti priorit, a kontinuálním udržováním a modernizací rozloženou v letech, ale nikoli tak, aby první pořízený kus byl za polovinou životnosti, když se pořizuje poslední, a provázaností jednotlivých částí celku. Při nedodržení těchto pravidel může na přehlídce vypadat daná armáda pěkně, ale k připravenosti na boj, jediný její smysl, vhodná příliš nebude.
Začíná velké přezbrojováníStále jsme na 60 procentech toho, co by bylo třeba, říká náměstek ministra obrany pro řízení sekce vyzbrojování a akvizic Daniel Koštoval. ČESKÁ POZICE: Problémem armády je i nedokončená modernizace. Proč a jaké je řešení? KOŠTOVAL: Od roku 1993 se odehrávala dekonstrukce armády. Její modernizace je koncepční práce. Lze mluvit o dvou pokusech – Tvrdíkův návrh a Vondrova Bílá kniha. Oba byly hned torpédovány, nebyly poskytnuty rozpočtové prostředky. Řešením je koncepce podpořená rozpočtovými a personálními zdroji. KVA ČR schválila vláda v prosinci 2015 a zároveň platí koaliční dohoda o navyšování rozpočtu MO. Modernizace se rozbíhá, s důrazem na zanedbané pozemní síly. Od poloviny roku 2015 se rozjíždějí projekty na pořízení klíčových zbraňových systémů během dvou až sedmi let. ČESKÁ POZICE: Proč se dlouhodobě nedaří zjednodušit a zrychlit akviziční proces? KOŠTOVAL: Neřekl bych, že se nedaří. Plánování na pět let dopředu se obnovilo v roce 2012. Mělo dětské nemoci. Navíc nastal nejstrmější pád rozpočtu MO v rámci NATO. Velké projekty proto stály. Provedli jsme revizi procedur, roky 2017, 2018 a 2019 se již připravují jednodušeji a s lepší přípravou projektů. Až za současné vlády začal rozpočet růst, což odstartovalo přípravu velkých projektů. Zároveň je třeba provést mnoho malých projektů – armáda byla podfinancovaná, součet je sto miliard korun. V tomto smyslu platí, že pořizování probíhá. Armáda však potřebuje realizovat velké projekty, jež ji kvalitativně změní. První rostoucí rozpočet byl v roce 2015. Stále jsme však zhruba na 60 procentech zdrojů. Proto řada projektů bude několik let čekat. Dnes k nim podnikáme aspoň přípravné kroky včetně plánování lidských zdrojů pro sekci vyzbrojování. ČESKÁ POZICE: Jak si stojíme při budování schopností ve srovnání se svými sousedy, především Polskem? KOŠTOVAL: Nemůžeme na tom být dobře, když v uplynulých deseti letech armáda dostala 60 procent toho, co by bylo třeba. U pozemních sil jsou stále ve velké míře sovětské systémy – 25 let po Listopadu! V hlavních zbraňových systémech za Polskem zaostáváme. Slovensko a Maďarsko mají ještě větší problémy než my. Německo zase zaostává za schopnostmi především co do velikosti armády a nedostatečné míry nasaditelnosti jednotek. Nízká nasaditelnost jednotek, malé armády, zastaralá výzbroj a nedostatek chytré munice jsou problémy všech evropských armád NATO. Až růst hrozeb v uplynulých dvou letech donutil všechny se situací vážně zabývat a hledat řešení. |
Stratégův koutekJe třeba věnovat pozornost levným technologiím ničícím na bojišti mnohamiliardové systémy i Číně a jejím ambicím. VÝZVA DOMINANCI USA Jak revoluce masových, chytrých a levných prostředků změní budoucí války? Málokdo pochybuje, že moderní technologie efektivně multiplikují sílu. Převahu malé, technologicky vyspělé armády nad početnějším protivníkem se zastaralou výzbrojí ukázaly války v Perském zálivu. Šíření technologií, jako je 3D tisk, drony či nanotechnologie, otvírá možnost návratu relativně chytrých a levných armád. Studie ve čtvrtletníku Joint Force Quarterly, vydávaném Univerzitou národní obrany, upozorňuje na hrozbu zahlcení a překonání vyspělejších mnohamiliardových platforem jednoduššími systémy. T. X. Hammes vidí širší riziko v nezachycení trendu uvedených změn, kdy USA budou své vyspělé technologie používat v rámci starých doktrín neumožňujících plné využití jejich potenciálu na bojištích. T. X. Hammes: Cheap Technology Will Challenge U. S. Tactical Dominance. Joint Force Quarterly 81, National Defense University Press 2016. 10 stran EVROPA V ČÍNSKÉ POLITICE Polské Centrum pro východní studia včlánku Marcina Kaczmarského analyzuje pozici evropské figurky na šachovnici čínské zahraniční politiky v čele s prezidentem Si Ťin-pchingem. Říše středu považuje Evropu za druhořadého, ale užitečného partnera, zejména pro legitimizaci hospodářských projektů na globálních trzích. Vlajkovou lodí tohoto přístupu je Asijská rozvojová banka, na které participuje nemálo evropských zemí. Ekonomická váha Číny jí zejména na bilaterální úrovni dodává velký vliv. Byť je význam Evropy pro Peking druhořadý, může se to změnit eskalací čínskoamerického napětí. V takovém případě mohou Evropané hrát pro Čínu roli zadních vrátek do světové ekonomiky. Střednědobým cílem Pekingu proto bude udržet evropské trhy, respektive další expanze čínského kapitálu na ně. Marcin Kaczmarski: An Essential Partner in the Background: Europe in China’s Policy During the Rule of Xi Jinping. Ośrodek studiów Wschodnich im. Marka Karpia 2016. 30 stran ČESKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA Asociace pro mezinárodní otázky již tradičně zhodnotila agendu české zahraniční politiky. Nejvíce jsou zahraničněpolitické aktivity České republiky kritizované za absenci strategické vize, proaktivní přístup a institucionální soudržnost. Pozitivně je naopak hodnocena zejména funkční ekonomická diplomacie, postoje ke klimatické změně, regionální politika k západnímu Balkánu či bilaterální vztahy s Německem, Korejskou republikou nebo Čínou. Publikace také uvádí konkrétní doporučení. Patří mezi ně národní debata o budoucnosti České republiky v Hospodářské a měnové unii, jasně formulovaná podpora východnímu křídlu Aliance na summitu NATO ve Varšavě a prosazování opatření pro zachování schengenského systému v době uprchlické krize. Vít Dostál (ed.): Agenda pro českou zahraniční politiku 2016. Asociace pro mezinárodní otázky 2016. 84 stran Matej Kandrík |
