Proč je multikulturalismus nepopulární

Multikulturalismus hrál v uplynulých letech často roli jakési vúdú panenky, kterou samozvaní strážci evropské kultury probodávali na obranu před invazí barbarů. Multikulturalismus však lze kritizovat i z jiných pozic. Nikoli pro přílišnou otevřenost kulturní změně, ale naopak pro její nedostatek. Příkladem může být debata multikulturalismu s interkulturalismem, který bývá chápán jako rozvinutí a doplnění multikulturalismu, jindy jako nový směr.

Polemiky a odvození předběžných závěrů se pokouší shrnout sborník Multiculturalism and Interculturalism: Debating the Dividing Lines (Multikulturalismus a interkulturalismus. Diskuse o rozdělujících liniích), který sestavili profesoři sociálních věd Nasar Meer (Strathclydská univerzita v Glasgowě), Tariq Modood (Bristolská univerzita) a Ricard Zapata-Barrero (Univerzita Pompeu Fabra v Barceloně).

S předmluvou kanadského filozofa Charlese Taylora a doslovem britského politického teoretika indického původu Bhikhu Parekha obsahuje jedenáct příspěvků od různých autorů – vedle editorů například britského profesora mezikulturních vztahů na Univerzitě v Coventry Teda Cantla či kanadského politického filozofa Willa Kymlicky – a usiluje o vytvoření updatované verze multikulturalismu zohledňující námitky některých jeho kritiků.

Kritika

Pro zjednodušení ponechám stranou fakt, že interkulturalismus má specifické varianty v Latinské Americe a zejména v kanadském Québecu, a budu odkazovat převážně na evropskou, respektive britskou variantu, kterou nejlépe reprezentuje Ted Cantle. Možná nejvýmluvnější jsou názvy obou směrů.

Aby spolu lidé mohli žít v jednom státě, musejí sdílet soubor pravidel, zvyků a idejí – určitou kulturu. To neznamená, že musejí sdílet všechno. Mohou existovat skupiny, jako jsou církve, pěstující specifickou tradici, která je pro ostatní nesrozumitelná a dokonce vylučující, například je otevřená jen těm, kdo zdědili danou víru aspoň po jednom z rodičů. Ale i tyto relativně uzavřené skupiny potřebují udržovat každodenně kontakt s okolím, který se musí odehrávat podle norem, jež jsou pro všechny strany srozumitelné a přijatelné.

V tomto smyslu může být slovo multikulturalismus zavádějící, protože se zdá, že ignoruje onu sdílenou kulturu. Nikoli náhodou kritizují interkulturalisté multikulturalismus jako „groupistický“ (skupinový), uzavírající příslušníky různých kultur do ghett, čímž drobí společnost na nekomunikující enklávy. Slovo multi, zdůrazňující mnohost kultur, proto nahrazují slovem inter zdůrazňujícím dialog skupin.

Sdílení klíčových tezí

Rozdíly mohou částečně souviset s východisky v odlišných akademických disciplínách. Zatímco multikulturalismus je doma především v oblasti morální a politické filozofie, například v teorii spravedlnosti, zabývající se kromě jiného otázkami práv menšin, interkulturalisté se často opírají o poznatky sociální psychologie, kupříkladu o Allportovu teorii z padesátých let 20. století, podle níž lze úspěšně bojovat se strachem z cizího a neznámého setkáváním tváří v tvář.

Obhájci multikulturalismu mohou oprávněně namítat, že význam dialogu a obecně integračních politik byl v multikulturalistických teoriích zohledňován od počátku – koneckonců, to, co interkulturalisté prosazují, u nás běžně dělají multikulturní centra (bohužel málo). Oba směry sdílejí některé klíčové teze, především pojetí kulturní pestrosti jako něčeho obohacujícího, a bojují proti společným nepřátelům, především xenofobii, rasismu a nacionalismu. Je proto třeba je vnímat spíše jako se doplňující než vylučující.

Zajímavý postřeh přidává kanadský teoretik Will Kymlicka. Podle něho lze v posledních letech pozorovat ve výrocích politiků i oficiálních dokumentech razantní odklon od multikulturalismu a příklon k interkulturalismu. Podíváme-li se však na takzvaný index multikulturních politik v zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), který zachycuje třeba přítomnost multikulturní výchovy ve školách nebo ukotvení menšinových práv v legislativě, žádný pokles není vidět, spíše naopak.

Smyslem interkulturalismu je podle Kymlicky především změna rétoriky v reakci na zdémonizování multikulturalismu krajní pravicí. Určitá opatření, která část obyvatel odmítá, se mají prosadit pod jiným názvem.

Otřesené podmínky

Máme-li pochopit nepopularitu multikulturalismu, musíme ji dát do širšího historického kontextu. Moderní západní společnosti, k nimž se dnes víceméně řadí i česká, mívaly poměrně stabilní sociální strukturu, opírající se o jasně danou většinu, a to nejen početní, ale i reprezentativní – vyjadřující, čím ona společnost je a jak sama sobě rozumí.

Existence této reprezentativní většiny měla dvě navzájem se posilující podmínky – horizontální, spočívající v existenci národních států, které vymezovaly, co je uvnitř a co zůstává vně dané společnosti, a vertikální, spočívající v třídních a dalších nerovnostech definujících, kdo je nahoře, kdo dole, a především kdo je uprostřed.

Těžištěm se v této struktuře stala mohutná střední třída. Reprezentovala historický kompromis práce a kapitálu, spjatý také s příslušností dělníků a jejich zaměstnavatelů k témuž národu. Status středních vrstev byl natolik silný, že mohly vydržet i částečný rozklad tradičních vazeb, například v podobě ženské emancipace a rozvoje individualismu. Dnes však čelíme důsledkům procesů, které nevratně otřásly oběma zmíněnými podmínkami.

Postmajoritní společnost

Naše společnosti už nemají jednoznačné uvnitř a venku, našimi těly i myšlením proudí globální toky a my zase v nich. Odpoutaný kapitalismus zároveň proměnil království rostoucí střední třídy v oblast rostoucí ekonomické nejistoty. Reprezentativní většina se vytrácí – z globálního hlediska jsme všichni menšinou a národní hranice, v nichž jsme mohli patřit aspoň k relativní většině, jsou čím dál děravější. Žijeme v postmajoritní společnosti.

Těm, kdo obstojí v globální ekonomické soutěži, to může být jedno, mohou z toho spíše těžit a ostatním zamávat. Ti méně perspektivní, přicházející o dosavadní jistoty, se zoufale snaží získat nazpět ztracenou příslušnost k reprezentativní většině. A na pomoc jim spěchají noví populisté a doslova inscenují někdejší hranice mezi vnějším a vnitřním.

Dramatizují odlišnost přistěhovalců a jejich údajnou neslučitelnost s majoritní kulturou a zároveň vytvářejí iluzorní světy, v nichž vylučují z národa každého, kdo neodpovídá jejich definicím. Zůstanou jen ti, kdo vidí svět stejně, a proto se mohou cítit jako jasná většina „normálních lidí“. Uzavírání se do takových bublin však dělá ze zúčastněných jen čím dál menší menšiny, čímž se prohlubuje jejich bezmoc.

Dezintegrace

Ve vztahu k menšinám a přistěhovalcům se často hovoří o problematické integraci, jako by příčinou potíží byli samotní lidé, údajně neslučitelní s naší kulturou. Integrovat ale neznamená přizpůsobit nové starému, ale obnovovat, rekonstruovat. Jde o proces, jímž neustále musí procházet každá společnost reagující na změnu.

Opakem integrace je společenské stárnutí – nikoli ve smyslu demografickém, ale rozpadání sociální soudržnosti. To nejprve postihne ty nejzranitelnější, jako jsou příslušníci menšin a přistěhovalci. Odtud pochází vděčně přijímané zdání, že „multikulturalismus selhal“ – údajné selhání je ale jen příznakem, nikoli příčinou. Ve skutečnosti selhává integrovanost západních společností jako takových. Rozštěpení demonstrované brexitem, americkými volbami i našimi oslavami 17. listopadu jsou dokladem dezintegrace, která prostupuje celou severoatlantickou civilizací.

Teprve v této situaci rozkladu a vzájemného odcizení se odlišné kultury jeví neslučitelné a jedna pro druhou cizí. Jako by to byly pevné a jasně oddělené bloky. Kultury se ale spíš podobají hustým tekutinám, jež se různě slévají a mísí. Někdy jsou z toho exploze či zatvrdlé strusky, jindy nové, fascinující směsi – záleží na mnoha okolnostech, z nichž tou nejdůležitější jsme my sami. Každá tradice je v prvé řadě záznamem tvořivých kolektivních reakcí na historické výzvy, přičemž žádný výtvor by neměl požívat větší úctu než jeho tvůrce – to by se z respektu stalo modlářství.

Globální a národní

Regály obchodů jsou přeplněné zbožím a naše životy podléhají zbožnímu fetišismu, kdy skrze produkty nevidíme ty, kdo je svou prací vytvořili. Tak se i kulturní mnohost může stát fetišem a zakrýt samotnou schopnost člověka tvořit kulturu. Na první pohled žijeme v kulturním nadbytku, jsme přece multikulturní společnost. Navzdory tomu se nám kultury spíš nedostává.

Kultura má především vybavovat jednotlivce schopností rozumět světu kolem sebe. Naše dosavadní mentální výbava je ale svázána především s érou národních států, zatímco současnost si stále více žádá schopnost myslet a jednat kosmopolitně – světoobčansky. Ve snaze popřít tuto skutečnost si mnozí berou kulturu jako rukojmí – toto je naše země, a jestli sem pustíte ty barbary, tato kultura zemře! Nezemře.

Globální a národní nejsou protiklady, spíš různé roviny téhož – překonat národní horizont neznamená národní kulturu odhodit, ale tvořivě v ní hledat podněty pro novou situaci. Možná zjistíme, že teprve na světoobčanské rovině lze některé podněty našich tradic naplno rozvinout. Koneckonců, u počátků české státnosti asistovali dva křesťanští kosmopolité řeckého původu, jedna z krizí této státnosti učinila z budoucího „učitele národů“ uprchlíka a u zrodu Československa, řízeného ze zahraničí, stál muž, který jako smysl českých dějin identifikoval spění k celosvětové demokratické revoluci.

Země druhé kategorie

Současná politika visegrádských zemí je typická zásadou „raději pošleme peníze, než abychom přijali uprchlíka“. Země, které však odmítají rozvíjet kosmo-politické praktiky, mezi něž patří starost o uprchlíky a integrace lidí z odlišných kultur, se odsuzují do pozice zemí druhé kategorie, odkud ti nejzajímavější lidé budou často odcházet jinam. Největší ztráty ale nebudou ekonomické ani kulturní, ale politické.

Ti, kdo přicházejí do naší společnosti, nemohou „převzít naši kulturu“. I kdyby bylo jasné, v čem ta kultura přesně spočívá, lidé nemohou jednoduše odložit jednu identitu a vzít si jinou. Musí se přizpůsobit nikoli našemu způsobu života jako celku, ale „jen“ tomu, jak děláme politiku, tedy politické kultuře liberální demokracie. Nikoli proto, že je „naše“, ale proto, že je rámcem, v němž „naši“ i „jiní“ mohou naplňovat svá základní práva.

Tato politická kultura potřebuje empatii a blízkost, proto jí nesvědčí zdi. Zeď samotná se totiž snadno proměňuje v důkaz toho, že ti na druhé straně jsou naprosto nelidští – jinak by přece kvůli nim nevyrostla ta zeď! Současně však stojí liberální demokracie na prožitku oddělení či přímo odcizení, jež například v reportáži Novinek.cz 2. listopadu loňského roku demonstruje jeden obránce české kultury, který před soudem ohledně práv dívky údajně vyloučené ze školy za nošení hidžábu vykřikuje: „Mně jako Čecha to (nošení šátku) uráží!“

Teprve když zástupce menšiny může proti domnělé kulturní většině obrátit její Ústavu, začíná skutečná integrace. Teprve ve zkušenosti oné „urážky“, teprve v prožitku této mezery, narušující navyklé spojení mezi pravdou a názorem většiny, si mohou být kultury rovny a v takto vytvořeném prostoru se mohou jejich příslušníci setkávat, aby na základě mnohosti kultur vytvářeli společnou kulturu mnohosti.