Na ulici byste ji asi přehlédli – je totiž zcela nenápadná. Drobná tmavovláska Beate Zschäpeová, vyučená zahradnice, prý vždy působila jako milá a přátelská dívka. Kdo by si pomyslel, že se jednou bude před mnichovským zemským soudem zpovídat ze spoluviny na nejvážnějších neonacistických zločinech, které kdy byly v Německu spáchány.
Obžaloba tvrdí, že se s Uwem Böhnhardtem a Uwem Mundlosem (dohromady tvořili trio Nacionálně socialistické podzemí, NSU) podílela v letech 2000 až 2007 na deseti vraždách, 14 loupežných přepadeních a dvou bombových útocích. Oba zmínění muži jsou mrtví, zabili se v listopadu 2011 na útěku před policií. Zschäpeová proto v „procesu století“ figuruje jako hlavní obviněná. Od zahájení jednání uplynul začátkem letošního května celý rok. Konečný verdikt je ale stále v nedohlednu.
Satisfakce pro pozůstalé
Není divu. Rozsah zločinů, které má soud objasnit, je neobvykle široký. NSU se dařilo před policií skrývat od roku 1998 třináct let. Tribunál již vyslechl skoro 300 svědků a 30 různých expertů, a to se zatím mluvilo téměř výlučně „jen“ o vraždách. Výpovědi a důkazy o loupežných přepadeních, kterými si členové NSU vydělávali na živobytí, mají přijít na pořad dne teprve v následujících měsících. Podobně jako projednávání bombových útoků NSU, které si vyžádaly desítky zraněných, a jen zázrakem při nich nikdo nepřišel o život.
Není přitom vůbec jisté, zda se vše podaří rozkrýt a objasnit. Hlavní postava celého tragického příběhu Beate Zschäpeová totiž zarytě mlčí. Odmítá vypovídat a nikdo jiný kromě ní zřejmě nezná všechna fakta. Svých činů nelituje, s oběťmi evidentně nesoucítí a téměř nedává najevo žádné emoce.
Trojice pachatelů Beate Zschäpeová, Uwe Böhnhardt a Uwe Mundlos zavraždila podle dostupných indicií v letech 2000 až 2007 v Německu devět drobných podnikatelů z řad přistěhovalců a mladou policistku a spáchala dva pumové útoky.
Žalobcům proto nezbývá než doufat, že bude usvědčena na základě důkazů a svědeckých výpovědí. Za mřížemi by se mohla ocitnout už jen za to, že bezprostředně po smrti Mundlose s Böhnhardtem zapálila společný byt, aby zničila přitěžující materiály. Vážně tím ohrozila okolí a ostatní obyvatele domu.
Opravdovou satisfakcí pro pozůstalé by však bylo, až kdyby soud Zschäpeovou prohlásil za plnoprávnou členku NSU a přiznal jí stejný podíl na zločinech jako jejím dvěma spolupachatelům. Obhajoba totiž dosud tvrdí, že se jejich mandantka na kriminálních činech přímo nepodílela a „pouze“ triu navenek zajišťovala krytí. Dosavadní svědectví však dávají zapravdu spíše obžalobě.
Odlišná hodnocení
U příležitosti 1. výročí zahájení procesu zveřejnila německá média řadu komentářů shrnujících jeho dosavadní průběh. U některých komentátorů převládá pocit, že soud s celkem pěti údajnými viníky zatím ani pořádně neodstartoval. Pozastavují se nad těžkopádnou justiční mašinérií a stěžují si, že kvůli mlčení hlavní obviněné a „selhávající“ paměti svědků mnohé zůstává v mlze.
Podle kritiků proces zatím nepřinesl velkou veřejnou diskusi a katarzi, kterou si od něj mnozí slibovali, ani nezabránil dalšímu šíření rasismu a ultrapravicové ideologie v Německu. Naopak, zatímco se na něj upírají zraky veřejnosti, extrémisté prý bokem dál agitují, schraňují zbraně a výbušniny a získávají nové stoupence. Společnost i média údajně nedostatečně rozebírají společenské souvislosti trestných činů, motivaci pachatelů i otázku, proč bezprecedentní vlně násilí vůbec mohla nastat.
Jiní komentátoři, kteří zřejmě od počátku nevkládali do procesu stejně velké naděje, pocit zklamání nesdílejí. Podle deníku Süddeutsche Zeitung soud dokonce překonává očekávání, protože nabízí společnosti možnost k sebereflexi a upozorňuje na nebezpečí rasismu značné části „normálních“ občanů.
Nedostatečné rozčarování společnosti
Jisté je, že vyznění procesu bude možné spolehlivě zhodnotit až s odstupem času, nejdříve pak po vynesení rozsudku. Případ NSU každopádně zásadně otřásl vírou ve fungování decentralizovaných německých bezpečnostních služeb a dá se očekávat, že jedním z jeho důsledků bude posílení pravomocí nejvyššího spolkového státního zástupce a spolupráce policie s tajnými službami.
To však již nebude úkolem justice, ale německých zákonodárců. Vznik příslušné iniciativy, které politické strany signalizují širokou politickou podporu, ohlásil už minulý měsíc ministr vnitra Heiko Maas (SPD). Vyšetřovací výbor Spolkového sněmu přišel i s dalšími návrhy, například v oblasti prevence extrémistické kriminality.
Advokáti pozůstalých si stěžují, že jsou reakce politiků a veřejnosti na zločiny NSU příliš slabé a srovnávají je se všeobecnou hysterií, která svého času provázela stíhání teroristů levicové Frakce rudé armády (RAF). Rozčarování společnosti nad brutalitou pachatelů, kteří se soustředili na bezbranné oběti z imigrantské komunity a vraždili z nenávisti, považují za nedostatečné.
Soudní řízení neonacistickou scénu nezkoumá Rozhovor s Barbarou Johnovou, ombudsmankou pro pozůstalé po obětech teroru neonacistické buňky NSU, jak postup státu a průběh procesu vnímají rodiny obětí. ČESKÁ POZICE: V Německu se obsáhle diskutuje o tom, že se tamní úřady při pátrání po pachatelích vražedné série z let 2000 až 2007 dopustily vážných chyb. Co nejvíce vadí rodinám obětí? Co z jejich hlediska udělal stát špatně? JOHNOVÁ: Rodiny nemohou pochopit – a nejenom ony, ale ani já, ani mnoho dalších tomu nerozumí –, že bylo spácháno devět vražd se stejnou zbraní a stále byl sledován stejný profil pachatelů – přistěhovalci samotní. Teorie byla od začátku, že jsou to přistěhovalci, kteří ty zločiny páchají. Mafiánské struktury, vraždy ze cti nebo obchodní zájmy – ale vše se odehrává v rámci přistěhovalecké scény. To přirozeně vedlo k velkému znejistění rodin. A nejen znejistění. Byli vyslýcháni, policie si u nich podávala dlouhé týdny dveře, museli odevzdat svou DNA až po příbuzné v Turecku, aby bylo možné ji srovnávat. Pozůstalí byli zcela izolováni ve svém sociálním okolí. Rodiny se rozhádaly, protože si přirozeně říkaly, že německá policie je důsledná a dělá vše správně, že není jako policie v Turecku. A když si policisté myslí, že jste do toho byli nějak sami zapleteni, pak na tom musí něco být. Přirozeně to bylo pro rodiny těžké a tehdy jako dnes nevysvětlitelné. ČESKÁ POZICE: Proces proti několika lidem, kteří jsou podezřelí z členství v NSU, se odehrává už více než rok. Sledují pozůstalí jeho průběh? JOHNOVÁ: Sledují jej prostřednictvím obsáhlého a důkladného zpravodajství v novinách a časopisech. Původně se zamýšlelo, že budou také častěji přímo u soudu. V mezičase jsem na to už i dostala peníze od různých dárců. Ale dělají to jen některé rodiny, protože většina z nich vůbec nemá čas posadit se do soudní síně. Proces probíhá tři dny v týdnu přibližně od devíti do 17 hodin. Většina rodin musí pracovat, mají na starost děti, musejí pečovat o starší příbuzné. To jsou velké úkoly. Navzdory tomu k němu někteří opakovaně jezdí. Když se tam rodiny vypraví, často se k nim přidám, abychom si v poledních pauzách nebo večer po procesu ještě mohli vyměňovat názory a pohovořit. ČESKÁ POZICE: Co konkrétně pozůstalí od procesu očekávají? JOHNOVÁ: Vyjadřují se různě, ale lze to shrnout následovně: aby se viníci dostali za mříže, do vězení, a už jej nikdy neopustili. Protože vražedná série je skutečně těžký zločin. To si přejí mnozí – nejen přejí, ale to i očekávají to. Někteří jsou velmi skeptičtí, zda se to stane. Uvidíme, jaký bude další průběh. ČESKÁ POZICE: Vidíte tento proces jako zásadní zvrat v přístupu státu k neonacistické scéně? JOHNOVÁ: Vůbec ne, to ani proces nemůže dokázat. Soud musí nyní v konkrétních případech vražd objasnit vinu obžalované Beate Zschäpeové a dalších spoluobviněných – zda jsou skutečně nezvratné důkazy pro jejich spoluvinu. To je jeho úloha. Ale neonacistická scéna a pravicové sítě se v procesu nezkoumají. To je práce pro politické vyšetřovací výbory. Nyní – zaplaťpánbůh – schválilo Hesensko další vyšetřovací výbor. V této spolkové zemi byl zavražděn Halit Yozgat, nejmladší oběť NSU, v době, kdy byl v internetové kavárně jeho rodiny pracovník BfV (německé civilní kontrarozvědky – pozn. red.). Uvidíme, zda se dozvíme něco více o pravicově radikální scéně a o propojení mezi ní a BfV. Barbara Johnová (76) Vystudovaná politoložka působila téměř 22 let (1981 až 2003) jako pověřenkyně pro záležitosti cizinců v Berlíně. V době jejího nástupu podobná funkce nikde jinde v Německu neexistovala. Je předsedkyní představenstva střechové organizace Paritätischer Wolfahrtsverband, který v Berlíně sdružuje několik set samostatných neziskových iniciativ. Johnová je členkou strany CDU, čestnou profesorkou Humboldtovy univerzity a nositelkou řady ocenění. Od prosince 2011 vykonává čestnou funkci ombudsmanky pro pozůstalé po obětech teroru neonacistické buňky NSU. Pomáhá rodinám řešit celou řadu závažných problémů, provází je při soudních jednáních, snaží se jim pomoci získat odškodnění a orientovat se v právním systému. Řada pozůstalých přitom žije nejen v Německu, ale i v Turecku. Desítky hodin strávila Johnová na zasedáních vyšetřovacího výboru Spolkového sněmu a o jeho jednání průběžně informovala i postižené. Udržuje kontakty se zástupci měst, v nichž NSU páchala své zločiny, snaží se i o lepší komunikaci policie s pozůstalými |
