První pražská defenestrace i po 600 letech stále žije

V Česku se neustále opakuje, že řízení věcí veřejných lze nejlépe nastolit pučem využívajícím pravidla pro fungování společnosti k mimosystémovému proniknutí do blízkosti vedení státu a poté vyhodit legitimní zastupitele. Nikdy si však pučisté, lid, národ ani vlast nepolepší. Nelegimita vyvolá další nelegimitu, ztrátu řádu a bezpečnosti.

Těmto akcím se občas říká „defenestrace“ podle italského fenestra– okno – tedy vyhození z něho. Moji generaci ve školách učili, že byly dvě – první a druhá pražská defenestrace – a obě byly údajně stěžejními událostmi našeho národa, na které máme být hrdí. Stěžejní nepochybně byly, zda však na ně máme být hrdí, je otázkou.

Husitská občanská válka

První pražská defenestrace se odehrála před 600 lety 30. července 1419 a rozpoutala do té doby nejstrašnější občanskou válku – husitskou –, jež vedla k destrukci mocenské, ekonomické, kulturní, vzdělaností i jakékoliv perspektivy země a národa. Druhá pražská defenestrace 23. května 1618 byla hodnocena také kladně, až na fakt, že následná dvouletá česká válka rozpoutala evropskou válku třicetiletou, která každodenně devastovala i naši zemi.

Ve skutečnosti však byla druhá pražská defenestrace až po té 24. září 1483. Tato pražská defenestrace se odehrála na obou pravobřežních radnicích, kde byli vyhozeni z okna a zavražděni radní a purkmistr, a byla dozvukem rozvratu české společnosti způsobeného první defenestrací a husitstvím. Říkejme jí proto jen „jedna a půltá“.

Obyvatelé a představitelé strany kališnické – „pod obojí“ – se obávali, že nebudou ovlivňovat Prahu podle dohody a společenských smluv, a proto své katolické kolegy-konšely, bývalé partnery, přátele, sousedy i odpůrce po husitsku nedemokraticky a skoro orientálně zavraždili.

Ani list

Občas se tvrdí, že toto řešení v rozporu se zákony a dohodnutým řádem je to pravé. Střednědobé a dlouhodobé důsledky však vypovídají o opaku. Teď, uprostřed léta 2019 a 600. výročí první pražské defenestrace, se vine Prahou a dalšími městy snaha provést proti ústavnímu pořádku další defenestraci. Pokud by jejím důsledkem zase byla třicetiletá evropská válka, mohla by rozpoutat i třetí světovou válku. Tím by byla vyloučena další defenestrace.

V současnosti se však kvůli jakékoliv české či pražské defenestraci ve světě ani v Evropě nepohne ani list. Už v září 1938 tehdejší britský premiér Neville Chamberlain mezi jednáními s Adolfem Hitlerem v Bad Godesbergu a Mnichovskou dohodou o významnosti Čechů v moderní době prohlásil: „Je to hrozné, fantastické a neuvěřitelné, že musíme kopat zákopy a zkoušet plynové masky kvůli sporu mezi lidmi ve vzdálené zemi, o které nic nevíme.“ Do vypuknutí druhé světové války chybělo jen 11 měsíců a 5 dní.

První pražská defenestrace byla důsledkem několikaletého rozvracení českého státu husity. Z kazatelen zabraných legálně i násilím příslušníky nové církve „pod obojí“ hřměly výzvy k odporu proti veřejnému i církevnímu uspořádání. Tlak se zvyšoval v prvním pololetí roku 1419 z řady kostelů, zejména z chrámu Panny Marie Sněžné od kazatele Jana Želivského s nedokončeným církevním studiem, který byl do roku 1418 zcela neznámý. Katolíci a konzervativní část kališníků ho označovali za „zběhlého mníška“.

Želivský vedl dav ze zmíněného chrámu do kostela Svatého Štěpána Na Rybníčku, do nějž se společně vlámali a zabrali jej, aby zde sloužil kališnickou mši. Poté dav dovedl k Novoměstské radnici, kde vyhrožovali konšelům a vynutili si vstup do zasedací síně v patře. Poté byli purkmistr Podivínský a konšelé vyhození z oken na ostré zbraně – dvanáct „defenestrovaných“ mužů zde bylo zavražděno, třináctý v zasedací místnosti. Akce byla pravděpodobně předem připravená.

Evropská druhořadost

Na této události má značný podíl král Václav IV. nečinností a útěky před řešením problémů státu a obce na nové sídlo Nový Hrad u Kunratic – například na konci června 1419 byl při návštěvě kostela Svatého Apolináře obstoupen davem v čele s knězem Mikulášem z Husi a konfrontován s mocenskými a mimoprávními požadavky. Tohoto kněze sice vykázal Václav IV. z Prahy a některé husity z far, ale poté se uchýlil „na svou novou chalupu“. Následovala defenestrace a její mocenské pokračování.

Následkem těchto událostí, jež Václav IV. vyvolal, ale nebyl schopný jim čelit, zemřel náhle 16. srpna 1419 na Novém Hradě. Pražští „husité“ okamžitě vyplenili kostely, spustili obrazoborectví a další „pokrok“. Od této chvíle je v Praze a postupně na dalších místech Čech instalována nová moc kališnická, kterou v roce 1421 v Praze Želivský přivádí až k povstání, diktatuře a vládě bezpráví.

Následujících 15 let pak kališnici/husité či „pod obojí“ ovládají zemi, plení ji a přivádějí ve všem kromě válečnictví k evropské druhořadosti. Husitský vůdce Jan Žižka, bývalý žoldnéř, se projevuje jako geniální stratég, taktik i vojenský vynálezce. Jeho mobilní opevnění s palebnou sílou nově používaného střelného prachu – vozová hradba – bylo unikátní. Nic dalšího užitečného po husitech nezůstalo.

Ničení vlastní země

Po drancování Čech se husité vydali drancovat vedlejší země Koruny české – Moravu, Slezsko, Braniborsko a Lužici. Tyto nájezdy nazývali „spanilými jízdami“, jimiž šířili svou novou ideologii, a pokračovali v Rakousku, Bavorsku, Polsku a v Horních Uhrách až na území řádu Německých rytířů. Začali v polovině dvacátých let a od roku 1427 si tímto způsobem zajišťovali kořist a finance. Šířili strach a rozvrat, přičemž hlásali nové slovo boží a „seznamovali“ s ním obyvatele.

Do té doby fungující země Koruny české rozvrátili, čímž umožnili jejich pozdější rozparcelování – tento husitský rozvrat vytvořil podmínky pro instalaci rakouského rodu Habsburků do královských a císařských úřadů ve střední Evropě na 500 let. Ani čtyři křížové výpravy proti českým kacířům-husitům nezabránily jejich ničení vlastní země. Buď 3. nebo 23. března 1430 se dopisem-žádostí o zastavení občanské války v Česku obrátila na předáky husitů i Johanka z Arku.

Problém vznikl v Čechách a Češi si jej museli nakonec sami vyřešit – 15 let trvající občanskou válku ukončil 30. května 1434 střet radikálního sirotčího a táborského svazu s Panskou jednotou – umírněných kališníků-husitů a katolických stavů – vedenou Divišem Bořkem z Miletínka, jež v bitvě u Lipan zvítězila. A uzavřela dohodu s českým králem a římským císařem Zikmundem Lucemburským.

Zmařené úsilí

Český středověký stát se stal díky zejména lucemburské dynastii jedním z nejvýznamnějších evropských mocenských, politických, hospodářských a duchovních center. Římský císař a král i král český Karel IV. vykonal vše pro tento status včetně založení první zaalpské mnohonárodnostní univerzity. Praha byla i centrem uměleckým. To vše zničila první pražská defenestrace.

Ekonomický vývoj se zastavil. Obchodní stezky se Praze vyhýbaly i kvůli papežským interdiktům. Až v roce 1479 papež Sixtus IV. povolil například norimberským obchodníkům znovu obchodovat s Prahou. Mezinárodní směna byla odkloněna a návrat k době Karla IV. nenastal.

Univerzita byla rozvrácena, nebyla nadále centrem svobodného bádání, učení a spolupráce zaalpských národů. Rozvrat nevykrystalizoval do dlouhodobého zákonného rámce. Evropskou církevní a společenskou reformaci odstartoval až v 16. století německý Martin Luther. Přemyslovské a lucemburské úsilí o konsolidovanou a řádně spravovanou středoevropskou českou mocnost bylo zmařeno. Tento záměr pak uskutečnili Habsburkové i v důsledku více než 200letého tlaku Osmanské říše a islámu z Balkánu.

V dnešní geopolitické terminologii by české dějiny v letech 1419 až 1434 bylo možné nazvat „failed state period“, obdobím selhání státu, zbytek 15. století pak „lost prospects state period“, obdobím ztracených vyhlídek státu. Kdyby se první pražská defenestrace neodehrála, sídlem moderní spolkové Evropy mohla být Praha či jiná metropole ve střední Evropě a Brusel zůstat jedním z prosperujících obchodních vlámských měst třeba v rámci Obojího Nizozemska.