Egyptská armáda zasadila ránu bolestivě se rozvíjející arabské demokracii. Sesadila prvního demokraticky zvoleného egyptského prezidenta s tím, že musela předejít kolapsu státu a naplnit přání miliónů Egypťanů, kteří skutečně po odchodu Mursího volali. Jaké ponaučení si ale z tohoto vývoje odnesou mainstreamové islamistické skupiny, jakou je i Muslimské bratrstvo? Když už ve své ideologii dospěly konečně k závěru, že veřejná politická soutěž v parlamentních demokraciích je dobrou myšlenkou, přišlo toto rozčarování.
Zajímavé ale v egyptském scénáři je, jakou hru hrála armáda během celého posledního roku, kdy se stáhla z civilní politiky a předala moc demokraticky zvolenému prezidentovi. Kdo trochu pozorněji sledoval události v Egyptě po sesazení Husního Mubáraka v únoru 2011, nemohly mu ujít některé zásadní okamžiky poodhalující strategii egyptské armády na domácí scéně.
Shrňme poslední dva vojenské puče: pád Husního Mubáraka a jeho suity byl vojenským převratem, v jehož čele stál ministr obrany a vojenské výroby Muhammad Husajn Tantáwí. V červenci 2013 sesadila prezidenta Muhammada Mursího opět armáda, a to opět v podobě převratu vedeného tentokrát ministrem obrany Abd al-Fattáhem as-Sísím.
Armáda je v Egyptě v roli suverénního vládce, vlastě takového monarchy, který je politicky nestranný a v očích lidu si udržuje vysokou prestiž
V obou případech jsou ale Egypťané pohoršení, když před nimi někdo tyto události nazve převratem. Alespoň tedy ti Egypťané, kterým armádní zásah přišel vhod. V případě sesazení Mursího je tu však velká skupina těch, kteří akci pučem otevřeně nazývají, tedy stoupenců sesazeného prezidenta a Muslimského bratrstva.
Armáda je v Egyptě v roli suverénního vládce, vlastě takového monarchy, který je politicky nestranný a v očích lidu si udržuje vysokou prestiž případného arbitra. V tomto konceptu jsou ústavní funkce jako prezident republiky či předseda vlády jen úředníky, kteří mají určité pravomoci, ale v případě potřeby jsou sesaditelní a nahraditelní. Velvyslancem armády v civilní moci je ministr obrany, který je vždy armádním generálem.
Mohl prezident jednoduše sprovodit ze světa vládu armády?
Co armáda vlastně zamýšlela, když 30. června 2012 předala moc do rukou prezidenta zvoleného za Muslimské bratrstvo? Mnozí komentátoři i sami Egypťané už předem pochybovali o tom, že moc skutečně předá, jak slíbila, případně se domnívali, že ji předá jen na oko a dále bude tahat za provázky.
Samotná inaugurace prvního demokraticky zvoleného prezidenta vrátila Egypťanům trochu důvěry v upřímné záměry generálů. Když pak 12. srpna poslal prezident Mursí nejvyšší představitele vojenské rady, která vládla Egyptu přes rok od sesazení Mubáraka, tedy generály Tantáwího a Annána, do důchodu a na jejich místo jmenoval Abd al-Fattáha Sísího, zrušil výjimečné pravomoci armády v civilních záležitostech, stal se hrdinou a vítězem nad šedesát let trvající vládou vojáků v Egyptě. Jenže.
Jenže to co se zdálo demokracie chtivému lidu jako úžasný historický a odvážný krok prezidenta, zanechávalo sémě velkých pochybností v těch, kdo o věcech trochu více přemýšleli. Především, jak mohl prezident, zvolený za stranu, která neměla vůbec žádné mocenské drápy v egyptské správě (navíc hlavní, dolní komora parlamentu, kde měli Muslimští bratři spolu s dalšími islamisty většinu, už byla v té době ústavním soudem rozpuštěná), jen tak jednoduše sprovodit ze světa vládu jedinečně etablované armády?
Nová ústava ponechávala vojenskou ekonomiku mimo kontrolu civilních úřadů
Začalo se tedy spekulovat o různých dohodách mezi bratrstvem a generály a tyto spekulace jen přiživila nová ústava, schválená všelidovým referendem v prosinci minulého roku. Ústava totiž de facto ponechávalo armádě to, co bylo dosud její, tedy nezávislé impérium.
Ponechávala totiž vojenskou ekonomiku mimo kontrolu civilních úřadů. A to je alfa a omega zájmů egyptské armády. Jen málokdo se nad tímto článkem nové ústavy pozastavil, všichni řešili především otázku, jak moc je ústava islamistická proto, že na její podobě pracovalo především Muslimské bratrstvo a jeho koaliční salafistické islamistické strany.
Vše se tedy zdálo jasnější a kritici Muslimského bratrstva i předchozí vojenské vlády to viděli jednoznačně: tohle je tedy ta druhá stránka obchodu mezi oběma. Armáda dala Mursímu a bratrstvu poměrně volnou ruku v politice a Muslimské bratrstvo za to prosadilo do ústavy článek o nezávislé armádní ekonomice.
Mursího kotrmelce
Mezitím ale přišlo několik Mursího kotrmelců. Protože si uvědomil, že bez obsazení klíčových postů ve státní správě svými lidmi ničeho nedosáhne, chtěl si zjednodušit cestu a vyvázat se z kontroly soudní moci. Označil soudcovský stav za pohrobky starého režimu, kteří jen maří jakékoliv politické kroky Muslimského bratrstva, a zásadně omezil jeho pravomoci. Takzvaná ústavní deklarace vyvolala vlnu nespokojenosti u egyptské veřejnosti a bylo to první podlomení důvěry, již v Mursího ještě měli i ti, kteří s Muslimským bratrstvem jinak nesympatizují.
Proces tvorby nové ústavy byl dalším terčem silné kritiky. Z komise postupně odstoupili téměř všichni neislamističtí členové a ústavu pak sepisovali prakticky jen islamisté. V referendu ji schválilo 63 procent lidí, kteří k němu přišli. Z jiného úhlu pohledu to však bylo jen 20 procent oprávněných voličů, protože účast byla slabá.
Kurz egyptské libry se propadal, ceny rostly, přišly problémy s dodávkami elektřiny, plynu a země se několikrát země ocitla v krizi zásobování pohonnými hmotami
V té době se od Mursího a Muslimského bratrstva definitivně odvrátili ti, kteří ho volili jen jako z nouze ctnost (jeho protikandidátem ve druhém kole voleb byl představitel Mubárakova režimu Ahmad Šafík). Přibývalo problémů, vláda Hišáma Kandíla, jmenovaného Mursím, nedokázala řešit hospodářské těžkosti, nepřicházela ani s žádným reformním projektem.
V první polovině letošního roku už nespokojenost s výkonem Mursího administrativy bleskově rostla. Kurz egyptské libry se propadal, ceny rostly, přišly problémy s dodávkami elektřiny, plynu a země se několikrát země ocitla v krizi zásobování pohonnými hmotami – naposledy vyschla většina benzínových pump týden před letošním 30. červnem. Přibývalo protestů mířených proti Muslimskému bratrstvu a podporovaných „liberální“ opozicí. Ta byla zejména od sepsání ústavy, které si Muslimské bratrstvo monopolizovalo, zcela hluchá k postupně sílícím Mursího výzvám ke spolupráci.
Do toho tu a tam probleskávalo varování generála Sísího, že armáda nedopustí, aby Egypt sklouzl do spirály násilí mezi dvěma politickými tábory.
Připravená akce
Při následujícím mohutném vystoupení Egypťanů proti politice Muhammada Mursího už armáda svá dřívější varování naplnila. Postavila se na stranu opozice a aktivistické petiční akce Tamarrud (Rebelie), která za několik měsíců získala 22 milionů ověřitelných podpisů za odstoupení Mursího.
Rychlost celého převratu, včetně vyhlášení dvoudenního armádního ultimáta a jmenování nové, prozatímní hlavy státu, naznačuje připravenost celé akce. Politický projekt, se kterým generál Sísí vystoupil, zase nese stopy zásadních předchozích konzultací s „liberální“ opozicí. Polarizaci egyptské společnosti takový krok nemohl vyřešit, což se záhy ukázalo při mohutných islamistických demonstracích za návrat Mursího do úřadu.
Vraťme se tedy k úvodní otázce: S jakým úmyslem nechala armáda Mursího rok vládnout, když se ho pak tak lehce zbavila? Přijměme dvě variantní hypotézy, z nichž ani jednu v této analýze nepotvrdíme:
- Celé roční období vlády Muslimského bratrstva skrze prezidenta Mursího byla jen velká hra egyptské armády, která si s Mursím hrála jako kočka s myší s dlouhodobým strategickým záměrem Muslimské bratrstvo politicky zdiskreditovat, když už mělo tak dobrý výsledek v demokratických volbách.
- Armáda vsadila na špatného koně, když šla Muslimskému bratrstvu v přechodném období po sesazení Husního Mubáraka na ruku a později už neměla důvěryhodnou možnost, jak ze situace vycouvat.
Autor tohoto textu se ale přiklání spíše k první variantě. A může pro ni hrát i historický nedůvěřivý postoj armády vůči Muslimskému bratrstvu, který zaujal už Gamál Abd an-Násir po převratu v roce 1952.
Udělat Mursímu z vládnutí peklo...
Muslimští bratři prostě využili toho, že po svržení Mubáraka byli jedinou organizovanou opoziční silou, a drali se v rámci revolučního nadšení kupředu. Armádě tehdy nezbývalo, než jednat především s nimi, což jí zároveň bytostně nevyhovovalo. Mohla tedy pojmout plán, že situace může využít k legální totální diskreditaci bratrstva tím, že ho na chvíli pustí k moci a bude zároveň dělat všechno proto, aby byla vláda Muslimských bratří neúspěšná a veřejné mínění se tak otočilo proti nim.
Svým způsobem si neúspěch zavinilo Muslimské bratrstvo samo i tím, jak uplatňovalo politiku „vítěz bere všechno“
A měla k tomu spolehlivé prostředky: soudci jsou stále ti, kteří byli jmenování za Mubárakovy doby, státní média se ani během jejich vlády islamistům nedostala pod kontrolu, systém zásobování pohonnými hmotami mají na starosti státní společnosti, kde mají slovo vojáci či lidé sympatizující se starými pořádky, a ani ministerstvo vnitra se Mursímu nepodařilo obsadit vlastními lidmi.
S těmito prostředky pak nebylo pro armádu těžké udělat Mursímu z vládnutí peklo. I když bratrstvo postupně začalo šířit ve státní správě svůj vliv, nestihlo to včas. Snad částečně pro tyto úmyslné překážky, snad částečně i pro nezkušenost s řízením složitého státního aparátu a ekonomických vztahů byl rok vlády Muslimského bratrstva neúspěšný. K ekonomickým a politickým problémům musíme přičíst ještě bezpečnost, jejíž stav se zdaleka nepodařilo vrátit na úroveň Mubárakovy doby.
Svým způsobem si ale neúspěch zavinilo bratrstvo samo i tím, jak uplatňovalo politiku „vítěz bere všechno“. Z tohoto důvodu opustily prezidenta Mursího postupně desítky kvalitních poradců v ekonomických i jiných oblastech. Stěžovali si na to, že do rozhodování prezidenta neustále a nepředvídatelně zasahuje nejvyšší vedení Muslimského bratrstva.
Další hazardování s ekonomikou, kterou by navíc poškodily případné dlouhotrvající protesty, si armáda nemohla dovolit
Armáda vycítila, že opozice proti Mursímu už je opravdu silná a že bratrstvo se dobrovolně moci nevzdá. Využila tedy (opět) nálad Egypťanů a zasáhla ve jménu vůle lidu. Další hazardování s ekonomikou, kterou by navíc poškodily případné dlouhotrvající protesty, si nemohla dovolit. Při své kalkulaci musela vědět, že velkou část společnosti převratem také naštve. Při výběru se kterým z obou táborů to bude výhodnější, byla však volba jasná. Ekonomicky silnější a vzdělanější část egyptské populace, ze které vychází i elita schopná zemi eventuálně technokraticky řídit, k sympatizantům Muslimského bratrstva rozhodně nepatří.
Hlavní zájem egyptské armády je navýsost státotvorný. Udržet v zemi mír a smír, stabilitu a vůbec podmínky, umožňující ekonomický rozvoj. Na tomto ekonomickém rozvoji je totiž postavený blahobyt armádní říše, která z egyptského rozpočtu tyje. Je proto jasné, že když se makroekonomická situace za Mursího administrativy začala dramaticky zhoršovat, armáda nemohla déle čekat. Implikace pro demokratizační proces v arabském světě, zmíněné v úvodu, jsou pak dalším samostatným tématem egyptských událostí.
