Působím záměrně ve stínu moci

„Existuje v politice vyšší legitimnost než ta, kterou jedna strana udělí tím, že s ní vládne?“ Touto protiotázkou odpovídá filozof Václav Bělohradský na tvrzení, že svým projevem na sněmu ANO Babišovo hnutí legitimizoval. V rozhovoru pro ČESKOU POZICI pak vysvětluje, jak se dívá na podnikatelský populismus lídra hnutí ANO.

ČESKÁ POZICE: Co s vámi dělají otázky, za kolik si Babiš Bělohradského koupil?

BĚLOHRADSKÝ: Když může mé vystoupení jako hosta na sjezdu druhé nejsilnější strany koaliční středolevé vlády vyvolat takové reakce, skrývá se za tím hlubší otázka vztahu k politice v Česku. V českém veřejném prostoru je zřetelně vidět pomyslný stupínek, na něm stojí zástup vybraných mužů a žen, kteří káravě zdviženým prstem ukazují na to, co přináší anarchický proud demokratického antagonismu, a poučují nás, co z toho do politiky smí a co ne.

Ten zdvižený ukazováček mířil po dlouhá léta na Václava Klause a ODS, jako by oprávnění vládnout nedávali stranám voliči, ale teprve až souhlas tohoto stupínku. Na existenci pražské kavárny nevěřím, ale v existenci jakéhosi „pražského stupínku“ ano. Je groteskní, když se na takový stupínek staví i Pavel Šafr, který „v roli šéfredaktora zohavoval jedno české médium po druhém“, jak napsal výstižně Jakub Patočka.

ČESKÁ POZICE: To káráte kritiky, ale nejdete k podstatě své „politické práce“?

BĚLOHRADSKÝ: Můj přístup je přesně opačný, já jsem přátelsky vstřícný ke všemu, co proud demokratického antagonismu přinese, čím je širší a pluralitní, tím lépe, všechny jeho části považuji za potenciálně pozitivní a vedu s nimi dialog. Samozřejmě že se snažím i něco ovlivnit, prospět občanským a kulturním iniciativám, dnes především těm, které otvírají prostor pro zelenou kritiku systému. Jinak píši do Práva a komentuji stav demokracie, neberu za to žádný honorář, nejsem novinář, ale politický filozof v akci, řekl bych. V nějaké míře jsem se tak choval i v Itálii.

Naivní hněv na politiku

ČESKÁ POZICE: Co je špatného na tom, ukazovat na dobré a špatné věci? Není to podstata intelektuální práce?

BĚLOHRADSKÝ: Jak říkám ve svém vystoupení, já nejsem zastáncem žádné z konkurujících si stran v demokratickém antagonismu, ale demokratického antagonismu samotného, jeho šíře a efektivity. Neustále se v něm vynořují nezvyklé konfigurace možností, jiné tam naopak chybí, proti proudu špatných věcí musejí vzniknout protiproudy dobrých věcí, ale nelze ten proud omezovat ze stupínku.

Připomeňme si devadesátá léta, kdy tu chyběla nejen liberální strana, ale také liberální myšlení. Naše politická kultura byla dítkem českých (pomyslných) chýší a chaloupek, té naší písničky české, zrodila se z českých vlasteneckých básniček a víry v dobré kněžny Zaháňské, byla socialistická ve svých historických kořenech. Možná víte ještě z marxáku, že Lenin mluvil o třech součástech marxismu: německá klasická filozofie, skotská ekonomie a socialistický utopismus.

A právě ta skotská ekonomie chyběla v naší kultuře nejvíce, porozumět jí je podmínkou liberálního kulturního prostředí, vždyť Adam Smith byl teoretikem svobodné společnosti a Hume demokratického empirismu – Masaryk si ostatně jeho skepticismus vybral za téma prvního svého kurzu na české univerzitě.

ČESKÁ POZICE: Nerozumím příliš souvislosti…

BĚLOHRADSKÝ: Já mám své velmi skromné místo někde v té liberální kultuře, začátkem 90. let jsem se snažil přispět k budování jazyka a příběhů, v nichž má liberalismus své kořeny. V české filozofii tehdy převažoval spíše jazyk „nazírání bytí“ a hledání autentičnosti, na můj relativizující přístup k filozofii jako k jakési péči o argumentující konverzaci mezi občany, která se děje na agoře, se reagovalo podezřívavě jako na bezzásadový relativismus a postmoderní infekci.

Liberální strana ODS u nás ale vznikla, pod Klausovým vedením transformovala stoprocentně ztotalizovanou ekonomiku, objevilo se mnoho nezamýšlených důsledků toho polořízeného procesu, vynořila se otázka, co je vlastně soukromé vlastnictví za instituci – jako u každého lidského díla. Liberální politická kultura se ale začala u nás rozvíjet, stačí se podívat na LN například. Vlny změn a úzkostí, které s sebou nese globalizace, způsobily, že ODS se vyčerpala jak stranicky, tak ideově. Hnutí ANO se vynořuje jako nová šance i pro voliče této orientace.

ČESKÁ POZICE: Co je hnutí ANO podle vás zač?

BĚLOHRADSKÝ: Vynořilo se tu uskupení, které dobře znám z Itálie – hnutí iniciované podnikatelem. Berlusconi vstoupil do politiky proto, že akce Čisté ruce zcela rozlámala politický systém, vyhnala z něj Křesťanskou demokracii, která byla 50 let politickým pilířem celé italské společnosti, zárukou její stability; vyhnala z něj socialistickou stranu, prvního vládního partnera křesťanskodemokratických vlád, oslabila i komunisty, kteří měli třicet procent hlasů a více. A v tom okamžiku vstupuje do hry Berlusconi, seřadí za sebou una armata brancaleone, jak se podle slavného filmu říká splácaným uskupením – a překvapivě vyhrává volby.

A začala dramatická a rozporná rekonstrukce stranického systému v Itálii, inspirovaná usnadněním tvorby většin a oslabením stranické identity jako jádra politického systému.

ČESKÁ POZICE: Ale Andrej Babiš je v tomto smyslu přece opak Berlusconiho! On neobnovuje rozvrácenou politiku, ale chce ji „převrátit“, zbavit ji „starých politiků, kteří kradou“.

BĚLOHRADSKÝ: Babišovo hnutí vstupuje do české politiky jako lapač naivního českého antipolitického hněvu, kterému by ale mohlo dát politický směr a proměnit ho v politickou energii.

Hněv na politiku je v naší tradici hluboce zakořeněn od národního obrození, je naivní, protože politika je něco, čemu nelze uniknout – rozhodování o prioritách v rodině, třeba o tom, jestli babička má jít do LDN, nebo ne, je politika. To marné vyhánění politiky z české společnosti vytváří neustále jakési antipolitické pole, do kterého lze vstoupit, polapat v něm lidový hněv a dát mu politickou váhu a zaměření. Věci veřejné se o to pokusily a rozpadly se okamžitě, i TOP 09 slavila úspěch jako lapač antipolitického hněvu – kníže Karel vyžene krysy, které nám chtějí rozkrást náš společný poklad, jak vyznívala jedna volební agitka z roku 2010.

Babišovu hnutí se podařilo – a myslím, že jeho samotného ten úspěch překvapil – polapat ten antipolitický hněv a zůstat přitom politickou silou schopnou vytvořit celkem dobře fungující středolevou koaliční vládu.

Legitimizace hnutí ANO

ČESKÁ POZICE: Není to trochu málo?

BĚLOHRADSKÝ: Obrovskou zásluhou toho hnutí je, že dalo šanci sociální demokracii být vedoucí koaliční stranou, jinak by totiž musela vládnout s tichou podporou komunistů nebo být nadále v opozici. Myslím, že pod vedením Bohuslava Sobotky strana dozrála k vládní roli, má otevřenější vnitřní strukturu než dřív, má dobrý program. A to, že se jí podařilo ve spolupráci s ANO a KDU-ČSL do toho programu integrovat oprávněnou kritiku starých stranických praktik – jak to požadovalo hnutí ANO – a realizovat ho jako koaliční, je velká zásluha ANO; je to u nás nezvyklý příklad racionálního politického chování a smyslu pro užitečný kompromis, který v naší zemi hodně chybí.

ČESKÁ POZICE: Takže socialisté by měli chválit ANO?

BĚLOHRADSKÝ: „Chválení“ není politický pojem. Když jsem na sněmu vystoupil jako host (a proč bych neměl přijmout pozvání, byl jsem hostem na sněmu ODS, ČSSD, SZ, uvažujícím spolu s nimi o možné roli těch stran v politice), dočetl jsem pak, že „Bělohradský legitimizuje hnutí ANO“.

ČESKÁ POZICE: A není to pravda?

BĚLOHRADSKÝ: Existuje v politice vyšší legitimnost než ta, kterou jedna strana udělí jiné straně tím, že s ní vládne? Vyjadřuje jí tak nejvyšší důvěru, přebírá zodpovědnost za její politické rozhodování. Strany koalice jsou plně zodpovědné za to, o čem rozhoduje ANO, a naopak, takže hnutí ANO je legitimizováno svou rolí v koaliční vládě. Nelze se tvářit, že s ním sice vládnu, ale mám ho za dračí vejce, a až se ten mladý drak vylíhne, všechny nás tady sežere jako v roce 1948. A samozřejmě – hnutí ANO legitimizovaly statisíce jeho voličů, ne já.

ČESKÁ POZICE: Takže vám kritika přijde pokrytecká?

BĚLOHRADSKÝ: Jestliže si významný člen ČSSD myslí, že ANO je nelegitimní politický subjekt, měl by v prvé řadě žádat vystoupení své strany z koalice. Jestliže si třeba Jiří Pehe myslí, že ANO ohrožuje demokracii a že tu vzniká „politická divize Agrofertu“, pak musí polemizovat s legitimizační rolí ne mojí – nejsem zase tak zázračný děda, abych legitimizoval každé shromáždění, na kterém promluvím –, ale ČSSD. Pokud sociální demokraté vládnou s hnutím ANO, plně ho legitimizují jako politický subjekt.

Levo-pravá osa? Nostalgie

ČESKÁ POZICE: Rozumím-li dobře vaší tezi o „šíři demokratického proudu“: jste principiálním zastáncem střídání vlád; tento princip je pro vás důležitější než kvalita jedné konkrétní vlády?

BĚLOHRADSKÝ: Celý život hájím srozumitelnost demokracie, je to jednoduchý systém, kde nejdřív vládnou jedni, jejich rozhodování má nezamýšlené důsledky a je rozumné, aby ty nezamýšlené důsledky napravila opozice, která je méně vázána na mocenské asymetrie, vytvořené těmi nezamýšlenými důsledky rozhodování. Je to jednoduché, vymyslela to pilná a šetrná městská buržoazie, není v tom nic metafyzického.

Dlouho jsem promýšlel a komentoval politiku z tohoto hlediska, považoval jsem fungování té osy za racionální jádro demokracie. Ale někdy začátkem nového tisíciletí jsem začal mít stále jasnější pocit, že moje hledisko je už jen nostalgií, že globalizace politiku změnila.

Přesvědčila mě o tom například životnost místních politických uskupení, politický úspěch aktivismu Ligy severu v Itálii, ale třeba i v Německu energie městských politických uskupení, například v Hamburku – „občané za své město“ a podobné formace prostě oživily politickou angažovanost v době, kdy lidé nechodili k volbám a o politiku ztráceli zájem.

Za velmi poučný příklad takové postdemokratické vlády považuji i koalici ANO a Žít Brno v Brně pod vedením starosty Vokřála. Když si připomeneme, že ta koalice je demokratickou reakcí na praktiky brněnské ČSSD, máme přesvědčující příklad postdemokratického řešení krizí.

ČESKÁ POZICE: Máme tendenci ANO vnímat jako aktuální národní úlet. Tradiční polarity se ale hroutí i v některých mnohem zralejších demokraciích, ne?

BĚLOHRADSKÝ: Když se dnes podíváte na politické systémy v Evropě, tak zaprvé rozdíly mezi pravicí a levicí třeba v Německu, Itálii nebo Francii jsou stále menší nebo žádné, zejména v zahraniční politice. Strany buď explodují do „kritických množství jednotlivců“, nebo naopak implodují a vládnou všichni dohromady – třeba vláda sociální demokracie a CDU/CSU v Německu. Vše začíná fungovat uvnitř jednoho politicko-ekonomického rámce, kde se spíše než politika rozvíjí subpolitika, jak to nazval nedávno zemřelý Ulrich Beck. Hluboko pod hladinou stranického systému, jak jsme jej dosud znali, vznikají nové silné proudy a protiproudy.

ČESKÁ POZICE: Takže politika se podle vás mění nejen mizením pravolevé osy...

BĚLOHRADSKÝ: Ano, jak říkám. Rozpadá se dvojím způsobem. Zaprvé do kaleidoskopu různých uskupení, a zadruhé imploduje do společné vlády stran, které se kdysi střídaly u moci podle pravo-levé osy. V Rakousku už dlouhá desetiletí funguje zavedený Proporz, tam se nikdy levice a pravice nestřídaly, ale dělily se o moc podle určitého poměru, to patří k rakouské vizi světa. V Itálii například levicová PD vládne s významným úlomkem Berlusconiho strany, proti které se dvacet let ostře vymezovala a varovala před ní jako před ničitelem demokracie. Různé formy „proporzu“ se stávají politickým modelem v Evropě.

ČESKÁ POZICE: Zažíváme něco podobného?

BĚLOHRADSKÝ: Nevím. V každém případě do hry vstupují v celé Evropě nové politické subjekty, jejichž programy nelze popsat v pojmech levice – pravice. V Česku bohužel stačí pískat na antipolitickou píšťalku a lidi jdou za vámi jako omámení a svůj hněv obrátí ne v politický program, ale proti politice vůbec.

Jiná otázka je, zda si ten „antipolitický hněv“ politické strany zaslouží, zda opravdu vládly tak špatně. Já si myslím, že ne, že Česko je v podstatě úspěšná země (takový pocit má každý můj kolega, který přijede z Itálie), naše transformace byla úspěšnější než v jiných postkomunistických zemích, i když jistě nejsme „mistři světa“. Samozřejmě je tu také otázka, jestli po sobě transformace nezanechala pocit nespravedlnosti, mocenské asymetrie, neudržitelné sociální rozdíly. Jestli po ní nezbyl všude rozteklý hněv, blbá nálada a resentiment, které se teď potřebují vybít proti politice.

Pozitivní stránka populismu

ČESKÁ POZICE: Před pár lety jste vyvolal poměrně velkou diskusi varováním před tím totálním bojem proti korupci a označil jste jej za politický kýč…

BĚLOHRADSKÝ: Slovo totální jsem nepoužil.

ČESKÁ POZICE: Ale rozdíl mezi Berlusconim a Babišem je mimo jiné v tom, že Berlusconi přišel se svým populismem rekonstruovat rozbitou politiku, zatímco Babiš se právě na kýči „přestaňte krást“ veze.

BĚLOHRADSKÝ: Nejdříve malé upřesnění. „Populismem“ nazýváme nové styly politické komunikace, které se prosazují všude v Evropě – nazýváme tak levicovou Syrizu v Řecku, středo-pravou Forza Italia, různé síly reagující na sílu islámu uvnitř Evropy, ale také na technokratické tendence vlád a rostoucí roli expertního vědění a třeba také na to, co jsem nazval identitární panika.

Nevnímám slovo populismus jen negativně, je také inovací demokracie. Filozof a disident Daniel Kroupa interpretuje „populismus“ jako využití masových předsudků k získání politického konsenzu. Já myslím, že i to je populismus, ale nejen to. Myslím, že to, co charakterizuje populismus, je přeskočení navyklých modelů komunikace, strukturovaných informačních toků, hierarchií a forem negociace, byrokracie atd. Samozřejmě, že to ohrožuje dělbu moci, ale současně to uvolňuje velkou pozitivní energii.

ČESKÁ POZICE: Dobře, ale pojďme ke korupci.

BĚLOHRADSKÝ: Problém boje s korupcí je v tom, že korupce sama je produktem zákonů. Řekněme to takto: legalita musí lidem život usnadňovat, ne komplikovat – když ho komplikuje, generuje ilegalitu v různých podobách, z nichž jednou je korupce. Boj s korupcí je vždy nutně také bojem s džunglí hloupých zákonů. Nebo jinak: lidé nesmějí mít dobré motivy k obejití zákonů a hloupá legalita, byrokratické smyčky na lidské vynalézavosti a schopnosti inovace takové motivy vždy nabízejí.

A ještě: legalita je v globální společnosti nerozmotatelná spleť zákonů, o jejichž správné aplikaci rozhodují stovky právníků na jedné straně a další stovky na druhé, výsledek je často v nedohlednu, kauzy trvají desetiletí. A prohrávají často tvořivé síly jen proto, že jsou obětí komplikovanosti systému – pro mě jsou přesvědčivým příkladem evropské granty, které znám jen v akademickém prostředí. Je strašně složité pochopit, kdy nejsem v rozporu s nějakým předpisem, a nemůže tomu být ani jinak v globální komplexní společnosti. 

Myslím si proto, že čím je společnost složitější a globálnější, tím víc se musí přeměňovat ve společnost přátelskou, kde složitost není zdrojem strachu a záminkou k vzájemnému ohrožování, lidé nejsou trestáni za své omyly, kde rozdíl mezi omylem a zločinem je jasný a sdílené omyly jsou předpokladem efektivní nápravy. Myslím, že i toto je aspekt boje proti korupci, když ten boj nemá být jen morálním kýčem.

Mám dojem, že Babiš si uvědomuje tuto dialektiku – snad mi to slovo odpustíte – mezi legalitou, která život usnadňuje a motivuje lidi k jejímu respektování, a legalitou, která jim život komplikuje a generuje karamboly na hranici mezi legálním a nelegálním. Snad to ale říkám zmateně.

ČESKÁ POZICE: Populismus přece nepřináší jen samá pozitiva a sociální jistoty…

BĚLOHRADSKÝ: Samozřejmě, ale třeba podnikatelský populismus, jak ho v Itálii představoval Berlusconi, přinesl po mnoha úskalích a nebezpečích omlazení a posílení italské demokracie. Mohl bych vám vyjmenovat řadu politologických důvodů, proč tomu tak bylo, ale omezím se jen na jeden: rozbitím starého stranického systému vznikl systém mnohem fluidnější, kde už proti sobě nestojí stará křesťanská demokracie a komunisté, z nichž každý měl po své levici a pravici zavržené extremisty a všechno bylo zablokované; konsenzus začal vznikat mimo tato stará řečiště, vynořily se nové cíle a přístupy, nové aliance. Žádná z těch strašných hrozeb, o kterých levice mluvila, se neuskutečnila, mediální, politická a ekonomická moc nakonec nesrostla v moc „radikálně jinou“, před níž v sedmdesátých letech varoval Pier Paolo Pasolini ve svých proslulých Pirátských úvahách.

Dialog filozofa s mocí

ČESKÁ POZICE: Chcete snad říct, že se z hnutí jako ANO máme radovat, a nikoli k němu být kritičtí a podezíraví?

BĚLOHRADSKÝ: Otázka, kterou bychom si měli teď položit, a snažit se i nalézt na ni odpověď, je tato: v co se vyvine hnutí ANO, nezávisí přece jen na tom hnutí samotném, záleží na tom, jak pevně jsme schopni držet podmínky demokracie – pluralitní antagonismus, otevřený veřejný prostor, nezávislou soudní moc, otevřený trh, vstřícnost k inovaci, a především – přátelskou společnost.

Ostražitost není podezřívavost, ostražitost je demokratická ctnost, podezřívavost je spíše zbytek nedemokratických systémů, jejichž principem byl strach. Přátelská je společnost, v níž se člověk nebojí mýlit, ví, že se to proti němu nepoužije, že jeho dílo omyl nezničí.

ČESKÁ POZICE: Chcete říci, že máme být k Andreji Babišovi a jeho lidem přátelští?

BĚLOHRADSKÝ: To jsem přece neřekl, nepřekrucujte mne. Chci říci, že komplexnost a podezřívavost se slévají v otrávený roztok, který společnost rozkládá. Nejdříve vyvolává blbou náladu, pak apatičnost, pak útěk z veřejného prostoru a nakonec antipolitický individualismus, který společnost vyprazdňuje. Na uvolněné místo se tlačí oligarchie všech druhů a také virtuální reality a masové konzumistické spektákly. Hnutí ANO například mělo ten pozitivní efekt, že vtáhlo do politiky lidi, které od ní odrazovala slavná blbá nálada.

Samozřejmě to, co říkám, platí od okamžiku, kdy se antipolitické hnutí vstupem do politiky stalo hnutím politickým. Velká otázka: bude tato přeměna antipolitiky v politiku pokračovat, budou se její různé podoby slévat v politický program? Já nejsem „nezávislý novinář“, já jsem „politický filozof v akci“, proč bych se tedy neměl svým působením snažit přispět, aby tomu tak bylo?

Antipolitika je produkt neproduktivní politiky – když si ji nehýčkáme jako blbou náladu, ale přeměníme ji na politický program, je to pozitivní politický proces.

ČESKÁ POZICE: Já jsem novinář. Podstatou novinařiny je podezřívavost vůči moci. Ptají se mne takřka stejně: Jak můžete být novinář, když vás platí člověk, který je součástí oné moci?

BĚLOHRADSKÝ: Nevím, já novinář nejsem, i když píši do novin. Já chci něco ovlivnit, jsem politický filozof v akci, jak tady stále opakuji. Dovolte k tomu ale obecnější úvahu.

Já praktikuji politickou filozofii jako dialog s mocí, ne s bezmocí. Politická filozofie, pojatá důsledně jako dialog s bezmocí, je filozofií revoluční, snaží se přispět k sebeorganizaci bezmocných, dát jim hlas, vytvořit předpoklady pro to, aby se jejich bezmoc stala účastí na moci, aby se jejich instance vynořily na hladině politiky. Karel Čapek to shrnuje ve větě „zatřepte světem, jak chcete, chudí zůstanou vždycky na dně a já s nimi“. Vážím si této politické filozofie, čtu díla, která vytvořila – je v nich rozhořčení a solidarita, bez níž by ubylo lidskosti na světě.

Já ale vedu dialog s mocí, působím záměrně v jejím stínu. Jsem přesvědčen, že demokracie je systém, v němž každá forma moci je potenciálně pozitivní, kreativní síla – moc čtenářů těchto novin, stejně jako vaše moc, moc podnikatele stejně jako moc odborů. Jako novinář máte moc prosadit své názory proti názorům jiných, kteří nemají přístup do média, ve kterém vy máte moc. Váš šéfredaktor má nějakou moc, ale i majitel novin má moc, a mám ji i já, který jsem teď předmětem vašeho zájmu. Myslím, že je typicky českým předsudkem tvářit se, že mocní jsou na druhém břehu a my na ně děláme buď dlouhé nosy, nebo že s nimi nemáme nic společného. Demokracie spočívá v tom, že všichni občané mají nějakou moc a že tu jsou podmínky k tomu, aby ji užívali pozitivně, že díky té moci můžeme říci všichni „Ano, bude líp“, když mi odpustíte sklouznutí do kýče.

Já vedu dialog s formami moci, které se vynořují v demokratickém antagonismu. Samozřejmě, že v něm vzniká často nerovnováha, v roce 2010 došlo například k neuvěřitelné delegitimizaci sociální demokracie v politickém systému, Jiří Paroubek byl označován za nepřítele, který nás vede před rok 1989. Vzpomínám si, že tehdy vystoupili v různých kontextech Jacques Rupnik, Jiří Přibáň, Tereza Stockelová, Martin Škabraha, Milan Znoj či já s ideou hájit legitimnost sociálnědemokratického reformismu v systému.

ČESKÁ POZICE: Bohužel mi uniká souvislost s Babišovým hnutím.

BĚLOHRADSKÝ: Je klíčová! V demokratickém kapitalismu, v němž neustálé inovace na trhu jsou často nezvladatelným faktorem změn, se neustále vynořují různé formy moci, řekl jsem. Jejich velkým problémem je legitimnost. Jedním z nejdůležitějších děl politické filosofie je pro mě kniha Potere neboli Moc, autorem je italský antifašistický filozof a literát Guglielmo Ferrero. Podtitul knihy je „dobří bůžkové města“ a tím chce říci, že lidé mají z moci právem strach, proto moc musí být legitimní a zdroje legitimnosti jsou různé: nejdůležitější z nich v našich dějinách je pokrevní právo krále být dědicem trůnu, pak volby a dělba moci. Moc se musí ve své praxi přihlásit k dobrým bůžkům města, jako jsou nezávislost různých společenství mezi státem a jednotlivcem, zákony, etika a dělba moci – matka všech institucí!

A především přátelská společnost, která nepovažuje lidi za zlovolné, ale jen za omylné, dává jim vždy možnost vysvětlit své hledisko, ponechává jim jejich hlas, nepřekřikuje je. Ve své knize rozhovorů Mezi světy a mezisvěty často připomínám heslo šedesátek: Definuj, nebo budeš definován! V přátelské společnosti alternativa mezi definovat a být definován není tak ostrá, je tu vzájemnost v definování světa, nikdo nemusí žít ve světě, na jehož definici se nepodílí.

V našem systému se vynořil nový politický subjekt a s ním i nová forma politické komunikace a nové způsoby výkonu moci. Myslím, že je užitečné přispět k tomu, aby se tato moc neminula s „dobrými bůžky“ naší společné politické obce.

Hněv na politiku je v naší tradici hluboce zakořeněn. To marné vyhánění politiky z české společnosti vytváří neustále jakési antipolitické pole, v němž lze polapat lidový hněv a dát mu politickou váhu a zaměření. Jsem přesvědčen, že demokracie je systém, ve kterém je každá forma moci potenciálně pozitivní, kreativní síla – moc čtenářů těchto novin stejně jako vaše moc, moc podnikatele stejně jako moc odborů.