Chile v českých médiích objevuje zřídka. Do hlavních zpráv se dostanou maximálně dramatické záběry zemětřesení nebo vyprošťovacích akcí zavalených horníků, čehož jsme byli svědky v roce 2010. Letos pak v Česku vzbudilo Chile pozornost díky dubnové návštěvě prezidenta Václava Klause. Ta však kvůli jeho odhalené a světově medializované zálibě v suvenýrech nabyla groteskního rozměru.
Nic víc jsme se o dění v této andské republice ani o jejích problémech nedozvěděli. Bez povšimnutí proto zůstává vyhrocující se společenský proces, který již téměř půl roku plní nejen stránky chilských novin, ale i ulice měst.
Z toho, co na jaře 2011 začalo jako protest části vysokoškolských studentů proti systému financování – lépe řečeno nefinancování – sekundárního a terciárního školství, se pozvolna stává diskuse o roli a základní funkci státu. A stále častěji se týká míry odpovědnosti státu při utváření společnosti. Vzdělání a zdravotnictví se v tomto konfliktu ocitají na prvním místě.
Podpora veřejnosti
Zejména centrální částí Chile s hlavním městem Santiago de Chile, kde žije zhruba třetina obyvatel, již více než čtyři měsíce zmítají projevy občanské neposlušnosti. V jejich čele je od začátku studentské protestní hnutí. Studenti z většiny tradičních i některých soukromých vysokých škol totiž odmítají nadále platit v celosvětovém měřítku nadprůměrně vysoké školné za průměrnou či podprůměrnou kvalitu svého vzdělání.
Univerzitní i některé středoškolské budovy se ze vzdělávacích zařízení změnily v základny studentských protestů
Univerzitní i některé středoškolské budovy se ze vzdělávacích zařízení změnily v základny studentských protestů. Studenti je obsadili, druhý měsíc po začátku semestru stále stávkují a nehodlají ustoupit od svých požadavků vůči současné pravicové vládě. Na mnoha institucích letos pravděpodobně výuka nezačne.
K studentským protestům se postupně přidaly společenské organizace, zaměstnanecké odbory a někde i střední školy, přestože studentům hrozí opakování ročníku. Vedle obsazených škol a organizování různých protestních akcí se studentům také podařilo vyvolat společenskou solidaritu. Jejich hnutí podporuje podle některých průzkumů až 90 procent respondentů. V rámci protestních pochodů na podporu zásadních reforem školského systému, jichž se v Santiagu de Chile účastní tisíce i statisíce lidí, se koncem srpna také odehrála generální stávka.
Na centrální budově nejstarší chilské university Universidad de Chile na hlavní santiagské třídě Alamedě několik měsíců visí nepřehlédnutelný černý transparent s nápisem: Boj vychází z celé společnosti, všichni za bezplatné školství.
Chilský vysokoškolský systém
V Chile se vysoké školy dělí na „tradiční“ (tradicionales) a „soukromé“ (privadas). Rozdíl mezi nimi spočívá v kvalitě dané instituce a způsobu financování státem. Toto dělení je však spíš relativní – část soukromých vysokých škol je kvalitnější než některé tradiční. Školné se však platí na všech. Z kritiky školného nejvíc těží různé finanční skupiny či vlastníci budov a prostor škol. Těm často patří jen značka instituce bez technického zázemí.
Navzdory výjimečnému postavení
Tyto dramatické události se paradoxně odehrávají v zemi, která má v Jižní a Střední Americe nejen v ekonomice výjimečné postavení. Z latinskoamerického hlediska se nelze divit, že se o politicko-ekonomické situaci dnešního Chile často hovoří jako o „chilském ráji“. Zažilo totiž za dobu své nezávislosti pouze čtyři významné vojenské puče a ve srovnání s dramatickým vývojem sousedních zemí jen několik společenských otřesů. Jeho politická stabilita i rozvoj státních institucí jsou vysoké. Mimo jiné i díky nerostnému bohatství. Země je od 19. století nejvýznamnějším světovým producentem mědi.
Chile se v mnoha ekonomických žebříčcích hodnotících tržní prostředí umisťuje na předních místech – jako jedna z nejliberálnějších zemí na světě
Navíc se Chile po posledním úspěšném vojenském puči v roce 1973 vedeném nechvalně známým generálem Augustem Pinochetem stalo ukázkovou laboratoří neoliberální ekonomiky. Tu naordinovali Chile absolventi a ekonomičtí experti Chicagské univerzity, takzvaní Chicago Boys. Ponecháme-li stranou neomluvitelné zločiny spáchané během 17leté Pinochetovy diktatury, stalo se Chile na začátku devadesátých let vzorem výkonné ekonomiky a na jihoamerické poměry i dobré životní úrovně.
Chile se v mnoha ekonomických žebříčcích hodnotících tržní prostředí umisťuje na předních místech – jako jedna z nejliberálnějších zemí na světě. Také v oblasti vzdělávání se navzdory kritice ocitá na vrcholu států Jižní a Střední Ameriky a má nejvyšší procento vysokoškolských absolventů vzhledem k počtu obyvatel, které se neustále zvyšuje. Během minulých šesti let počet vysokoškolských studentů vzrostl z 600 tisíc na milion. Nejnovější mezinárodní studie PISA srovnávající úroveň znalostí žáků základních škol řadí Chile před ostatní latinskoamerické země.
První opravdové děti demokracie
Chilská společnost se od konce Pinochetovy diktatury v roce 1990 dramaticky změnila a znatelně socioekonomicky vyvinula. Na konci diktatury žilo zhruba 40 procent Chilanů v chudobě, v současnosti pouze jedenáct. Oněch 29 procent obyvatel se tedy dostalo na úroveň tradičně diferencované střední třídy, jejíž nároky se sociálním postupem rostou.
Navíc má Chile velmi dobré ekonomické výsledky a předpokládá se, že si udrží minimálně čtyřprocentní hospodářský růst. I jeho budoucnost vypadá optimisticky. Navzdory tomu je většina Chilanů v podstatě právem přesvědčená, že jim tyto úspěchy chilské ekonomiky a národní bohatství kromě vyšších nároků v zaměstnání nebo dobrého jména země u zahraničních investorů nic nepřinášejí.
Na řešení současného stavu si Chile bude muset ještě nějakou dobu počkat
Zejména sociální proměna chilské společnosti je často uváděna jako jeden ze znaků současného stavu Chile, jejímž nejhlasitějším projevem je studentské hnutí. Hovoří se o prvních opravdových dětech demokracie, které nejen neváhají říct nahlas svůj názor a živě na ulici diskutovat, ale ani přejít k organizované akci. Aktivismus mladé generace a její zájem o věci veřejné minimálně prostřednictvím společného cíle – bezplatného a kvalitnějšího vzdělání – lze například se střední Evropou jen obtížně srovnávat.
Neproveditelné reformy
Tato revolta nastupující chilské generace či spíše živelný projev demokracie – nesouhlas s dnešním stavem a snahou jej změnit – má své první vůdce, mezi něž patří i Camila Vallejová. Vliv této 23leté charismatické mluvčí studentského hnutí nedávno přirovnal britský deník The Guardian k vlivu legendárního vůdce marxistické guerilly subcomandante Marcose, který ovládá obrovské území státu Chiapas v jižním Mexiku. Vallejové i chilským studentům se totiž dostává podpory nejen v Chile, ale i v mnoha zemích Jižní a Střední Ameriky.
Na řešení současného stavu si však Chile bude muset ještě nějakou dobu počkat. Jeho politický systém, jemuž momentálně vládne pravicová vláda v čele s miliardářem Sebastianem Pinerou, totiž zůstává od roku 1988, kdy Pinochet zahájil přechod k demokracii, zakonzervován a v podstatě se nezměnil. Proto jsou zásadní institucionální reformy, jež požaduje většina chilské společnosti, téměř neproveditelné.
Úsilí studentů o lepší vzdělání, aniž by se museli na celý život zadlužit, by tedy mohlo být impulsem k dalekosáhlé systémové změně chilské společnosti. Velkou otázkou však stále zůstává, kdo nebo co tento impuls skutečně vyvolá, a jaké plody to „chilskému ráji“ přinese.
