Ransdorf a ti druzí

V knize Everything Was Forever, Until It Was No More: The Last Soviet Generation (Všechno bylo navěky, dokud to neskončilo. Poslední sovětská generace) vypráví Alexej Jurčak, ruský antropolog přednášející na Kalifornské univerzitě v Berkeley, následující příběh. Když v Sovětském svazu (SSSR) zemřel významný představitel komunistické strany a došlo na pohřební ceremoniál, média pokaždé použila slovní spojení: „Byl pohřben na Rudém náměstí u kremelské zdi.“ Jak vrcholní komunističtí straníci stárli a umírali stále rychleji po sobě, formule zlidověla natolik, že ji znali téměř všichni sovětští občané.

Objevil se však problém. Půda u kremelské zdi nebyla bezedná a přestala být schopna pojímat stále další zasloužilé straníky. Přesněji řečeno, pro všechny zesnulé nebylo dost místa. Většina tehdejších významných sovětských straníků se proto musela spokojit s kremací a s tím, že urny s jejich popelem byly následně se všemi poctami vloženy do výklenku kremelské zdi.

Rozpor s realitou

Formule používaná médii se však po změně rituálu nezměnila, ani poté, co pohřby - jak se stalo zvykem - začala v přímém přenosu vysílat sovětská televize. Každý sovětský občan tudíž mohl na vlastní oči vidět, že slovní spojení „byl pohřben na Rudém náměstí u kremelské zdi“ bylo v naprostém rozporu s „urnovou“ realitou.

Nesrovnalost mezi kanonizovaným jazykovým spojením a tím, co každý viděl v televizi, se stala všeobecně vysmívanou, a proto se patnáct předních lingvistů Ruské akademie věd rozhodlo ji odstranit. Zamysleli se a napsali dopis Ústřednímu výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚVKSSS), v němž navrhli drobnou jazykovou úpravu. Nová formule pro média měla podle nich znít: „Urna s popelem byla vložena do kremelské zdi.“

Ústřední výbor KSSS návrh akademiků prodiskutoval a po několika týdnech zatelefonoval zástupce nejvyššího stranického orgánu SSSR lingvistům do akademie věd. Vysvětlil jim, že ÚV jejich návrh pečlivě posoudil a rozhodl se jej odmítnout a zůstat u původního slovního spojení. Důvod odmítnutí nebyl lingvistům sdělen.

Zdá se, že ÚV KSSS více záleželo na nezměněné formě autoritativního diskurzu (záruce stability politického systému) než na tom, aby řečené odpovídalo realitě. Existuje jen málo lepších příkladů zkamenělosti státní diktatury v Sovětském svazu v jejím pozdním stadiu.

U bran establishmentu

Na jiném místě světa, skoro dva tisíce kilometrů od kremelské zdi a zhruba ve stejné době, kdy ruští jazykovědci spolu s ÚV KSSS řešili choulostivý problém pohřbívání zasloužilých starců, vstupoval jeden mladý, perspektivní a tehdy ani ne 20letý muž do Komunistické strany Československa (KSČ).

Uplynulo několik desetiletí, během nichž se změnil politický systém, a tento zdaleka už nikoli mladý muž v posledním rozhovoru pro Lidové noviny loni v prosinci tvrdě kritizoval - po návratu z podivuhodné švýcarské pouti - svou Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM), že není dostatečně revoluční a stala se součástí establishmentu.

Oním mladíkem a oním chronickou nemocí poněkud udolaným prošedivělým mužem v letech byl nedávno - letos 22. ledna - zesnulý europoslanec Miloslav Ransdorf, jemuž lze snadno v souvislosti s jeho kritikou KSČM nastavit zrcadlo. Proč mladý člověk vysokoškolák, tedy Miloslav Ransdorf, v roce 1972 otvíral brány zkostnatělé KSČ? Chtěl snad znovu zažehnout v Husákově státostraně, která byla doslova před pár lety zdařile znormalizována, revoluční plamen? Sotva.

A proč si Miloslava Ransdorfa zvolil Vladimír Huněk, muž s všemožnou, jen ne dobrou pověstí, aby mu pomohl otevřít dveře mocné švýcarské banky? Snad proto, že se domníval, že je tento europoslanec antikapitalistickým buřičem a revolucionářem? Sotva. Huněk si možná myslel, že je i sám Ransdorf - nejen jím kritizovaná KSČM - establishmentem par excellence a že by se s jeho pomocí mohly otevřít brány mocné švýcarské banky. Jak Ransdorf svou politickou kariéru začal, tak ji skončil - u bran moci (establishmentu), do níž chtěl vstoupit.

Od svých studentů, a nejen od nich, slýchávám morální odsudek: kdo vstoupil stejně jako Miloslav Ransdorf do KSČ po srpnu 1968, byl bezpáteřný. O komunismu v této souvislosti nepadne ani slovo, řeč se s železnou pravidelností stočí k oportunismu a kariérismu. A jako důkaz pro své tvrzení vyjmenují několik lidí, kteří se bez problémů uplatnili po roce 1989 v byznysu i vrcholné politice. Podle mých studentů jde o dost nevábný lidský druh, který by se uplatnil prakticky kdykoli a kdekoli...

Někteří radikálnější studenti jdou ještě dále. Morální kredit jedince posuzují podle toho, zda například byl funkcionářem Socialistického svazu mládeže (SSM), vstoupil do Svazu československo-sovětského přátelství či se účastnil voleb. Možná mají pravdu. Protože je ale Miloslav Ransdorf po smrti a o mrtvých se má mluvit, pokud možno, v dobrém, pokusím se tento jednoznačný morální odsudek problematizovat. A ještě z jednoho důvodu: binární modely příliš zjednodušují.

Folková Lipnice

Jurčakův příběh o pohřbech zasloužilých sovětských starců má rysy anekdoty a odhaluje rozšiřující se trhlinu mezi jazykem autoritativního diskurzu a realitou v pozdním stadiu Sovětského svazu -a nejen v něm, ale i v Československu sedmdesátých a osmdesátých let.

Dokladů této trhliny v Československu je řada a jedním z nich festival Folková Lipnice. Poprvé se uskutečnil v roce 1984, jeho heslem bylo „Písní za mír“ a pořádali jej svazáci podniku na Vysočině a Okresního výboru Socialistického svazu mládeže (OV SSM) v Havlíčkově Brodě, jehož tajemník v tesilových kalhotách a saku pronesl úvodní projev. Část výnosu ze vstupenek byla věnována na fond Světového festivalu mládeže v Moskvě.

Uprostřed akce bylo vypuštěno sto „holubic míru“, dokonce se uvažovalo o rozcvičce s předcvičitelem, kterou měl festival začít, od čehož se nakonec upustilo. Ve stáncích se čepovalo pivo, pro případ požáru byla nasazena jednotka hasičů a kolem amfiteátru kroužily žlutobílé vozy Veřejné bezpečnosti, jejichž posádky měly účastníky festivalu chránit před zločinci. Příslušníci Státní bezpečnosti v civilu pak před méně zjevnými zločinci. Vše vypadalo, jak podle oficiálních ideologických proklamací vypadat mělo.

Festival politické písně

Lipnický festival byl svou formou věrnou kopií dobového ideologického „mustru“ - Festivalu politické písně v Sokolově. Jeho pořadateli byly mimo jiné Ústřední výbor SSM a ministerstvo kultury a součástí takzvané bazary solidarity, přičemž výnosy se posílaly na Fond solidarity. Logem festivalu byla kytara, jejíž krk místo hlavy ústil v sevřenou pěst, a heslem prvního ročníku „Za antiimperialistickou solidaritu, přátelství a mír“.

Podobnost obou festivalů však touto formou končí. Zatímco Sokolov byl ideologicky „čistý“ i v realitě, realita Lipnice byla odlišná. Vystoupili na ní Vladimír Merta, Dagmar Voňková, Jaromír Nohavica a další písničkáři, kteří tehdy měli obrovské či o něco menší potíže s koncertováním. V pozdějších ročnících zde hrál třeba Jim Čert, z magnetofonu pořadatelé pustili kazetu s písničkami emigranta Jaroslava Hutky a třeba v roce 1988 pozval moderátor na pódium Václava Havla. Tím Folková Lipnice skončila, „po Havlovi“ se další ročník nekonal.

Základní otázka pak zní: Kdo byli pořadatelé Folkové Lipnice? V podstatě lidé politického systému, snad dokonce jeho místní opěrné sloupy. Tajemník OV SSM (žádné malé „zvíře“) pravidelně navštěvoval chůze Okresního výboru KSČ. Předseda SSM nikoli malého podniku také nemohl být vně politického systému. Přestože šlo o režimní lidi, svou praktickou aktivitou - a nezáleží na důvodu - proměňovali či, jinak řečeno, tvůrčím způsobem performovali kanonizované ideologické šablony.

Forma a obsah

Na první ročník Folkové Lipnice se prodalo kolem 5,5 tisíce vstupenek po 31 korunách. Čistý zisk činil v roce 1984 o něco více než sto tisíc korun, z nichž tito režimní lidé mohli zbytek roku pořádat dle nich smysluplné kulturní akce -zabalené do neměnné formy, o níž si mnozí mysleli, že bude platit navěky. Existuje však forma a obsah.

Je to paradoxní, ale lze tvrdit, že ideologické proklamace brali v pozdním stadiu socialistické diktatury vážně jen dvě malé a zcela odlišné skupiny: dogmatičtí ideologové a disidenti, kteří toužili žít v pravdě, tedy tak, aby forma - to, co se říká - odpovídala obsahu - tomu, co slova popisují.

Proto když si na konci osmdesátých let slovinská hudební skupina Laibach a ruská AVIA pohrávaly s ideologií natolik dovedně, že si ani jejich fanoušek leckdy nebyl úplně jistý, jestli ideologii ironizují, či ctí (jejich přístup byl hyperrealistický), lidem se okamžitě objevovala otázka: Myslí to ti lidé na pódiu vážně? Vždyť těm heslům už nemůže nikdo věřit!

Vstupy jako vstupenky

Tím se nemá říci, že Miloslav Ransdorf (od roku 1984 zaměstnanec Prognostického ústavu ČSAV) byl jedním z těch, kdo režim tvůrčím způsobem performovali a pohrávali si s nehybnou ideologií. Zřejmě nikoli. Ani tím nemá být řečeno, že bychom si neměli vážit disidentů.

Nicméně lidi žijící v politickém systému, ve kterém to, co se říká, už nelze brát doslova, protože už ani ti mrtví nejsou pohřbíváni u kremelské zdi, ale do ní ukládaní, a jenž umožňuje přisvojit si ideologickou formu a tvůrčím způsobem ji přetvářet, lze obtížně posuzovat pouze podle formálních aktů, jako je vstup do některé masové organizace.

Tyto vstupy se staly spíše vstupenkami. Někomu určitě otevřely cestu ke kariéře a k dostupným formám blahobytu jako v jakémkoli politickém systému, jinému poměrně značný prostor pro celkem smysluplný život. Přitom ten druhý vytvářením nových realit pod nehybným ideologickým rámcem neprotestoval, nebyl protistátní.