DEBATA JANA MACHÁČKAKomentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. |
Agentura Moody’s vyčítá České republice, že nemá plán na střednědobou fiskální konsolidaci. To zní sice relevantně, ale pandemie ještě neskončila ani v Evropě, ani globálně, ani u nás. Není lepší počkat, až opravdu skončí? Další otázkou je, zda musíme být „papežštější než papež“.
Evropská komise (EK) rozvolnila v rámci pandemie maastrichtská kritéria či kritéria Paktu stability a růstu, tedy poměr schodku a státního dluhu vůči HDP, i pravidla veřejné pomoci firmám. Ani EK ještě nesignalizuje, od kdy začnou pravidla regulující státní schodky a dluhy zase platit, od kdy mají být znovu přísně dodržovaná. Od kdy by se zase měla dodržovat unijní pravidla regulující státní schodky a dluhy?
Větší český problém
Nelze ještě přesně stanovit, od kdy by se členské státy Evropské unie měly opět o něco přísněji řídit Paktem stability, protože to bude záviset na vývoji pandemie. (Maastrichtských kritérií pro přijetí eura se to netýká, ta snad platí stále.) Na druhé straně znepokojuje, že se Česko opět počítá mezi země, které se na budoucí problémy nepřipravují.
Český problém v jednom důležitém směru větší než ostatních zemí – využili jsme rozvolnění pravidel v koronavirové době k výraznému trvalému snížení daně z příjmů (kterému říkáme zrušení superhrubé mzdy) a trvalému zvýšení výdajů, jako bylo špatné načasování zvýšení důchodů |
Přitom je český problém v jednom důležitém směru větší než ostatních zemí – využili jsme rozvolnění pravidel v koronavirové době k výraznému trvalému snížení daně z příjmů (kterému říkáme zrušení superhrubé mzdy) a trvalému zvýšení výdajů, jako bylo špatné načasování zvýšení důchodů.
Kromě jednorázové sekery, kterou jsme do rozpočtu zaťali ve formě krátkodobých podpůrných programů na bezprostřední řešení pandemie a záchranu hospodářství a na kterou jsme měli přichystanou rezervu v nízkém veřejném dluhu, jsme téměř mimoděk trvale porušili stabilitu rozpočtu dlouhodobě, takže i po odeznění pandemie a jejích důsledků nebudeme mít udržitelný rozpočet.
V této situaci je správné vyžadovat, aby vláda měla jasný program, jak se z této situace v budoucnu vysekat. Skutečnost, že se vyhýbáme povinnosti to jasně učinit, je problematická a nesvědčí dobře do budoucnosti. Proto je třeba vládě připomínat jak vnitrostátně, tak z Bruselu, aby tuto povinnost řešila, a nikoli odkládala.
Včera bylo pozdě
Odpověď záleží jen na kontextu, tedy na dané zemi. Pro nás je asi správná odpověď ihned. Varování agentury Moody’s můžeme brát jako další poukaz na to, že naše veřejné finance a jejich výhled nejsou problematické kvůli pandemii, ale z naprosto jiných důvodů. Nedávné zprávy Národní rozpočtová rady či Nejvyššího kontrolního úřadu jasně ukazují, že za prohloubení deficitu může pandemie jen z poloviny. K podobným závěrům dospějeme, pokud budeme kriticky posuzovat změny ve veřejných financích a jejich celkový vývoj.
Ostatně, v minulosti jsme vždy měli více problém se strukturou výdajů, která má enormní vychýlení mandatorním a kvazimandatorním směrem než s výší deficitu. Tento strukturální neduh výdajových automatů pandemie jen mediálně přebila, jinak se na podstatě nic nezměnilo. Pokud více než polovina schodku státního rozpočtu nemá příčinu v pandemii, ale je pokračováním dlouhodobého problému (navíc máme před sebou volební rozdávání), pak včera bylo pozdě.
Konsolidace veřejných financí
V uplynulých letech Česká republika platila za ekonomiku, která má zdravé veřejné finance a jedno z nejnižších zadlužení v Evropě. Až úsměvně působili někteří političtí ekonomové a komentátoři žehrající na tehdejší schodkové rozpočty. Maastrichtská kritéria jsme plnili s přehledem a mít zadlužení na úrovni 30 až 40 procent ve prospěch investic není žádná ostuda.
Stát zaspal v přípravě strategie konsolidace veřejných financí. Nyní je třeba přijít s důkladnou daňovou reformou. S tou musejí jít politici do voleb. Pokud ne, ukáží neznalost a neochotu řešit aktuální problémy naší země. |
Bohužel ti samí politici, kteří si dříve stěžovali na údajně vysoké schodky našich rozpočtů, se dopustili toho nejhoršího, co mohli. Daňové změny v podobě zrušení superhrubé mzdy a daně z nabytí nemovitosti, či loss carryback, které navzdory odporu ekonomů prosadili, jsou příčinou našich současných naprosto zdevastovaných financí.
Podpory podnikatelům brzy skončí a bylo dobře, že s nimi stát v době covidu přišel. Například program Antivirus nás stál okolo čtyř miliard korun měsíčně, ale pomohl odvrátit katastrofu, která se na český trh práce valila. To vše skončí, ale propad v daňových příjmech, který se šplhá až na 170 miliard korun ročně, už nikdo nedožene.
Stát zároveň zaspal v přípravě strategie konsolidace veřejných financí. Až se vkrádá na mysl, zda to nebyl něčí neodborný záměr. Nyní je třeba přijít s důkladnou daňovou reformou. S tou musejí jít politici do voleb. Pokud ne, ukáží neznalost a neochotu řešit aktuální problémy naší země.
Návrat k udržitelnosti
Ratingové agentury si s sebou v uplynulých deseti letech nesly stigma spoluviníka minulé finanční krize. Netransparentní vztahy s emitenty často vedly k příznivému hodnocení značně rizikových cenných papírů. Agentury se snaží svou pošramocenou reputaci napravit. Pro popis jejich postkrizového chování se vžil termín „competitive downgrading“. Ratingové agentury se předhánějí v přísnosti a úsilí, co nejdříve upozornit na potenciální hrozby.
Druhá polovina roku se již ponese ve znamení silného hospodářského zotavení. Proto by se tuzemské autority měly po odeznění nejdrastičtějších restriktivních opatření zaměřit na to, jak dostat veřejné finance zpět na udržitelnou trajektorii. |
V tomto kontextu není upozorňování na zdánlivě vzdálený problém ničím neobvyklým. Navíc, jde jen o malou výtku. Moody’s nemění rating ani výhled, což signalizuje, že jedna z nejrelevantnějších ratingových agentur považuje kreditní riziko českého státu za v podstatě neexistující.
Pro Českou republiku je nyní prioritou definitivní vítězství nad pandemií. A vláda by neměla se zahájením rozpočtové konsolidace otálet. Očekávám, že druhá polovina roku se již ponese ve znamení silného hospodářského zotavení. Proto by se tuzemské autority měly po odeznění nejdrastičtějších restriktivních opatření zaměřit na to, jak dostat veřejné finance zpět na udržitelnou trajektorii.
Výnosy amerických státních dluhopisů rostou, což se propisuje i do podobného vývoje tuzemských vládních papírů. Tento trend do budoucna posílí. V dohledné době Fed zahájí redukci dluhopisových nákupů. Vládám po celém světě proto vzrostou náklady na financování. Nejistotu vzbuzují i nadcházející volby, které mlhavé obrysy plánované fiskální konsolidace ještě více rozostřují.
Rozpočtová odpovědnost
Otázkou spíše je, kdy by se kritéria Paktu stability a růstu vůbec měla začít dodržovat. Americký komik Rodney Dangerfield často říkal, že nemá žádný respekt (I don’t get no respect). Stejně nikdy nezískala žádný respekt pravidla Paktu stability a růstu, který porušily různé země více než stokrát. Evropská komise proto loni řekla, že se nebude při porušování těchto pravidel ani zle tvářit jako doposud.
Což je správné, během této pandemie by se neměly brát v úvahu běžná rozpočtová omezení, neboť jeden den lockdownu stojí ČR minimálně miliardu korun. Každý den se tedy počítá. Až budeme všichni naočkovaní, situace se stabilizuje a vrátíme se do normálních kolejí, měli bychom začít brát rozpočtovou odpovědnost vážně. Neměli bychom ji „zase“ začít brát vážně jako dříve, kdy jsme ji příliš vážně nebrali. Měli bychom ji začít brát vážně ve skutečnosti. Například přijetím ústavního zákona o vyrovnaném rozpočtu podobného tomu švýcarskému.
Rozumná politika
Česká dluhová brzda je dostatečným pravidlem, pokud ho budeme důsledně dodržovat. Konvergenční kritéria pro vstup do eurozóny jsou jen doporučení, jelikož se jimi země s eurem většinou neřídí a ty bez něho euro ve většině případů odmítají či mají jako Dánsko výjimku. I kdybychom v ČR chápali jako slušnost dostát svým slibům a kritéria po opadnutí pandemii chtěli začít opět plnit, vypadali bychom vedle zemí, jako je Řecko, Itálie či Španělsko, přinejmenším úsměvně.
Rozpočtová odpovědnost není přežitek zastydlého kapitalismu, ale dlouhodobě rozumná politika. Bohužel si z učebnic ekonomie bereme poučení jen v dobách špatných, kdy se masivně zadlužujeme, ale v dobrých na ně okamžitě zapomeneme. Proto se musíme v té nejhorší možné době bavit o šlapání na brzdu. |
Tyto a další země platící eurem kritéria dlouhodobě neplní, čímž ukazují, že vstup do eurozóny může mít řadu pozitiv, ale rozhodně to není členství v elitním klubu rozpočtově zodpovědných zemí. Šlápnout můžeme snadno na vlastní brzdu. Bohužel jsme zrychlili natolik, že minimálně praštíme hlavou do volantu. Nemusíme ale bourat. V sázce je hodně. Pokud bychom nezabrzdili, nikdo by nám už nevěřil a do budoucna by relativně zdražilo naše zadlužování.
Na konvergenčních kritériích proto v podstatě nezáleží. Stačí nám cíl České národní banky a zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Bohužel se v kritických situacích vždy objeví hlasy, které tvrdí, že dluhy nejsou problém, a není třeba je platit. Opírají se o staleté teorie a dnes se jim i potvrdí, že pokud nezabrzdíme, příliš se nestane. Alespoň to tak bude vypadat. Česká republika nezbankrotuje, inflace nebude vysoká a ekonomicky se nám bude dařit.
Problémem je, že náklady takové nezodpovědnosti existují, jen jsou skryté. Přerozdělují peníze, otvírají nůžky, zastírají cenové signály, drží naživu mrtvé firmy… Rozpočtová odpovědnost není přežitek zastydlého kapitalismu, ale dlouhodobě rozumná politika. Bohužel si z učebnic ekonomie bereme poučení jen v dobách špatných, kdy se masivně zadlužujeme, ale v dobrých na ně okamžitě zapomeneme. Proto se musíme v té nejhorší možné době bavit o šlapání na brzdu.
Ušetřit si další sliby
Nemá smysl zahajovat robustní a nepochybně potřebnou fiskální konsolidaci, dokud není pandemie pod kontrolou. Zatím má stále absolutní přednost vše, co efektivně vede k jejímu potlačení. I proto, když byl již loni v březnu spuštěn fiskální escape clause, bylo pouze doporučeno, nikoliv striktně stanoveno, že její platnost je sice časově přechodná, nicméně potrvá tak dlouho, jak bude třeba.
A to všechno v době, kdy jsme neměli ani tušení o intenzitě nejprve podzimní a pak jarní vlny pandemie v Evropě. A je dobře, že zatím žádné přesné určení toho, kdy skončí bezprecedentní fiskální expanze a nastane striktní konsolidace, nepadlo. Za minulý rok jsme byli svědky tolika slíbených termínů v souvislosti s pandemií, které musely být vzaty zpět, a tolika omluv za jejich nedodržení, že bychom si měli další ušetřit.
Ani o vteřinu dříve
Platnost fiskálníescape clause by však neměla představovat startovní výstřel pro chování utrženého ze řetězu. Fiskální expanze by se měla týkat jen věcí, jež přímo i nepřímo souvisejí s covidem. Ostatní oblasti by měly čelit pokušení se také odvázat, neboť čím více případně zneužiji dnešní situace, dopřeji si fiskální mejdan, aniž bych byl potřebný, tím více mne (i ostatní) bude bolet následná fiskální konsolidace.
Nezačne-li vteřinu poté, co pandemie zmizí, či bude bezpečně pod kontrolou, razantní fiskální konsolidace, koleduje si EU o život s tikající bombou, která může ohrozit její existenci. Tato nutná fiskální konsolidace by však neměla nastat ani o vteřinu dříve. |
Za minulý rok se unijní veřejné finance bezprecedentně zhoršily. Průměrná míra veřejného dluhu k HDP v eurozóně přesáhla 97 procent, v EU je na dohled 90 procent. Česká republika je fiskálně čtvrtou nejméně zadluženou zemí EU (po Estonsku, Bulharsku a Lucembursku). Na straně druhé, Řecko již dosáhlo 200 procent HDP, Itálie se blíží 160 procentům; sedm členských států EU má veřejný dluh vyšší, než je jejich roční ekonomický výkon.
Bolestivá fiskální konsolidace Řecka po minulé krizi, která ho stála spoustu úsilí, napětí a občanského vzdoru, jako by nebyla. Jediný rok covidu způsobil v EU fiskální spoušť, která je svým rozsahem nesrovnatelně větší, než co jsme v historii unijní integrace zažili, podstatně ničivější než ta před deseti lety a zdaleka nekončí.
Fiskální pozice EU představuje největší ekonomickou škodu, kterou pandemie v Evropě způsobila a jež se našich životů zatím nedotýká, protože významná část této fiskální expanze je spojená s udržováním reálných příjmů. Nezačne-li vteřinu poté, co pandemie zmizí, či bude bezpečně pod kontrolou, razantní fiskální konsolidace, koleduje si EU o život s tikající bombou, která může ohrozit její existenci. Tato nutná fiskální konsolidace by však neměla nastat ani o vteřinu dříve.