Do úterního rána 21. února 2012 vstoupila historie společné evropské měny obohacena o další historku. Řecko dostalo k prostému utracení (oficiálně by se řeklo finanční pomoci, podpory, úvěru) dalších 130 miliard eur. Nikdo však není schopen tento fakt správně pojmenovat, vysvětlit jeho účel a cíl. Nic nového, odpověď na smysl celého tohoto počínání za poslední tři roky nikdo nevydal.
V roce 2009 otevřel nastupující řecký premiér Jorgos Papandreu zrakům veřejnosti Pandořinu skříňku s podvody v řeckém vrcholném státním účetnictví jako akt svého vstupního alibismu. Tehdy mohly evropský měnový systém a EU alespoň předstírat, že se to dozvěděly opravdu poprvé. Že nikdy nevěděly, že by problém měly řešit. Namísto toho světu předstíraly jakési vyhodnocování zprávy. Následovalo pár summitů a lití peněz do bezedné řecké propasti bez validních, alespoň elementárních mechanismů, jak jejich prostřednictvím pomoci Řecku z krize.
Rozdíl mezi květnem 2010, kdy bylo vyhozeno 110 miliard eur z veřejných peněz, a 21. únorem 2012 je pouze v promarnění oněch prvních 110 miliard (téměř dočerpáno) a v rozhodnutí promarnit dalších 130. Vlastně – zbývá ještě jeden rozdíl, dva promarněné roky nevratného času bez jakéhokoliv ozdravného užitku. A to pro Řecko samé i pro Evropskou unii. Ale ani pro… Zde musí zaznít ta otravná římskoprávní otázka „Cui bono? – Cui prodest?“. Komu to všechno ve skutečnosti prospívá?
Žalovatelné!
Aniž bychom paranoicky upadali do konspiračních teorií, lze říci, že hlavním beneficientem rozhodně není řecká ekonomika, jíž i po těch letech stále chybí realistický plán, jak během života jedné generace vůbec dospět k nápravě. Soudě dle nadšeného polibku šéfa Ecofinu, lucemburského premiéra Jeana Clauda Junckera se šéfkou MMF Christine Lagardeovou po skončení okázalého nočního handlování lze říci, že se opravdu asi něco podařilo. I v poslední době spíše utajený předseda Evropské komise José Barroso opět vystoupil s takřka prvomájovým plamenným projevem, přímo zdravicí.
Hlavním beneficientem bruselské dohody je někdo jiný, něco jiného. Řecký vyživovací benefit bylo jen vlastně spropitné.
Základním poselstvím je doživotní nezrušitelnost systému evropské měny. To je, prosím, axiom. Zapamatujte si jej. Urychlené vyrábění evropské fiskální unie je jenom fašankem na oslavu konce masopustu. Fiskální unie není potřeba k řešení napáchaných škod, ani je nevyřeší. Ale propagandisticky se hodí. Stejně jako utužení nadnárodního pouta evropských členských zemí. Řekové jsou doživotní beneficienti unijních dobrot. Hlavním beneficientem je však někdo jiný, něco jiného. Řecký vyživovací benefit bylo jen vlastně spropitné.
Zdá se, že se podařilo smést celé zavinění evropského mocenského a finančního establishmentu. Vinu na vytvoření podmínek pro vznik celého problému počínaje podpisem maastrichtské smlouvy až po evidentní promrhání toho čtvrt bilionu eur na řecký úhor.
Těch 110 plus 130 miliard eur je prokazatelná suma, kterou stálo nicnedělání, oddalování a předstírání řešení, které nemůže fungovat. I pokud se nebudeme zabývat sumami peněz promrhaných na oltář eura v jiných zemích a komerčních bankách, pak výsledných 240 miliard (plus de facto 70procentní odpis závazků země vůči soukromým věřitelům) je čistá zpronevěra veřejných peněz. Pokud nejde o úmysl, tak určitě o hrubou nedbalost profesionálů. To je v každé národní jurisdikci žalovatelné civilně i trestně.
Nejlepší v Evropě
Proč právě Řecko? To už je jenom věc souhry zvláštních okolností. V obecné rovině se tyto přešlapy „dějí“ v celé eurozóně, a to trvale a průběžně. Řecko prostě jako první viditelný problém vyplavalo na světlo. Ale úplná náhoda to není.
Poté, co Řecko vstoupilo do eurozóny (víme jak), prokouklo její „výhody“ okamžitě a vrchovatě je využilo. Rychle konzumovalo, aby snad nějaký štábní Dr. Grünstein na haškovské marodce nerozhodl, že o dary eurounijní „baronky von Botzenheim“ Řeky zase rychle nepřipraví svými klystýry, pumpováním žaludků a chininem.
Řekové jsou přímo dokonalí v umění přežít v jakkoli složitých geografických a mezinárodně politických podmínkách a vždy vyjít se ziskem
Řekové byli totiž na takový byznys v Evropě nejlepší. Odjakživa byli a jsou dobří námořníci a především dobří obchodníci. Jsou přímo dokonalí v umění přežít v jakkoli složitých geografických a mezinárodněpolitických podmínkách a vždy vyjít se ziskem. Spojí se kdykoliv s kýmkoli, bude-li to výhodné. S komunisty i s antikomunisty. Když se to hodí, Řekové-komunisti emigrují do Československa za přilepšenou našimi penězi, když pak nastane obrat, směřují zase zpátky, tik-tak. V šedesátých, v sedmdesátých letech gastarbeiterují v Německu. Teď zrovna mají své gastarbeitery doma – Bulhary a Makedonce, kterými pohrdají majíce prachatou tetu EMU.
Pojem „dobrý obchodník“ je však problém sémantický. Dobrý ve spojení s pojmem obchodník neznamená antonymum ke špatný, zlý. Dobrý znamená schopný, zdatný, všehoschopný. Tradiční význam slova ve smyslu dobrota je vyhrazen nanejvýš pro okruh rodiny nebo polis, kde se všichni znají a nemohou nic předstírat. Dobrý řecký obchodník je eufemismus pro nenasytný, bezohledný a nezodpovědný. V tomto případě zkonzumoval větší část „záchranných“ fondů pro Evropu dříve, než se stačili jiní přihlásit (kromě Irska a Portugalska).
Základní životní instinkt
Co teď? Přímočaří odborníci, akademičtí, političtí i finanční realisté jednoznačně potvrzují, že toto řešení nic neřeší. Nedovedou si představit, jak řecká ekonomika s touto smluvní zátěží z problému vybředne, jak splatí dluhy a bude žít. Ani ve třech generacích. Připomeňme naprosto pregnantní, necynické a věcné ohodnocení situace německým bankéřem, které jsme již jednou citovali, přesto se vyplatí je opakovat.
Předseda dozorčí rady Commerzbank Klaus-Peter Miller: „Co potřebují (Řekové – pozn. red.) – dalších 15 miliard eur? Jestliže si myslíte, že je to posledních 15 miliard eur, tak vám gratuluji. Budou požadovat víc a víc a nebude konec, pokud neprovedou skutečné strukturální reformy. To ale nebude trvat dva nebo tři roky, v tomto případě mluvíme o 20, 30 nebo 40 letech.“ Nemá smysl nosit „pouta“ euroměny umožňující pouze vnitrostátní rozpočtové operace. „Řekové potřebují měnu, kterou budou moci devalvovat.“ Tedy dříve než fiskální unii je nutno řešit tuto jednouchou rovnici.
Zatímco Italové považují minimalizování svých daňových plateb za ušlechtilý sport, pro Řeky je to utajený základní životní instinkt
Řecké finance budou jinak navěky spoutané navěky chráněnou eurovazbou. Doma v rámci celostátního rozpočtu toho stejně moc nepředvedou. Nasazení europrotektoři neprohlédnou přes bariéru kulturní diference. A pokud ano, budou radši úředně předstírat, že ne. Řecká ekonomika (pokud tento pojem není prázdný na rozdíl od ekonomik jednotlivých Řeků a jejich obcí) nikdy nerespektovala nějaké celostátní rozpočtové cíle, pravidla a povinnosti. Zatímco Italové považují minimalizování svých daňových plateb za ušlechtilý sport, pro Řeky je to utajený základní životní instinkt. Privatizace státního majetku ve prospěch výnosů pro věřitele? Zapomeňte.
Evropě zůstávají k řešení ta „pouta“ na nezdevalvovatelnou (tedy pro Řeky - jinak ano a snadno) euroměnu, která dominuje dnešnímu řeckému problému a zabrání jakémukoliv zachránci v úsilí o nastartování ekonomického růstu. Europrotektoři budou prostě škudlit s fingovanými nízkými oficiálními daňovými příjmy. Řecká ekonomika ještě více pofrčí v šedém až černém modu.
A proč vlastně platit eurem?
Zmíněná nemožnost úprav kurzu měny však řešena bude. Jinak by se Řecko vylidňovalo – to také umí. Proč by generace otců, synů, vnuků a pravnuků pracovala na „reparace“ EU stejně astronomicky neřešitelné, jako byly ty německé po první světové válce?
V tehdejším Německu byly už pět let po tomto finančním maléru měnové poměry uspořádány jinak – hyperinflací vlastní měny. Vlastní měna však Řecku chybí a ta nevlastní je k obchodu nepoužitelná. Ostatně, soukromé úložky v ní již Řekové dávno odsunuli do zahraničí – už jsou nezabavitelné. K běžnému životu, obchodu, službám potřebují nové podkladové platidlo se všemi možnostmi a funkcemi peněz, v tomto případě včetně kurzových depreciací. EU je ale nepřipustí a raději bude platit.
Centrální vláda v Řecku? Ech, co to je za neznámé zvíře? Taková, jež by se těšila alespoň nějaké důvěře občanů, by v zemi ani nebyla uznávána jako autorita. Nepodporovat tureckou imperiální vládu penězi nebyl tehdy sport, nýbrž národní ctnost. Po získání nezávislosti to tak zůstalo. První novodobý řecký král bavorského původu raději po pár letech ze země odešel, vzdal se trůnu a jeho rodné Bavorsko tam za sebou nechalo promrhané peníze finanční podpory pro mladý řecký stát.
Zlato si Řekové podrží, to nikomu nedají. Ani centrální banka svých 111 tun, ani obyvatelstvo své další tuny v zahraničí.
Řekové jsou nicméně pragmatičtí a šikovní. Pomohou si sami, klasickými cestami. Nelze k životu a rozvoji využít euroměnu, která nota bene chce ještě platit daně? No tak ne! Jsou jiné všeobecné ekvivalenty. Od starověku po dnešek, vždy když ubývalo použitelné měny, našly se náhrady. Komoditní jednotky v obchodě. Cigaretové peníze používali Rumuni ještě za Ceauşeska (nominály: krabička, karton, bedna, náklaďák, vagon). Řekové však nemusejí dospět až do stadia komoditních peněz. Šedá ekonomika může fungovat na podkladě jiných měn, než je euro. Evropa žije ve volné směnitelnosti – Řekové budou používat devizy, dolar, libru, švýcarský frank a třeba i korunu českou. A budou s nimi manipulovat po trzích – umějí to. Zlato si ale podrží, to nikomu nedají. Ani centrální banka svých 111 tun, ani obyvatelstvo své další tuny v zahraničí.
Mohou vzniknout i soukromé clearingové centrály pro vyrovnávání řeckých obchodních transakcí, a nemusejí být zrovna v Řecku. Vhodných domicilů je po světě dost. Směnky účastníků i clearingových firem mohou začít obíhat vedle oficiálních europeněz. Mohou vzniknout lokální a regionální měny, nic nového ani v jiných zemích Evropy. Mohou vznikat i soukromé peníze korporací – obchodníků. Obyvatelé zemí, krajů, měst si v nedlouhém období vždycky poradí se zdánlivou neřešitelností podmínek.
Čili: V Řecku soukromá sféra vyřeší během pár let vše – neoficiálně. Veřejný přezaměstnaný sektor bude sice problém, ale i ten se po desetiletí prolíná se soukromými zájmy rodin. Možná bude na území Řecka respektovaným suverénem region, gilda obchodníků, hanza přístavů, cokoli spíše než centrální stát. Ostatně ostrovy si umí poradit vždy.
Jedinými subjekty, které vyjdou naprázdno a se škodou, budou dnešní „zachránci“
Jedinými subjekty, které vyjdou naprázdno a se škodou, budou dnešní „zachránci“ – slavná trojka Mezinárodní měnový fond, Evropská komise a Evropská centrální banka. Už teď se chtějí retroaktivně vzdát i dřívějších úroků Řecka, na jejichž placení zemi ostatně dříve půjčili. Neoficiálně probleskují zprávy, že zakrátko po schválených 130 miliardách eur přijde ještě dalších 50 miliard.
Nemějme ovšem euroautority a jejich prodlužené ruce v MMF za hlupáky. Úspěšně si řeší svoje priority v daleko větším řádu. Pro českou politiku by však mohl vyvstat větší problém. Co kdyby zase chtěli řečtí komunisté třeba hromadně emigrovat k nám, dostávat od našeho státu výživné a bydlení?
