Dějiny v historickém smyslu chápaného Západu, který již v počátcích nazýval sám sebe Occidens, čítají uplynulých zhruba 1300 let, přičemž takřka přesně v jejich polovině nastal rozkol. První polovina tohoto období s úctyhodným rozpětím byla nadějným pokusem o vybudování sakrální organizace existence, ztělesňované v symbolické rovině kulturními skvosty, jako byly katedrály.
Poněkud úsměvnou zajímavostí je, že turisté, kteří dnes jezdí obdivovat evropská města, vyhledávají takřka výhradně pozůstatky děl, která se zrodila právě v tomto období, přestože podle „osvícené“ logiky následující epochy šlo o „temný středověk“. Mezi oběma epochami je bezpochyby principiální rozdíl co do kvality existence, neboť dodnes trvající druhé období charakterizované renesancí a osvícenstvím je nesakrálním zřízením, jehož „účelová funkce“ se zásadně liší od období prvního.
Pozůstatky tradiční sakrálnosti
„Účelovou funkcí“ raného křesťanství byla spása neboli člověka přesahující transcendentní podstata, takže jeho materiální kultura nebyla charakterizována neustále se zrychlující akumulací „hmoty“ schopné uspokojovat fyzické požitky, nýbrž kvalitou bytí a snahou o důstojnost. Přechod od sakrálního k nesakrálnímu způsobu organizace existence byl sice pomalý, ale doprovázely jej devastující konflikty.
Na našem kontinentě přetrvala až do 20. století strukturální stupňovitost, jejíž podstatou je, že čím se v Evropě ubíráme dále na východ či na jih, tím více se setkáváme s pozůstatky tradiční sakrálnosti, přestože to zároveň znamená materiální bídu |
Pomalou a bolestivou likvidaci tradiční rolnické společnosti doprovázely nepředstavitelné hrůzy a nový řád se nakonec udržel jen díky tomu, že dokázal v následujících zhruba dvou stech letech zpomalit tempo drancování vlastní venkovské společnosti brutálním drancováním všech nezápadních kultur světa. Navzdory tomu na našem kontinentě přetrvala až do 20. století strukturální stupňovitost, jejíž podstatou je, že čím se v Evropě ubíráme dále na východ či na jih, tím více se setkáváme s pozůstatky tradiční sakrálnosti, přestože to zároveň znamená materiální bídu.
„Takzvané“ revoluce 19. a 20. století byly pokusem globálních superstruktur o definitivní likvidaci těchto tradičních rolnických společností. Tradiční rolnická společnost představuje překážku, protože znemožňuje volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly, které jsou hlavním prostředkem šíření globálního liberálního kapitalismu.
Amerikanizovaný konzumní kapitalismus
Tomu sloužily jak vlny „inscenovaných revolucí“ v letech 1830 a 1848, tak bolševická revoluce v roce 1917 i testovací pokusy o svržení režimu opakující se po roce 1944 každých dvanáct let. Poté, co se ve stalinském Sovětském svazu ukázalo, že je tento režim schopen zlikvidovat rolnickou společnost během pouhých 15 až 20 oproti 150 až 200 letům, jež k tomu byla třeba na Západě, „pozvali“ páni světa tento brutální režim zdvořile až do srdce Evropy, kde se rovněž úspěšně uplatnil.
Zdánlivě nejtradicionalističtější polská společnost si jednoznačně přeje amerikanizovaný konzumní kapitalismus, takže zde může začít projekt s krycím názvem „změna režimu“ |
Od startu v roce 1944 jej otestovali nejprve v roce 1956 v Budapešti, poté v roce 1968 v Praze, a nakonec v roce 1980 ve Varšavě (v Gdaňsku), až v roce 1992 zlikvidovali i samotnou výchozí stanici, jimi zplichtěný Sovětský svaz. Páni světa testují, zda už je tradiční sakrálnost v regionu dostatečně rozvrácena. V Maďarsku v roce 1956 s lítostí přicházejí na to, že maďarský lid je bohužel ještě stále příliš tradicionální, a ponechávají tak lidové povstání svému osudu.
Pražský lid už se jeví příznivěji, lidé už zde sice touží po kapitalismu, jde ovšem spíše o bodrý, a stále trochu tradiční venkovanský kapitalismus, připomínající spíše idylu z Postřižin, a proto nechávají padnout také Prahu. A konečně Varšava už je „v pořádku“, neboť zdánlivě nejtradicionalističtější polská společnost si jednoznačně přeje amerikanizovaný konzumní kapitalismus, takže zde může začít projekt s krycím názvem „změna režimu“.
Potkávání Prahy s Paříží
Důvodem, proč navzdory tomu trvá dalších téměř deset let, je, že dosud není plně zkompletován jejich agent s krycím jménem Gorbačov jako hlavní vyjednávač. Nicméně v roce 1985 už je hotovo, a cesta je volná. (Dvanáctiletá perioda se jakoby opakuje i poté, v roce 2004 je oblast „semleta“ do Evropské unie a nyní, v roce 2016, se v rámci další „inscenované revoluce“ s krycím názvem „řízená migrace“ chystají rozvrátit celou Evropu.)
Rok 1968 je obzvlášť významný už proto, že se v něm potkává druhá zastávka „testování socialismu“ neboli Praha s jinou sérií testů, jejímž emblematickým dějištěm se stala Paříž. Zde už jde o proměnu, která se dotýká i center Západu a jejíž důsledky se později projeví také na již „osvobozeném“ Východě |
Rok 1968 je však obzvlášť významný už proto, že se v něm potkává druhá zastávka „testování socialismu“ neboli Praha s jinou sérií testů, jejímž emblematickým dějištěm se stala Paříž. Zde už jde o proměnu, která se dotýká i center Západu a jejíž důsledky se později projeví také na již „osvobozeném“ Východě (rozuměj ve východní Evropě).
K definitivnímu vyvinutí „slintajícího konzumního idiota“, celosvětového bytostného charakteru devalvovaného na minimální já, v poslušného konzumního tvora, je totiž třeba zlikvidovat tradicionalismus, který je v nejinternějších oblastech Západu z kulturního hlediska přece jen dosud přítomen, respektive konzervatismus, jenž dokáže být jeho nositelem. To všechno s brutální krutostí probíhá i v USA, zatímco v Evropě to provokuje k akutní občanské válce jako ve Francii či k její vleklé, chronické podobě jako v Německu.
Rok 1968 je tedy temným symbolem jedné z nejkrutějších kulturních zkáz za uplynulá staletí, která je z dlouhodobého hlediska naprosto fatální. Jedinou povzbudivou skutečností nejspíše je, o čemž svědčí nálepka na aktuálním snímku, že se pomalu přece jen probouzejí rovněž ony kulturní imunitní reakce, jejichž prostřednictvím činí osudově raněná sakralita alespoň pokus o sebeobranu. To všechno snad může přinejmenším zpomalit náš úpadek směřující k zániku.
