Rozpočet EU je zejména politický dokument

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Evropská komise v novém návrhu rozpočtu Evropské unie v kapitole kohezních fondů počítá s tím, že přestane měřit výlučně HDP na hlavu a bude rovněž posuzovat nezaměstnanost mladých, vzdělanost, imigraci z let 2014 až 2017 nebo třeba i uhlíkové emise. Myslím, že je to absurdní. Nezaměstnanost mladých, důsledek špatné ekonomické politiky, bude honorována? A bude honorována integrace migrantů nebo pouhý jejich počet v určitém regionu? Co si o tom myslíte?

Pavel Kohout, Robot Asset Management SICAV

Optimální velikost kohezních fondů je nulová

Mám jednoznačný názor na kohezní fondy: jejich optimální velikost je nulová. Od té doby, co existují, způsobily více škod než užitku. Vedly k plýtvání, korupci a především neměly efekt, pro který byly a jsou provozovány. Pokud se některé zemi povedla úspěšná ekonomická konvergence, bylo to díky jiným faktorům (zejména v případě Irska, kde hrála hlavní roli úspěšná daňová politika). Naopak v Řecku kohezní fondy způsobily nárůst nákladů a předčasnou deindustrializace země (již od 80. let). Dokonalým selháním je rovněž jižní Itálie, která byla cílem kohezní politiky již od 40. let: nejprve šlo o dotace z Říma, později z Bruselu. Efekt? Odstrašující.

 Pokud by nějaké dotační fondy měly vůbec existovat, pak výhradně takové, které jsou určeny na vědu a kulturu, konkrétně záchranu kulturních památek. Stát, který si nedokáže postavit dálnice nebo jiné podobné stavby za své, by se měl nad sebou vážně zamyslet.

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Podpořme reformu kohezní politiky

Rozpočet EU je natolik složitá a významnými změnami procházející záležitost, že postižení všeho podstatného a relevantního v rozsahu několika odstavců je nemožné. Úvodní redakční upoutávka, která podrobuje drtivé kritice přizpůsobení hlavního indikátoru pro kohezní politiku, je z pohledu celkového kontextu až malicherně zanedbatelná (role ukazatele HDP na obyvatele při určení kategorie regionů mimochodem zůstává zcela dominantní).

Proces, který doprovází tvorbu a následnou implementaci Víceletého finančního rámce (VFR), představuje jednu ze zásadních aktivit v hospodářské politice EU na delší časový horizont. Návrh navíc předpokládá řadu změn a je vhodné vnímat jej především jako politický dokument k prezentaci klíčových priorit a změn.

Principy VFR 2021 – 2027 jsou modernost, jednoduchost a flexibilita. Nové a hlavní priority byly udrženy a navýšeny. Škrty jsou navrženy v oblastech, které buď přestaly být hlavními prioritami nebo je nutné změnit dosavadní model financování. Určení priorit proběhlo na základě diskuzí a námětů vyvolaných Bílou knihou o budoucnosti EU a diskuzními dokumenty, především dokumentem pojednávajícím o budoucnosti financování EU.

Rozpočet je odrazem nejen priorit fiskální politiky EU, ale jejím prostřednictvím celkového posunu věcných témat a jejich složek v rámci integrace EU. Je odrazem střednědobých politických priorit EU i nástroj rozpočtové disciplíny i jistoty pro příjemce. Funguje ve srovnatelné konstelaci od roku 1988, v periodách od 5 do 7 let (sedmiletá perioda od období 2000 – 2006). Během tohoto období vždy existovalo nosné téma, chceme-li evropská přidaná hodnota.

Do budoucna by mělo být zjevnější, že výdaje rozpočtu EU by se neměly již nutně rovnat dotaci. Má být zásadně otevřen prostor pro finanční nástroje, čímž tradiční účetnický pohled fixního určení neměnných finančních částek činí překonaným.

Zásadním konceptem budoucího VFR 2021 – 2027 je EU Added-value (EVA; evropská přidaná hodnota). Tento koncept preferuje investice do oblastí, kde jeden členský stát nemůže jednat sám o sobě, resp. kde společný postoj je efektivnější. Týká se to například panevropských výzkumných projektů, velkých infrastrukturních projektů, projektů v oblasti digitálního trhu a sítí, bezpečnosti a ochrany apod. EVA se tedy týká oblastí, kde rozpočet EU vykazuje větší dopad, než kdyby byly financovány veřejnými výdaji na národní úrovni. Rozpočet by v duchu EVA měl být použit u zásadních otázek a být spíše v pozadí u otázek druhořadých, a měl by projít testem subsidiarity. Pro efektivní uplatnění EVA je zapotřebí přesně definovat společné cíle (například propojenost z pohledu mobility, ochrana vnějších hranic EU apod.). Naplnění EVA je spojeno s potřebou sdílet zdroje a tím je dána možnost dosahovat výsledků, které nemohou být dosaženy pouze na národní úrovni.

Za zásadní lze považovat novou vazbu: rozpočet EU a dodržování zásad právního státu, představující naprosto nový prvek v rozpočtové politice EU, je vnímán jako základní předpoklad pro řádné finanční řízení a efektivní financování. Smyslem je ochránit rozpočet EU před finančními riziky spojenými se všeobecnými nedostatky souvisejícími s dodržováním zásad právního státu v členských státech (potřeba omezit praktiky černého pasažérství, versus potřeba dosáhnout společného porozumění a výkladu toho, co znamená nedostatek při dodržování zásad právního státu). Na tomto základě je navrhována možnost pozastavit, omezit nebo zakázat přístup k finančním prostředkům EU úměrně míře těchto nedostatků. Vazba mezi rozpočtem EU a zásadami právního státu je vnímána optikou soudnictví, preventivních akcí, trestání podvodů a schopnosti členského státu zabránit zneužívání a podvodům.

Novou vazbu představuje vztah rozpočet EU a EMU, kde lze identifikovat přímou návaznost na balíček z prosince 2017 k prohloubení EMU. Jsou navrhovány nové rozpočtové nástroje: program na podporu reforem (alokace 25 miliard EUR) pro účely technické a finanční podpory pro prioritní reformy; konvergenční nástroj pro připojení k eurozóně; program investiční stabilizace (alokace 30 mld. EUR; úvěry v kombinaci s finanční pomocí pro členské státy k pokrytí úrokových nákladů) k zachování úrovně investic v případě velkých asymetrických šoků; zvláštní finanční podpora v době napjatých veřejných financí.

Za nový start žádoucím směrem lze považovat vydání se cestou posílení vlastních zdrojů rozpočtu EU, přičemž všechny tři nově navržené oblasti (EU ETS, CCCTB, příspěvek za nerecyklované plastové obaly) i jeden zásadně modernizovaný (DPH) nepostrádají věcnou relevanci.

Je dobře, že bylo zachováno sedmileté programovací období; nejlépe odpovídá charakteru projektů, které jsou z rozpočtu EU financovány a též potřebám České republiky (byly uvažovány alternativy na zkrácení na 5 let, anebo naopak prodloužení na dvakrát pět let).

Modernost, jednoduchost a flexibilita jsou nepochybně charakteristiky, na kterých by měl být budoucí VFR založen. Je nepochybné, že všechno toto je potřeba; je jen otázkou, zda v novém návrhu je tato potřeba dostatečně akcentována, zda to opět není pouze parametrická změna. Je jasné, že zaručené národní obálky klesají a otevírají prostor novým tématům a novým způsobům financování. Lze si položit otázku, zda je to dostatečné, zda je lpění na maximální národní obálce opravdu obhajoba národní potřeby a priority.

Měli bychom vítat modernizaci rozpočtu EU prostřednictvím finančních nástrojů, která překonává rigidní optiku dotací. Užitečnost finančních nástrojů i s ohledem na možnosti bank a finančních institucí, zdravé makroekonomické prostředí a potřebě řešit zásadní investice je v důsledku přínosnější a zejména perspektivnější, než cesta sledující maximalizaci dotační zaručené obálky.

Česká republika jako země uprostřed evropského kontinentu s velmi otevřenou ekonomikou a stále obrovskou rezervou zvláště v zajištění odpovídající infrastruktury přeshraničního charakteru by neměla mít problém identifikovat množství smysluplných projektů, které naplňují koncept EVA.

Redukce prostředků na kohezní politiku odpovídá tomu, jak Česká republika bohatne a jaké alternativní priority EU v tomto kontextu má. Větší zaměření budoucí kohezní politiky na strukturální reformy je v pořádku. Za kontroverzní může být považováno předurčení určité části kohezní politiky pro integraci migrantů.

Vazba rozpočtu EU na dodržování zásad právního státu mi přijde obecně správná, a to i s vědomím rizika jejich možného zneužití proti konkrétním členským státům.Nelze současně chtít bohatnout a trvale participovat na maximální výši zaručené národní obálky v rámci kohezní politiky.

Za 14 let členství v Unii nám kohezní politika přinesla obrovský přínos (který nebýt určitých vnitřních selhání, mohl být ještě větší), nicméně její možnosti se pomalu vyčerpávají. Po období hojnosti se České republiky v důsledku dotkne poměrně zásadní redukce prostředků na kohezní politiku. Lpění na jejím tradičním modelu by nás paradoxně mohlo postavit do sterilní bubliny, v níž si navykneme na finanční toky, které nejsou dlouhodobě udržitelné, a pak budeme hekticky hledat, jak je nahradit z národních zdrojů. Přitom nás přesycení kohezní politikou dosud nikterak nemotivovalo k tomu, abychom byli úspěšnější v celoevropské soutěži centrálních programů, jež se na tvorbě naší čisté pozice vůči rozpočtu EU podílejí dlouhodobě zanedbatelnými 2,5 procenty.

Postavme se na stranu stoupenců reformy kohezní politiky, využijme faktu, že v rámci Evropského semestru vycházíme jako strukturálně velmi málo postižená země (máme z tohoto pohledu skvělý rating a nízké riziko) a zaměřme se v rámci nových navržených nástrojů kohezní politiky na těch nemnoho oblastí, kde jsme slabí – jednou je zlepšení fungování veřejné správy a governance. Využijme novou facilitu pro realizaci strukturálních reforem a využijme nabízenou technickou pomoc k tomu, že vytvoříme funkční systém pro větší intenzitu centrálních programů ve prospěch českých subjektů a pro využití finančních nástrojů.

V rámci centrálních programů lze navíc uvažovat, že se díky geografické poloze potkáme s EVA (a to i za cenu, že leadery projektů v rámci centrálních programů nebudou naše subjekty, ale ty z ostatních členských států). Jde o výsledný efekt, ne o to, kdo projekt řeší. Zaručená národní obálka nakonec k žádoucímu přínosu vůbec vést nemusí. Centrální programy jsou nástrojem, který může napomoci tomu, aby se Česká republika nestala infrastrukturně deprivovaným teritoriem uprostřed Evropy.

Pouze v tomto případě, pokud tyto kroky zvládneme a mentálně se „přešaltujeme“ na to, že prostředky z rozpočtu EU lze využívat i jinými způsoby, než jaké jsme si s jistým stereotypem osvojili v uplynulých 14 letech podle pravidla nejmenší námahy při dostupnosti těchto zdrojů, můžeme se dočkat „zázraku“: můžeme dokonce z Rrozpočtu EU získat více než dosud.

Další změna uvažování v duchu čistých pozic (což bude velmi obtížné překonat) bude dána nejen tím, že se podíl zaručených národních obálek relativně dále sníží, ale také tím, že pod pojmem výdaj rozpočtu EU již nenaskočí automaticky pouze dotace, ale též finanční nástroj (pro určitý účel, například podporu podnikání by měl naopak automaticky naskočit finanční nástroj coby první volba). To může být velký stimul a motiv i pro rozvoj tuzemských finančních trhů, zvláště tak konzervativních, jako je ten náš. Budou-li zdroje rozpočtu EU sloužit především jako výchozí vstupní kapitál, který je možné doplnit a rozmnožit, případně jako záruční vehikl, díky němuž se aktivizují domácí soukromé finanční zdroje, je to řešení přínosné pro všechny zúčastněné. Zdroje rozpočtu EU se dostanou tam, kam mají, projdou přísným tržním testem, vyřeší problém tržního selhání a ještě přinesou náplň finančním institucím, které například čelí přebytku likvidity a současně jsou rizikově obezřetné.

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Diktování členským zemím EU

Evropská komise představila nový rozpočet pro 28 států, v EU však zůstává už pouze 27 zemí. Místo aby se unie po odchodu významného plátce do rozpočtu zamyslela, zda toho nedělá mnoho, a zda by proto neměla svou činnost omezit a rozpočet výrazně zmenšit, se rozhodla jít hlavou proti zdi a poplatky členským státům navýšit. To samozřejmě naráží na odpor zemí, které už dnes do rozpočtu EU přispívají více, než kolik z něj dostanou.

Nový komplikovanější vzorec, který má například ulevit státům, protože dělají špatnou hospodářskou politiku a mají přeregulovaný trh práce (a proto mají vysokou nezaměstnanost mladých), je absurdní a povede k nechtěným důsledkům. Další rozpočtová kritéria umožní EK dále diktovat členským státům, jakou mají mít domácí politiku, což jí vůbec nepřísluší.

Tomáš Prouza, ekonom a bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti

Nestát s nataženou rukou

Přestože by se to některým lidem líbilo, evropský rozpočet není automaticky garantovaným příjmem státního rozpočtu na cokoli, co si daná země chce zrovna pořídit. Je to společný nástroj na řešení evropských problémů. Pomoc chudším regionů je stále prioritou (jen si musíme uvědomit, že už nejsme mezi chudými, neboť se nám daří mnohem lépe než jiným), jsou tu ale i některá nová témata – osvobození od vojenské závislosti na USA, schopnost lépe chránit evropské hranice, digitalizace našich ekonomik, podpora vědy a výzkumu, abychom nezačali zaostávat za USA či Asií atd.

A že má část peněz jít těm, kteří musí pomáhat uprchlíkům, nebo hledají způsoby, jak pomoci mladým lidem s nalezením práce? Především si uvědomme, že na tyto oblasti jde mnohonásobně méně peněz než na dotace zemědělcům či do kohezních fondů. A nezapomínejme ani na to, že Evropa má stát na vzájemné solidaritě, a že i my bychom občas měli něčím přispět, ne jen stát s nataženou rukou a chtít více peněz do zemědělství.

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Zvrácený systém s rozumnými úmysly

Centrální plánování je slepé v produkci pastelek stejně jako u kohezních fondů. Zatímco v tržní ekonomice máme jednoznačná kritéria pro úspěch a neúspěch, u centrálně řízené ekonomiky se musíme spoléhat na pomocné statistiky.Položte si otázku, podle čeho byste rozdělili společný koláč ve třídě spolužáků? A řekněme, že koláč byl vybrán pro kohezní politiku, abychom podpořili ty slabší z kapesného těch silnějších. Stejně jako u států nás prvně napadne HDP, asi byste se podívali na kapesné ostatních nebo třeba na příjmy rodičů. Už tady byste začali brzy zjišťovat, i kdybyste byli úplně čistá duše, že začnou vznikat tlaky na falšování údajů, zatajování důležitých skutečností, předstírání, že se vlastně máte mnohem hůř, než ve skutečnosti atd. Ve třídě spolužáků by to nebylo jiné než v EU.

Chtěli byste se ale podívat i na jiné ukazatele než jen na příjem. Přeci jen peníze nejsou všechno. Rozhodli byste se například podle toho, jak dobře si spolužáci uklízí skříňku. EU se chce podívat na uhlíkové emise. Možná byste se rozhodli podle toho, jaké mají známky. A rozhodli byste se podpořit ty se špatnými, protože nemůžou za to, že nestíhají. Dává to smysl, ale brzy byste zjistili, že to demotivuje ty, co doma poctivě počítají, zatímco flákači by dostávali peníze zdarma. Nešli byste po škole raději místo domácích úkolů do parku? EU chce dělat totéž.

Můžeme pokračovat. Dávalo by vám smysl dát část koláče těm, kteří mají domácí zubožené domácí mazlíčky. Brzy by vám ale došlo, jakou jste udělali chybu. Napadlo by vás, že dáte peníze těm, kteří nemají penál ani tašku, ale nosí pomůcky do školy v igelitce. Jakou mají dnes státy motivaci dělat infrastrukturu čistě ze svého?

Je to zvrácený systém. S rozumnými úmysly. Pevně věřím, že úmysly EU jsou stejně jako u vás a vašich spolužáků čisté. Věřím, že se chcete zorientovat pomocí nejlepších možných čísel a skutečností. Lidskou schopnost přizpůsobovat se motivacím ale nezměníme.

Ideální by bylo přiznat si to a snažit se pomáhat jen tam, kde se motivace mění nejsložitěji. Umřel spolužákovi někdo blízký? Patrně se kvůli pár korunám nestane vrahem. Stejně tak chápu podporu tam, kde přišla nečekaná a neovlivnitelná katastrofa. Přírodní pohroma. Externí krize, kterou nemohli způsobit. Odměňovat ale za činnosti, které odměněné nic nestojí, naopak jsou přitažlivé, je nejhorší možný způsob. Není to ale drobná chyba systému přerozdělování. Je to vlastnost, které se nemůže zbavit. Zkuste si sami představit, jak byste to v té třídě spolužáků nastavili lépe.

Jakub Červenka, analytik Raiffeisenbank

Nežijeme si tak špatně

První výzvou pro nový rozpočet je najít záplatu na 84miliardovou díru po Velké Británii. Tu částečně musí nahradit zbylí členové ze svého, zároveň to ale bude dobrým impulzem k modernizaci politik EU. Omezí se výdaje na společnou zemědělskou politiku, ale i na kohezní politiku jinými slovy rozvojovou pomoc východním státům. Do naší kotliny by podle návrhu rozpočtu mělo připlout necelých 18 miliard eur v rámci kohezní politiky, tedy o více než dvě miliardy eur méně než v současném rozpočtovém plánu. Už tedy víme, že z příštího rozpočtu EU dostaneme menší díl koláče. Otázka zní: co získáme tím, že nový rozpočet schválíme?

Podle ministerských úředníků je hlavní výhodou „komplementarita EU rozpočtu s národními výdaji“. Jinými slovy rozpočet EU je od toho, aby doplnil chybějící prostředky naší vlády a tuzemských firem. S přibližováním životní úrovně průměru EU ale tok peněz z kohezních fondů zpomaluje. Je tedy čas začít přemýšlet, jak zalepit díry v plánovaných státních výdajích z vlastních zdrojů.

Částečnou spásou může být nový fond Horizon Europe, který vyčlení 100 miliard eur na podporu výzkumu a inovací. Úspěšnost dotačních návrhů českých firem v podobných programech ale byla zatím jen 14 procent. Namísto reptání, že naše země dostane méně peněz z kohezních fondů (které stejně nedokázala vyčerpat), by se proto vláda měla soustředit na to, jak zlepšit úspěšnost našich žadatelů. Lepší holub v hrsti než vrabec na střeše.

Navíc je vcelku pochopitelné, že si bohatší státy EU chtějí na chudších členech vynutit solidární spolupráci v oblastech migrace. Zvláště když mají financovat infrastrukturní projekty, ke kterým se naše vlády neodhodlaly. A v případě podpory chudých regionů s vysokou nezaměstnaností mladých se obávám, že Jan Macháček míchá příčinu a následek.

Velkou zásluhu na svižném ekonomickém růstu a extrémně nízké nezaměstnanosti v naší zemi v posledních třech letech nese intenzivní dočerpávání fondů EU a investiční aktivita. Za ekonomickou zaostalost nás nikdo nehonoroval – šlo jen o pragmaticky podanou ruku. Stejně tak je potřeba si pragmaticky přiznat, že existují oblasti EU, ve kterých se v posledních letech žilo hůře než u nás. Ekonomická nerovnost v EU není tak výrazná mezi členskými státy, jako spíše mezi regiony. Praha je podle Eurostatu šestým nejbohatším regionem EU, zatímco HDP na hlavu Ústečanů je jen 65 procent unijního průměru. Nicméně kolem 70 procent průměru se pohybuje i HDP na hlavu obyvatel Španělska nebo jižní Itálie. Kdo říká, že Andalusané nebo Sicilané nemají právo na rozvojovou pomoc, zatímco my ano?