Politolog Petr Drulák, toho času po Lubomíru Zaorálkovi druhý muž na ministerstvu zahraničí, vzbudil velkou pozornost (a hlavně kritiku) několika výroky. Ty lze shrnout do teze:
- Nevyvážejme naši představu o lidských právech, je to jen falešný univerzalismus (explicitně zmínil Václava Havla a jeho epigony), neklaďme takové argumenty do popředí v mezistátních jednáních, jen tím tlačíme naše partnery ke zdi, veďme spíš oficiální dialog – třeba s Čínou nebo Kubou.
Překvapily mě planoucí vášně nad Drulákem (v Lidových novinách třeba reakce Pavla Fischera, bývalého Havlova ředitele Politického odboru kanceláře prezidenta). Je to přece starý spor a kauza „Drulák“ je jen jeho další variací.
Na jedné straně tu máme partikularistickou tradici, lidi, kteří naši civilizaci (říkejme ji západní) vnímají jako tu nejlepší ze všech existujících. Tu pak logicky hájí, propagují a na ostatních civilizacích tepají jejich nedostatky – podle našich hodnotových měřítek.
A pak tu máme univerzalisty (a zastánce mezicivilizačního dialogu) – to jsou kritici nároku Západu na Pravdu, a předpokládám, že jedním z nich je třeba Petr Drulák. A ti se zdráhají naši partikulární Pravdu o hodnotách propagovat (a hlavně prosazovat) v dialogu s odlišnými kulturními tradicemi – spíše třeba tepají, když už mají tu potřebu, nás samé (často například Izrael nebo Guantánamo) za porušování norem, kterými se tak rádi sami prezentujeme a poodkrývají naše pokrytectví.
Není jen jeden tábor
Vedle tohoto starého sporu (co k němu lze ještě dodat?) je zajímavější jeden jiný aspekt celé věci – možná překvapující paradox, rozpor mezi teorií a praxí partikularistů a univerzalistů.
Ten lze formulovat takto: důsledkem teorie partikularistů operujících židovsko-křesťanskou civilizací je překvapivě takřka vždy univerzalismus – intervencionismus ve světě („humanitární bombardování“ atd.), touha obsáhnout celou planetu, donutit ji, aby na ní platila jen jedna pravidla (shodou okolností ta naše...). Rusko, Čína atd. jsou v tomto vidění narušiteli, méně či více zjevní nepřátelé našich hodnot. V Česku tito lidé měli ikonu ve stárnoucím Václavu Havlovi, jenž se stal souputníkem neokonzervativců – v tom má Drulák v rozhovoru pro Lidové noviny pravdu.
Praxe univerzalistů se však také často scvrkává v opak jejich teorie, v partikularismus, nezúčastněnost ve světě; jejich praxe často klouže do teze „Hleďme si každý svého, nemáme přece Pravdu ani jeden!“. Proč? Protože oblíbené odvolávání na univerzální – a bezmocné – struktury (například OSN) končí planě, výsledek jejich konání je nula. Univerzalisty lze pak snadno zesměšňovat, že hájí právo diktátorů chovat se jako diktátoři (ne nadarmo nese už zmíněná Fischerova replika na Drulákův rozhovor titulek Budeme mluvit s diktátory v předklonu?).
Je to právě tento rozpor mezi teorií a praxí, který vytváří vážnou kritiku jak vůči partikularistům, tak vůči univerzalistům – jedni jsou snadno nálepkovatelní jako neoimperialističtí jestřábi, druzí jako pštrosi, co koukají jen do svého vlastního písečku. Koneckonců Drulák to v rozhovoru jen potvrzuje, když používá upachtěné věty, které z jeho úst znějí dost nepatřičně. Například: „Jako malý stát toho zas tak moc nemůžeme…“
Přesto všechno se mi jeho rozhovor pro Lidové noviny přece jen v jednom směru důležitý zdá: Drulák ukázal, že ve společnosti není jen jeden tábor, jehož mantry nelze v „dobré společnosti“ zpochybňovat.
