Čeští intelektuálové vedou dlouhodobě diskusi, zda posuzovat věci na základě morálky, nebo bez ohledu na ni. Tuto tendenci vyjadřuje spor o „pravdoláskaře“. Václav Havel se svým obdivovaným i vysmívaným bonmotem „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, postavil na stranu porozumění problémům jako těm, jež mají výrazně morální povahu.
Pro Havla, jak píše ve svém eseji Moc bezmocných, hrál zásadní roli takzvaný „život v pravdě“ – osobní morální autenticita, která má sílu narušit komunistický režim. Pro Havla nebyla politika, ekonomika ani další oblasti lidské činnosti oddělené od morálky, ale spíše jako by se v ní vznášely – byly jejími projevy.
Na opačné straně názorového spektra byl Václav Klaus s tezí odvozenou z (neo)klasické ekonomie – v zásadě jde především o axiom snahy jedinců o maximalizaci vlastního užitku. Úsilí vnášet do každodenního politického, ekonomického a právního fungování státu morálku je pro Klause naivním sněním. Skutečnost prý nelze objevit na divadelním jevišti ani v ideálech, ale v tvrdé zkušenosti s reálným životem.
Svět je prý třeba vidět takový, jaký je, nikoli jaký by měl být. Svět nikdy nefungoval na základě morálky a dobré fungování státu zajistí institucionální rámec, jenž usměrní sobecké touhy každého jedince tak, aby celku přinášely výhody.
Údajný sebeklam idealistů
Tento spor českých intelektuálů je dodnes živý. Mnoho komentářů k současnému konfliktu Ukrajiny, potažmo západních zemí, s Ruskem, zřejmě ovlivněných buď bezbřehým relativismem, nebo takzvaným „(neo)realismem“ – teorií mezinárodních vztahů, podle níž jde v politice vždy o maximalizaci moci – se vyznačuje morálním nerozlišováním.
Snaha identifikovat „morálnějšího“ mezinárodněpolitického hráče nebo „integrálnější“ osobnost je prý sebeklam idealistů, směšnost „pravdoláskařů“ |
Tyto komentáře tvrdí, že se Rusko sice rozpíná, ale co jiného činí USA? Není snad politika rozšíření Evropské unie stejně rozpínavá, jako ta ruská? Podle některých analytiků srovnávajících Rusko a Západ proti sobě stojí mocenské bloky soupeřící o moc, jež si jsou v podstatě podobné.
Před prezidentskými volbami, v nichž se utkali Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman, někteří moji známí, vesměs s vysokoškolským vzděláním, zaujímali podobný postoj odmítající morální rozdíly – zvol jednoho, bude to špatné, zvol druhého, nijak si nepomůžeš. Názory tohoto typu vždy paušalizují a jejich základ tvoří obdobná úvaha, již prosazoval Václav Klaus – politika je boj o moc (obdobně jako ekonomika o peníze) a neexistují v ní ideály.
Snaha identifikovat „morálnějšího“ mezinárodněpolitického hráče nebo „integrálnější“ osobnost je prý sebeklam idealistů, směšnost „pravdoláskařů“. Je třeba nekalit svou mysl zbožnými přáními a vidět chladně realitu.
Problém podobnosti
Evropská unie ani USA nejsou ideální, Karel Schwarzenberg bez chyb, navzdory tomu je dle mne klausovský pohled chybný. „Realistické“ uvažování by totiž nemělo znamenat nerozlišování mezi dvěma odlišnými jevy.
Podobá se politika rozšíření EU a ruská expanze? Podobá, protože obě představují územní rozpínání, ale tím podobnost končí. |
Podobá se politika rozšíření EU a ruská expanze? Podobá, protože obě představují územní rozpínání, ale tím podobnost končí. Situace České republiky, do které se rozšířila EU, a východní Ukrajiny, kam se rozšiřuje Rusko, je nesrovnatelná. Může někdo myslet vážně, že politiky EU a Ruska „se podobají“? Je třeba vysvětlovat rozdíl mezi fondy EU a ruským tankem?
Rozdíl neexistuje jen mezi politikou EU a Ruska, ale i americkou a ruskou. Jde o dvě odlišné kategorie, jež spojuje pouze abstraktní pojem politika. V USA politické rozhodování kontroluje lid, v Rusku naopak politické rozhodování lidu kontroluje režim. Aby se USA začaly chovat šíleně, musel by zešílet lid. To sice není vyloučené, k zešílení Ruska však stačí, aby se iracionálně choval jeho prezident Vladimir Putin.
Dvě odlišné kategorie
USA a Rusko se však liší i v (ne)existenci základu demokracie, tedy „démosu“, lidu. Rusko postrádá tradici demokratického vládnutí a v současnosti se nezdá, že by se na tomto jeho nedostatku mělo něco změnit. Politika USA je naopak v podstatě demokratická, a jakkoli je třeba některé rysy americké zahraniční politiky tvrdě kritizovat, nelze ruskou a americkou politiku stavět na stejnou úroveň.
Americký vojenský konvoj vítejme, ruskému se vyhýbejme. Americká a ruská politika představují dvě odlišné politické kategorie.
Americká a ruská politika představují dvě odlišné politické kategorie |
Obdobná situace nastává v případě dvou našich kandidátů na prezidenta – Zemana a Schwarzenberga. Dnes, poté, co prezidenta Zemana čím dál více ovládá například populismus (zpoplatnění humanitního vzdělání), vulgarita (překlad „Pussy Riot“) či obhajoba nedemokratických režimů (výroky v Číně či o Rusku, plánovaná návštěva oslav konce druhé světové války v Rusku), začíná být kritérium „morálky“ relevantní.
Ať už je Schwarzenbergova osobní integrita jakákoli, je zřejmé, že k Zemanovi bylo třeba zaujímat kritičtější postoj.
Chladné přístupy
Realita obsahuje morální rozdíly. Chladné přístupy bezbřehého relativismu, (neo)klasické ekonomie či (neo)realismu v mezinárodních vztazích jsou nejen chybné, ale i tragédií – sebenaplňujícím se proroctvím, které se snoubí s tím, co Havel pranýřoval jako „čecháčkovství“.
Myšlenková schémata, jako je „ekonomika funguje vždy na principu maximalizace osobního užitku“ či „politika funguje vždy na principu maximalizace moci“, nepředstavují jen paušalizaci světa, ale legitimizují i naše morální nedostatky. Navíc umožňují šířit mocenskou a ekonomickou manipulaci.
Chladné přístupy bezbřehého relativismu, (neo)klasické ekonomie či (neo)realismu v mezinárodních vztazích jsou nejen chybné, ale i tragédií |
Pokud se někdo dle (neo)klasické ekonomie domnívá, že společnost funguje na základě sobectví, může se tak i chovat – a ekonomika skutečně začíná fungovat. Pokud je někdo stejně jako (neo)realisté přesvědčen, že v politice jde pouze o moc, jak ta bude asi fungovat, až se z analytika stane politik?
Navzdory tomu jsou jak (neo)realismus v mezinárodních vztazích, tak (neo)klasická ekonomie užitečnými analytickými nástroji. V případě porozumění ekonomice není třeba předpokládat, že se všichni lidé budou chovat stejně jako matka Tereza. Při jednání s Putinem mu nelze říkat, že je „šílenec“ nebo „iracionální“, přestože takový z jiného úhlu pohledu je.
Je třeba využít analytických možností neorealismu a o Putinovi uvažovat tak, že se snaží maximalizovat svou moc, a to zejména násilnou teritoriální expanzí, a v tomto smyslu je zcela racionální (v jiném smyslu pak zcela iracionální). Tato analýza však nevede k závěru, že ruský tank a fondy EU jsou v podstatě totožné. Stejně lze analyzovat vnitřní politiku na základě snahy o maximalizaci moci Karla Schwarzenberga nebo Miloše Zemana. V případě volby je však třeba vzít v úvahu i jejich morální profil.
Chyba Václava Klause
Chyba Václava Klause od samotného počátku í mnoha dnešních analytiků například vůči Rusku či prezidentské volbě spočívá v záměně metodologického postupu za celistvý názor. (Neo)klasická ekonomie nebo (neo)realismus v mezinárodních vztazích je třeba považovat za pouhé metodologické postupy, které se občas mohou hodit. Osobní názor na celou situaci ale může být – a měl by být – zcela odlišný.
Chyba Václava Klause od samotného počátku í mnoha dnešních analytiků například vůči Rusku či prezidentské volbě spočívá v záměně metodologického postupu za celistvý názor |
Ti, kdo se vysmívají „pravdoláskařům“, by se možná měli zamyslet třeba nad knihou sociologů Petera Bergera a Thomase Luckmanna Sociální konstrukce reality, podle které svůj svět sami vytváříme.
Z toho pak mimo jiné vyplývá, že v případě nerozlišování mezi člověkem s osobní integritou a člověkem, jímž zmítají zlozvyky, by nemělo překvapit, že ten první začne mizet a určitě se nikdy neobjeví na Hradě. V případě nerozlišování mezi ruským tankem a strukturálním fondem EU by pak nemělo příliš překvapit, že v budoucnu dostaneme šanci posoudit tento rozdíl zblízka.
