Předseda Evropské komise José Manuel Barroso vyslal světu před několika měsíci jasný vzkaz: Evropě je třeba dát nové velké vyprávění, jak on říká „narativ“. Evropa prý nemůže ustrnout na prvních stránkách svého příběhu, i když prý tyto „první stránky byly extrémně krásné. Potřebujeme pokračování (…) pokračování knihy o současnosti a o budoucnosti.“ Důvod je podle Barrosa jednoduchý: s dosavadním, sice krásným a stále platným příběhem o Evropské unii se příliš neidentifikuje nová generace, a to je problém.
Zrození „nového vyprávění o Evropě“ má mít i formální struktury. Bude se na něm pracovat, debatovat a sepisovat, až vznikne finální verze. Evropská unie proto „povolává evropské umělce, intelektuály, vědce, akademiky a všechny evropské občany, aby jí vdechli nový život.“ V roce 2013 a 2014 se tak uskuteční tři intelektuální shromáždění, která mají být inspirací pro tvorbu „vyprávění“. Výsledek těchto rokování pak má být publikován.
Z českého hlediska zaujme, že vypracováním tohoto vyprávění byl pověřen tříčlenný tým: maďarský spisovatel György Konrád, dánský novinář Per Nyholm a třetím je český ekonom Tomáš Sedláček. „Ano, jsem v širší poradní skupině,“ potvrdil ČESKÉ POZICI Sedláček. „Zda užsí skupina již byla potvrzena, v tuto chvíli říci neumím. Jsem na dovolené, píši knihu a nic jiného teď neřeším. Ale zhruba v tomto smyslu zněla domluva z Varšavy asi před týdnem.“
Tomáš Sedláček se v evropském prostředí stal známým díky své knize Ekonomie dobra a zla, která byla v minulém roce vyhlášena v Německu dokonce ekonomickou knihou roku. Soutěž přitom pořádá prestižní Frankfurtský knižní veletrh ve spolupráci s deníkem Handelsblatt. Je spíše výjimkou než pravidlem, aby cenu získala kniha jiného než německého autora.
Od nacionalismů k supranacionalismu
Z jakých pozic však bude „vyprávění o Evropě“ psáno, lze odhadovat už z textu Györge Konráda, jednoho z pověřené trojice, kterým se uvedl na konferenci ve Varšavě – prvním z tří intelektuálních setkání nad tvorbou narativu. V textu „Proč Evropa? píše, že by velice uvítal, kdyby evropští nacionální političtí lídři byli omezeni ve své moci jak odspodu (municipalitou), tak svrchu (právě Evropskou unií).
Konrád národně organizované politické třídě příliš nedůvěřuje: „Je tu pravicový a levicový populismus. Oba (…) by rády viděli Evropu rozdělenou v koalice, aliance a různé štěpné linie.“ A jako spisovatel pocházející ze země, jež byla členem východního bloku, ještě doplňuje, že jak pravice, tak levice nemají příliš vyvinutý smysl pro etiku.
Barrosovo východisko zní: mladá generace se s Evropskou unií málo identifikuje, musíme vytvořit intelektuální konstrukt, ke kterému se přimkne.
Přidává ještě jeden ryze praktický argument pro nutnost zbavit se absolutní moci národního státu: zatímco nenávisti ve jménu symbolů, jako jsou národ, náboženství nebo mezinárodní pracující třída, může podlehnout jeden nebo dva státy, nikdy mu prý nepodlehne široké společenství. Jednoduše: pryč od národního státu se stává heslem dne. Konrádova slova ale můžeme chápat i jinak: státní nacionalismy se všemi svými velkými vyprávěními budeme nahrazovat supranacionalismem – evropským. Protože není v principu nakonec jedno, s jakou kolektivitou se budeme identifikovat?
A navíc: přes všechna ta slova o překrásném příběhu Evropské unie, který jen čeká na své pokračování, a o společných hodnotách, zůstává otázkou, zda lze konstruovat velká vyprávění o jakémkoli společenství tak říkajíc od intelektuálního stolu. Společné tradice vznikají společnou žitou praxí, jsou budovány odspodu, přirozeně. Barroso jako by prohlašoval opak. Jeho východisko zní: mladá generace se s Evropskou unií málo identifikuje, musíme vytvořit intelektuální konstrukt, ke kterému se přimkne.
Může pak být ale výsledkem cokoli jiného než pěkná kniha obsahující hřejivé příspěvky o tom, jak by Evropa mohla skvěle fungovat, kdyby rozvinula své tradice plurality, demokratismu, zcela se zbavila národnostních předsudků a tak dále a pořád dokola? Evropské myšlence se stalo, že se pozvolna proměnila v jistém slova smyslu v intelektuální vizi, která není dostatečně srozumitelná – a když si tento deficit uvědomí (Barroso: mladá generace se s EU příliš neidentifikuje), nedokáže ho byrokratický mechanismus EU odstranit jinak než dalším intelektuálním konstruktem.
