Vládní koalice prosazující reformy je složena ze stran, kterým dalo před rokem ve volbách hlas více než 2,5 milionu lidíSkoro by se mohlo podle aktuálních zpráv zdát, že ústředním tématem chystané stávky je, o jak mohutný protest půjde a jak rezolutně se s ním vláda, případně policie a pražský magistrát vypořádá. Z útrob debat se pomalu vytrácejí podstatnější otázky: proti čemu je stávka vůbec zaměřena, zda se trefuje do správného terče, a v neposlední řadě zda jsou odbory tou pravou institucí, která by měla obranné manévry společnosti proti vládním změnám zaštiťovat?
Vezměme to postupně. Koalice dopravních odborářů tvrdí, že protest – oznámený na čtvrtek – míří „proti nespravedlivým, zákeřným reformám poškozujícím většinu občanů ČR“. Ve svém prohlášení ke stávce zmiňuje tři okruhy změn, které nejsou podle jejího gusta:
- V první řadě jde o důchodovou reformu, údajně prospěšnou pouze pro soukromé penzijní fondy a hazardující se zdravím lidí (neustále se prodlužující věk odchodu do penze). Pravdou je spíše to, že z návrhu na zavedení dobrovolného spoření v soukromých fondech nejsou nadšené ani penzijní společnosti. Nelíbí se jim, že takzvaný druhý pilíř nebude povinný, a obávají se, že se do něj zapojí málo lidí. Věk odchodu do důchodu se posouvá i v dalších zemích starého kontinentu. Například v Dánsku, Německu či Norsku, které patří k nejvýkonnějším evropským ekonomikám, činí hranice pro nárok na penzi 67 let. V některých státech dobíhají zákonné lhůty, takže pozdější odchod do důchodu se ještě netýká čerstvých penzistů. V České republice by se měl sjednotit věk pro odchod do důchodu v roce 2041 na 66 letech a osmi měsících pro muže a ženy. Růst věkové hranice by měl pokračovat, to ale ještě může být dle pondělního prohlášení premiéra Petra Nečase předmětem parametrických úprav.
- Dalším bodem je zvyšování spoluúčasti pacientů ve zdravotnictví. Podle analýzy ministerstva zdravotnictví je skutečná finanční spoluúčast českého pacienta jen osm až devět procent, zbytek je hrazen ze zdravotního pojištění. Průměrná spoluúčast v zemích Evropské unie se přitom pohybuje kolem 20 až 24 procent.
- Odboráři mají výhrady také ke sjednocení DPH na 17,5 procenta spolu s rušením zaměstnaneckých benefitů. Přesun ke zdanění spotřeby namísto zdanění příjmů či majetku je však krok správným směrem, včetně rušení daňových výjimek, jako jsou stravenky či režijní jízdenky. V tomto směru zatím nikdo nevyvrátil tvrzení ministra financí Miroslava Kalouska, že celková daňová kvóta v letech 2012 až 2014 klesne.
Ať už je ale dopad kabinetem prosazovaných změn na jednotlivé vrstvy obyvatel jakýkoli, odbory by neměly zapomínat, že vládní koalice je složena ze stran, kterým dalo před rokem ve volbách hlas více než 2,5 milionu lidí. Pokud se odbory rozhodly být politickou silou, jak se nyní chovají, měly by se pod nějakou stranickou značkou pokusit přesvědčit o svých představách o fungování ekonomiky a státu obyvatele v nadcházejících volbách, jak jim to zastupitelská demokracie umožňuje.
Těsně před zhroucením
Daleko podstatnější je ale jiná věc. Výhrady odborářů k vládním reformám obnažují největší slabiny nynějšího pojetí evropského sociálního státu – spoleh na jeho opatrovnictví a absolutní nechuť většiny Evropanů převzít odpovědnost nejen za vlastní osud, ale v podstatě za cokoli. Dluhová epidemie, jež se postupně šíří zeměmi eurozóny, ukazuje, jak dalece je současný evropský model se svými sociálními „vymoženostmi“ zvětralý a nachází se těsně před zhroucením.
Skutečnost, že vláda nevyužije své výrazné nadpoloviční většiny ve sněmovně k zásadním reformám, může být zklamáním i pro některé pravicové voličePublicista Karel Steigerwald už v roce 2004 napsal: „Potřebujeme vládu, která řekne: Nic vám nedáme, starejte se sami. To by zem rozhýbalo, ale takovou vládu právě proto nikdo nezvolí.“ Jeho slova platí i po sedmi letech a je s podivem, že česká vláda, která sama sebe označila za reformní a rozpočtově odpovědnou, nevyužije své výrazné nadpoloviční většiny ve sněmovně k opravdu zásadním změnám. Nikoli v rámci existujícího systému různých dávek, podpor, důchodů, dotací, záruk, jistot a kdovíčeho ještě, ale naopak jejich seškrtáním, zrušením a důsledným kladením důrazu na osobní odpovědnost nejen za vlastní život, ale i za veřejné záležitosti. Zkrátka na hodnoty, které by omezily všeobecnou lenost, apatii a někdy až sobeckou nechuť podílet se na fungování společnosti.
Místo toho se příležitosti chopili odboráři, a to nevěstí nic dobrého. Učebnice ekonomie jsou plné pasáží o jejich škodlivém vlivu na hospodářství – zejména na zvyšování nákladů na pracovní sílu a na růst nezaměstnanosti. Nehledě na demagogii, jíž je vystlána většina jejich argumentů a prohlášení. Chystaná čtvrteční stávka je údajně zaměřena proti vládním reformám, a nikoli proti lidem. Opak je však pravdou. Tím, kdo nejvíce utrpí dalším udržováním nefunkčního a rozpočtové deficity vytvářejícího systému, jsme právě my, a hlavně naši potomci. Pád bude o to bolestnější, oč déle tento stav potrvá. Řecko, Portugalsko a Španělsko, buďtež příkladem.
Pohodlí
Evropa není ve světě sama a její konkurenceschopnost je ve srovnání s rozvíjejícími se asijskými či jihoamerickými ekonomikami značně podlomená. Důvodem je právě pohodlný život. Svěřit se ale do péče odborů a doufat, že právě ony nám zajistí skvělou budoucnost, je scestné. Neboť i odbory jsou součástí politického systému, s nímž občané vyjadřují nespokojenost.
- Více o politicko-ekonomických souvislostech protestu si přečtete v článku: Žádná stávka krizi vládnutí nevyřeší
Optimální a standardní cestou by bylo, kdyby se podařilo změnu prosadit prostřednictvím spontánně vzniklé názorové platformy, která by se transformovala v politickou stranu, jež by následně se svým programem uspěla ve volbách. Podobné pokusy zde již byly, například v podobě iniciativy Občané.cz či Strany svobodných občanů, nicméně bez potřebné voličské odezvy.
Na sociální dávky je v České republice i v dalších evropských státech napojeno 60 až 70 procent populaceSmutné je, že jsme se nepoučili z nedávné globální hospodářské krize, která ukázala, jak je svět zranitelný a nakolik je závislý na vratkých finančních trzích. V mnoha zemích se od té doby uskutečnily parlamentní volby, jejichž výsledky naznačily příklon k větší odpovědnosti občanů za hospodaření svých vlád. Ani to však zřejmě stačit nebude vzhledem k tomu, že ona odpovědnost spočívá spíše v dočasných škrtech a úsporách než v koncepčních změnách systému.
A tak realitou v České republice i v dalších evropských státech zůstává, že na sociální dávky je napojeno 60 až 70 procent populace. Přestřihnout za takovéto situace pupeční šňůru nebude snadné. Je však potřeba to udělat co nejdříve, neboť už nyní vyschlá placenta nebude schopná vyživovat čím dál nenasytnější pupky donekonečna.
