Sankce jsou sankce jsou sankce. Omlouvám se americké spisovatelce z první poloviny 20. století Gertrudě Steinové za parafrázi jejího slavného výroku, ale nic jiného se mi při pohledu na současný globus nevybavilo. Obávám se, že je to dnes jeden z nejfrekventovanějších geopolitických výrazů – a částečně i činů.
Írán za podpory ruských technologií rozvíjel – a nadále rozvíjí – svůj jaderný program. Pokud by tato činnost byla omezena pouze na výstavbu jaderné elektrárny v Búšehru, asi by se nikdo příliš nerozčiloval. Jenomže Íránu se možnost vstupu do světového jaderného klubu zjevně natolik zalíbila, že začal uran obohacovat více a ve větším množství, než by bylo úměrné jaderné energetice.
První reakce spočívaly v tom, že někteří významní íránští atomoví vědci nešťastně spadli ze schodů, jiní zase pojedli něco zkaženého – však to znáte z bondovek. Nejúkorněji tento vývoj sledoval Izrael, jenž má/nemá jadernou bombu a Írán považuje za svého úhlavního protivníka.
Hra o sankce
Logickým vyústěním marných proseb světových organizací, aby Írán ukončil své „nadstandardní“ jaderné aktivity, byly sankce – žádný export ropy, žádný export plynu, žádné mezinárodní investice, zmrazení řady bankovních účtů, mezinárodní izolace. To vše vypuklo najednou. Nutno podotknout, že Írán výrazně ekonomicky zeslábl, ale přežil. V současné době se stále častěji hovoří o postupném zrušení sankcí – ostatně řada z nich již byla ukončena.
Druhé sankce jsou aktuálnější – a na rozdíl od Íránu vzájemné. Na jedné straně stojí Evropská unie a USA s Kanadou (je pozoruhodné, že – zdá se – každý zvlášť), na druhé Rusko. Trochu to připomíná poker, karty se sbírají a vykládají na stůl, jenže Rusové je pokládají reversem nahoru.
Pokud USA i EU vydaly seznam osob, které nemají na jejich území přístup, může se snadno stát, že tajemník kteréhokoliv amerického, kanadského či evropského politika, když půjde svému šéfovi pro ruské vízum na ambasádu, dočká se strohého „nělzjá“. Řečeno jinak, Rusko může „sankcionovat“ kohokoliv s poukazem, že je na „jejich seznamu“. Zvláštní, leč typické.
Důvody nejednohlasné odpovědi
Diplomatické hrátky jsou jednou věcí, okupace území jiného státu pak druhou. Zejména pak, když přes jeho území vede významný evropský plynovod, jako je tomu v případě Ukrajiny. Dnes již asi nikdo nepochybuje, že pro putinovské Rusko slouží dodávky plynu především jako nástroj možného politického a ekonomického vydírání. Není to nic nového – o ruském chování na začátku devadesátých let 20. století by mohly vyprávět baltské země, kdy se opět emancipovaly z ruské sféry vlivu.
Stejný přístup mělo Rusko i ke svým tehdejším satelitům – nás nevyjímaje. Evropa proto stojí před otázkou: Co dále s nevypočitatelným ruským plynem? Předpokládáte-li nějakou logickou a jednohlasou odpověď EU, pak jste vedle. Důvodů je řada, například:
- Společná evropská energetická politika neexistuje. Je to důsledek Lisabonské smlouvy, protože si vlády členských zemí EU tuto kompetenci podržely. Každý se tudíž snaží, jak může a jak jim jejich místní energetická lobby povolí. Francie je jaderná, Německo zelené, my… ani nevím. Jedinou opravdu společnou snahou je o dopravní infrastrukturu včetně ropovodů, plynovodů a vysokonapěťových vedení. Bylo by to krásné, ale…
- Rusko sice nevlastní v EU žádný plynovod a žádný ani vlastnit nebude, protože to má od unie zakázané, ale má dlouhodobé kontrakty na přepravu svého plynu. Ty se týkají Slovenska a České republiky (systém tranzitních plynovodů a plynovod Gazela), Polska (plynovod Jamal) a dnes (snad) i východního Německa (plynovody Nord Stream, Opal).
Smlouva je uzavřená na přenosovou kapacitu (v plynárenské hantýrce jde o takzvané platby „prázdné za plné“). Prakticky to znamená, že Gazexport platí za kapacitu plynovodu, nikoliv za skutečnou přepravu plynu. Jakkoliv je tedy skutečná volná přepravní kapacita v potrubích obrovská, blokuje ji přepravní kontrakt s Ruskem.
Pokud se mají i zmíněné plynovody reálně integrovat do společné evropské plynárenské soustavy, se kterou jsou fyzicky propojené, bude nutné tyto tranzitní kontrakty vypovědět. V opačném případě Gazprom oprávněně namítá, že zásobování Ukrajiny tranzitním plynovodem ze západu znamená porušení tranzitních kontraktů, neboť si za tuto kapacitu platí. - Míra diverzifikace dodávek plynu do Evropy není dostatečná. Závislost jedné čtvrtiny dodávek na jednom, poněkud nejistém dodavateli není bezpečná, zejména je-li kvůli dvoustranným kontraktům volatilita závislosti členských zemí EU na dovozu z Ruska mimořádně vysoká.
Plynovod Nabucco
Diverzifikace plynu pro EU byla a je často diskutovanou otázkou. Navrhovaných řešení byly desítky, realizovaných jednotky. Aktuální situace na Ukrajině však trochu píchla do vosího hnízda. Evropští politici – pokud chtějí – si postupně uvědomují rizika této závislosti na Rusku. O rostoucím počtu terminálů pro příjem LNG na evropském pobřeží jsem již psal.
Vrátím se však k jinému projektu, který, jak se zatím zdá, usnul hlubokým spánkem – plynovod Nabucco. Je to stále fata morgana, nebo něco racionálního, co by stálo za investici? Rusko hbitě staví svůj plynovod South Stream, aby střední Evropu, zejména Ukrajinu, skříplo v plynových kleštích.
Nabucco má být plynovodem, jenž zčásti kopíruje trasu ruského plynovodu. Jenže plynovod – jak název napovídá – vede plyn odněkud někam. Koncový bod je jasný – rakouský Baumgarten. Kdo ale bude na začátku? Původně bylo uvažováno s Gruzií a Turkmenistánem. Oba státy plynovými zásobami disponují, je ale otázkou, zda importované objemy plynu ospravedlní vysoké investice do plynovodu.
Jedinou zemí, která v dané oblasti disponuje opravdu ohromnými zásobami zemního plynu (druhé největší na světě), je Írán. Ten by mohl plynem zásobovat Evropu bez potíží a dlouhodobě, jenomže:
- Umožnily by sankce (jejich další zmírnění) export plynu z Íránu do Evropy?
- Jak pevné jsou vztahy mezi Moskvou a Teheránem? Nenarušilo by to dosavadní zbrojní či jadernou spolupráci? Co je pro budoucnost Íránu podle jeho vůdců důležitější?
- Nebyl by to nakonec krok z louže pod okap? Namísto nadutého Ruska teokratický Írán? Kde nacházíme jakoukoliv nutnou obchodní jistotu, neopepřenou politickými či mocenskými zájmy?
- Co by na takový projekt řekl Izrael? Export plynu by významně posílil ekonomickou sílu Íránu.
- Co by na to řekly USA, které plánují masivní vývoz kapalného plynu do evropských terminálů? Nebyl by právě jeden z důvodů, proč by sankce vůči Íránu přetrvávaly trochu déle?
Potřeba jiných parametrů
Pokud nebudeme nejméně na těchto pár otázek znát alespoň přibližnou odpověď, nemá cenu o projektu Nabucco vážně přemýšlet. Nemyslím si ovšem, že by bylo moudré ruský plyn z evropských trhů eliminovat úplně. Pouze je třeba nastavit trochu jinak parametry, které vycházejí ze způsobu myšlení počátku sedmdesátých let 20. století.
No, a tak – byť na konci – jsme zase na začátku. Co bude Evropa dělat, pokud Rusko uvalí sankce na export plynu do EU a na Ukrajinu? Důležité je načasování – plyn je potřebný především pro vytápění, takže zima je pro takovou akci jako stvořená. Pokud ovšem bude zima taková, jako byla ta poslední, Evropa to příliš nepozná.
Ruský prezident Vladimir Putin pravil, že pro náhradu ruských dodávek plynu by Evropa potřebovala nejméně pět let. Je to kalkulace, nebo přání? Osobně si myslím, že spíše přání. Je totiž docela dobře možné, že se EU pod vlivem „mezinárodní energetické reality“ trochu „vykašle“ na systém emisních povolenek, čímž umožní – byť za cenu nelepšícího se ovzduší – další provoz špinavých, ale funkčních uhelných elektráren.
Jsme toho svědky i nyní, kdy zelená energetika při omezení jaderných elektráren vyvolala uhelnou, nikoli plynovou výrobu elektřiny. Uhlaři zajásají, energetici jakbysmet – a potřeba ruského plynu bude klesat stejně rychle jako dnes ruské akcie na světových burzách.
