Z médií jsme se dozvěděli, že europoslanci Luděk Niedermayer a Jaromír Štětina (nestraníci za TOP 09) s přispěním Pavla Teličky (nestraník za ANO) iniciovali zařazení bodu „Riziko politického zneužívání sdělovacích prostředků v České republice“ na pořad jednání Evropského parlamentu.
Při projednávání tohoto bodu bylo údajně přítomno jen málo europoslanců, z nichž většina byla asi z České republiky. Zřejmě nikoho z těch jen trochu slušných europoslanců nezajímalo nějaké bonzování či zatahování Evropské parlamentu do praní špinavého českého prádla, prostě způsoby, které mají iniciátoři jednání zřejmě hluboko ve svých osobnostních profilech (o charakterech těžko hovořit).
Údajné obvinění
Základním důvodem „obav“ těchto a některých dalších europoslanců bylo to, že Andrej Babiš údajně ovlivňuje přes „svá“ média dění na české politické scéně. To by bylo dost závažné obvinění, z něhož by bylo nutno moci explicitně vytěžit poznatek, že tato údajná Babišova praxe je tak nepředstavitelně vzdálená tomu, jak se chová zbytek politické scény, že je nutno to exemplárně řešit.
To bychom ale museli nedbat vlastnictví nebo blízkost některých médií a politických subjektů (z těch zjevnějších Respekt a Karel Schwarzenberg, respektive TOP 09; Economia a Zdeněk Bakala), nebo podezřele často vystupujících Kalousků (asi jich bude víc, protože dávají komentáře téměř ke všem oblastem lidského života), i když TOP 09 má jen o trochu více volebních preferencí než třeba strana Pirátů, jejíž reprezentanty ovšem na obrazovkách ve srovnatelných časech není vidět vůbec.
Nejtrapnější je právě ona údajná záminka, která posloužila k rozpoutání této nechutné záležitosti. Ona záminka totiž de iure neexistuje, sporné je i to, zda existuje alespoň de facto. |
Ale ani to by na celé věci nebylo to nejhorší. Nejtrapnější je právě ona údajná záminka, která posloužila k rozpoutání této nechutné záležitosti. Ona záminka totiž de iure neexistuje, sporné je i to, zda existuje alespoň de facto (i když to je úplně jedno, jak uvidíme dále).
Mluvíme o jakýchsi nahrávkách, kdy má Babiš konzultovat cosi s jakýmsi novinářem, jejichž původ je nejasný, intence jejich vzniku nanejvýš podezřelá, jejich integrita nulová. Tyto nahrávky nevznikly činností zpravodajských institucí ani orgánů činných v trestním řízení, kdy by jejich pořízení muselo být povoleno soudem, a musely by být provedeny autorizovaným způsobem. Právně i technicky by jejich pořízení muselo být provedeno tak, aby byly forenzně využitelné.
Jinak takové nahrávky – řečeno právním jazykem – prostě neexistují. Mohou jich (takových „důkazů“) být tuny, ale soud k nim nesmí brát zřetel. Takto přísně je formálně upraveno urovnávání sporů, ať již ho nazveme právnicky „aplikací práva“, nebo lidově „hledáním spravedlnosti“.
Soud by to smetl
V civilizované společnosti, která se vyznačuje už od dob formulace takzvaných „noachitských přikázání“ ustanovováním soudů k řešení sporů, by tedy na základě takovýchto vyslovených „fake news“ nikdy nemohlo dojít k nějakému řízení. Soud by prostě něco takového smetl ze stolu.
Je proto důkazem neuvěřitelné pokleslosti, respektive přímo právního bezvědomí poslanců českého i evropského parlamentu, když uznají za důvod k jednání „důkazy“, které by sami nepřipustili ani v případě ukradené koloběžky, kdyby šlo o ně.
Jistě, namítne někdo, vždyť zde nejde o soud, jde o politickou záležitost. Ano, ale zabývá se jí zákonodárný sbor. |
Jistě, namítne někdo, vždyť zde nejde o soud, jde o politickou záležitost. Ano, ale zabývá se jí zákonodárný sbor. Proto mluvíme o zákonech, proto požadujeme, aby důvodem jednání zákonodárného sboru byly záležitosti, které právně existují, nikoliv pavlačové drby!
Je tragické, že jde o záležitost poměřitelnou ustanoveními psaných zákonů, kde zmínění poslanci přímo manifestují svou naprostou necivilizovanost, aniž by jim to nějak viditelně vadilo. Asi to bude naprostým znecitlivěním politického prostředí z důvodu financování politických stran, protože kvůli většině z nich bují u nás od počátku 90. let organizovaný zločin, který se na ty partaje přilepil, aby trochou peněz jim hubu důkladně zalepil.
Jak po nich potom chtít ještě nějakou civilizovanost, dokonce snad kulturu, která se vyznačuje respektem nejen k zákonům, ale i k normám nepsaným?! Protože skutečně kulturní člověk, zde zmíním Ludvíka Vaculíka, reaguje na takového pavlačové způsoby noblesně. Jeden takový případ – nevím ale, zda se nedopouštím plýtváním perlami, abych opsal politicky korektně své přání, aby si to přečetli právě politici – popsal Vaculík v Českém snáři:
Večer přišla Madla z práce a řekla mi, co se povídá: že Pavel Kohout pracuje pro Státní bezpečnost a s ním ještě dalších šestnáct lidí. „Šestnáct lidí na celou republiku, nebo jen na Prahu,“ zeptal jsem se. „Tys o tom neslyšel?“ řekla. „Neslyšel a nebudu slyšet.“
Proto je celá tato pseudokauza, byť se odehrávala na půdě europarlamentu, nehodna pozornosti civilizovaného člověka.
