ČTK přinesla v úterý 13. února zprávu, že bratislavský krajský soud zamítl žalobu Andreje Babiše, že je neoprávněně veden v archivních svazcích Státní bezpečnosti (StB) jako agent. Soud byl vázán nálezem Ústavního soudu (ÚS) SR, že žalovanou stranou ve sporech o evidenci osob v dokumentech StB nemůže být Ústav paměti národa (ÚPN). ÚS rovněž konstatoval, že slovenské soudy v Babišově kauze rozsudky chybně založily na svědectví bývalých příslušníků StB, kteří při výpovědích před okresním a krajským soudem nebyli zproštěni mlčenlivosti, a zpochybnil jejich věrohodnost.
V podobném duchu informovala i další média. Podle MfD prý Babiš definitivně prohrál letitý spor a jako agent StB byl veden právem, protože proti němu existuje „hora důkazů“. Podobně LN napsaly enigmaticky, že pravomocný verdikt bratislavského soudu potvrdil, že Babiš je zapsaný ve slovenském archivu StB jako agent. HN napsaly, že bratislavský soud zamítl žalobu Babiše, že je v archivních svazcích StB neoprávněně veden jako agent. A s gustem dodaly, že uprostřed jednání o nové vládě utržil Babiš citelnou ránu. Deník Právo má za to, že bratislavský soud zamítl Babišovu žalobu, že je veden ve svazcích StB. Ve svém komentáři píše, že „pravicové strany berou verdikt jako potvrzení, že premiér spolupracoval s StB“. Za všechny citujme lidovce Jurečku: „Rozhodnutí soudu definitivně potvrdilo oprávněnost evidence Babiše ve svazcích StB“. Podobně ale i sociální demokrat Chovanec: „Současný stav je takový, že pan Babiš je ve svazcích veden oprávněně“.
Jako úplný extrém zmiňme výrok Jerguše Sivoše, badatele z ÚPN, že bývalí příslušníci StB jako vykonavatelé zlovůle komunistického režimu nemohou svědčit ve prospěch bývalých agentů StB a že nemohou být u soudu považováni za věrohodné svědky, a jejich svědectví nemůže mít větší váhu než archívními dokumenty podložená historická analýza. |
Jako úplný extrém zmiňme výrok Jerguše Sivoše, badatele z ÚPN, že bývalí příslušníci StB jako vykonavatelé zlovůle komunistického režimu nemohou svědčit ve prospěch bývalých agentů StB a že nemohou být u soudu považováni za věrohodné svědky, a jejich svědectví nemůže mít větší váhu než archívními dokumenty podložená historická analýza. Sporná je totiž Sivušova nezávislost, protože vypovídá ve sporu, kde je žalovanou stranou jeho zaměstnavatel a nesporná je jeho nevěrohodnost, když tvrdí, že zmíněné písemnosti nemohly být vyfabulovány, protože sám (!) byl editorem studie o XII. Správě ZNB, kde jsou na straně 36 a dalších popsány výsledky inspekčního šetření v roce 1986. Bylo konstatováno zneužívání finančních prostředků a polovina agenturních svazků byla tehdy bez náhrady zrušena právě proto, že byla vyfabulovaná. V podobně schizofrenním duchu vystupuje na české straně badatel Radek Schovánek, pro něhož by prý byla absurdní představa, že by příslušníci zločinné StB něco falšovali.
Slabým odvarem prolhaného Sivoše je historik z ÚSTRu Petr Blažek, který si myslí, že svědectví bývalých příslušníků StB nemůže mít větší váhu než písemné dokumenty, které vytvářeli, přičemž správně konstatuje, že to ale oslabuje důvěryhodnost písemných pramenů, které sami vytvářeli, avšak dodává, že to je absurdní, protože byli jako příslušníci vojensky strukturované složky vázáni přísahou, že budou jednat v souladu s předpisy, a byli také kontrolováni.
Příznačné je, že tito „experti“, kteří nikdy v žádné zpravodajské službě nesloužili, jejichž zkušenosti jsou koncentrované asi jako homeopatický preparát, což však nahrazují nerozborným přesvědčením a horoucím srdcem, systematicky ignorují všechny důkazy, které se jim nehodí do krámu. Navíc jejich představy o kreativitě a dovednostech zpravodajských důstojníků jsou na úrovni suchých byrokratů, kteří se zapřísahají kvantitou, aniž by co byli schopni zjistit o kvalitě zpravodajských materiálů.
Dotyk reality
Hlasy volajících na poušti, předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka a ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (oba z hnutí ANO), znějí takto: ÚS řekl, že nemá být žalován ÚPN (problém takzvané pasivní legitimace), ale neřekl, že Babiš byl agentem. Jistě, rozhodnutí ÚS se týká procesní, nikoliv meritorní stránky věci. Když toto prohlásili v médiích, bylo chvíli ticho, a pak se zase rozjel šnelcuk předpojatých interpretací, jako by nic nebylo bývalo řečeno.
Nedávný výrok tříčlenného senátu ÚS, který destruoval tuto sjednocenou praxi, postavil slovenské občany do situace, která fatálně evokuje atmosféru, známou z pochmurných vizí Franze Kafky. Stát přikázal své instituci zveřejňovat nejcitlivější údaje o (nejen svých) občanech, kterým však současně znemožnil se bránit. |
Jinými slovy, Babiš neprohrál soud o tom, zda je veden v registrech StB oprávněně. Jeho žaloba byla odmítnuta proto, že ÚS uprostřed hry náhle a bez varování změnil pravidla, a to přesto, že se po roce 2006 podobným problémem zabýval a v pasivní legitimaci ÚPN problém neshledal.
Na tom, že případné spory o pravost dokumentů nebo na ochranu osobnosti (s nimiž zákon o ÚPN výslovně počítá) mají být směřovány proti ÚPN, se totiž v roce 2010 shodlo dvacetičlenné občanskoprávní grémium Nejvyššího soudu (NS) SR v rámci sjednocování soudní praxe, k čemuž je tento soud nejvyšší autoritou. Nedávný výrok tříčlenného senátu ÚS, který destruoval tuto sjednocenou praxi, postavil slovenské občany do situace, která fatálně evokuje atmosféru, známou z pochmurných vizí Franze Kafky. Stát přikázal své instituci zveřejňovat nejcitlivější údaje o (nejen svých) občanech, kterým však současně znemožnil se bránit.
Co ani Kafka netušil
Ona je ta situace ale ještě horší. ÚS při rušení pasivní legitimace ÚPN postupoval tak, jak by to asi i Kafka považoval za přehnané. Ve svém nálezu dospěl ÚS k přesvědčení, že soudy nižších instancí porušily práva ÚPN podle Listiny základních práv a svobod (článků 36/1 a 46/1), Ústavy SR (článku 48/2) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (článku 6). I neprávníkům však bude podivné, jaká lidská práva mají instituce?
Evropský soud pro lidská práva vyložil článek 34 Úmluvy v tom smyslu, že pouze jisté velmi specifické organizace mohou být nositeli práv podle této Úmluvy, protože hlavním záměrem výše citovaných dokumentů je ochrana občanů proti institucím, nikoliv naopak. V žádném případě se však onen velmi specifický výměr institucí nevztahuje na orgány veřejné moci, mezi něž ÚPN bezesporu patří (vydává správní rozhodnutí, ukládá pokuty).
Podtrženo sečteno, ÚS v rozporu s duchem zmiňovaných dokumentů ochránil ÚPN před Babišem, kterého tak dostal do ještě horší právní situace, než před podáním žaloby. |
Podtrženo sečteno, ÚS v rozporu s duchem zmiňovaných dokumentů ochránil ÚPN před Babišem, kterého tak dostal do ještě horší právní situace, než před podáním žaloby. Změnou pravidel po proběhnutí mnohých a v průběhu dalších podobných procesů znejistil právní postavení občanů a torpédoval žádoucí předpoklad předvídatelnosti práva, atribut civilizovaného státu. Vyloučení možnosti žalovat držitele dokumentů pak znamená, že ÚPN nebude účastníkem řízení, což významně zkomplikuje případný výkon soudního rozhodnutí, týkajícího se zveřejňovaných údajů.
Žalující nyní nemá žádné právní vodítko, kterou cestou by se mohl vydat při ochraně svých práv. NS kdysi soudní praxi sjednotil tak, že žaloby na ministerstvo vnitra, případně na Slovenskou informační službu (SIS), přesměroval na ÚPN, jakožto držitele příslušných písemností, který jediný mohl provést příslušná opatření nařízená soudem. Nyní stojí občan před několika cestami, ale všechny jsou označeny zákazem postupu.
Nadto ÚS žalující straně velmi zkomplikoval důkazní situaci, když vyhlásil schizofrenní rozhodnutí, týkající se důvěryhodnosti bývalých příslušníků StB. Jejich ústní svědectví, provedená nyní za svobodného režimu, prohlásil za nevěrohodná, zatímco stejnými příslušníky vypracované dokumenty v době režimu, který byl zákonem prohlášen za nemorální a protiprávní, jsou pro ÚS něco jako Písmo svaté. Jak podotýkají někteří slovenští právníci, veřejnost má zřejmě právo si o minulosti číst, ale nemá právo o ní slyšet.
Z toho paradoxně vyplývá, že pravdu produkoval podle slovenského ÚS režim nikoliv současný, ale ten totalitní. Tím jsou ovšem popřeny atributy, které jsou mu dány zákonem (režim nemorální a protiprávní), což vnáší do právního rámce SR přinejmenším velký zmatek, nestaví-li ho v něčem přímo na hlavu.
Mnoho otázek a vykřičníků
Proč takto konal ÚS až v Babišově případě, poté, co bylo projednáno mnoho žalob proti ÚPN a sám ÚS proti této praxi nic nenamítal? Proč konal ÚS zrovna v Babišově případě neobvykle rychle, když průměrná délka projednávání věci před ÚS činila v roce 2016 téměř rok a zde bylo rozhodnuto v poloviční době? Je náhoda, že svůj nález stihl chvátající slovenský ÚS vyhlásit v době vrcholící české předvolební kampaně?
Proč ÚS nedal k tíži ÚPN skutečnost, že příslušníci StB, kteří byli k soudu předvoláni nikoli Babišem, ale ÚPN, nebyli zbaveni mlčenlivosti? ÚPN se o jejich mlčenlivost a důvěryhodnost začal starat až v okamžiku, kdy příslušníci vypovídali v rozporu s očekáváním ÚPN. Kdyby vypovídali podle představ ÚPN, zcela jistě by nenapadl jejich důvěryhodnost, ani by mu nevadilo, že nebyli zproštěni mlčenlivosti.
Všechny ty „náhody“ a současné tlaky na Babišovu rezignaci silně připomínají jinou lustrační aféru, která skončila odstoupením plukovníka Jana Hlaváčka, ředitele Kriminalistického ústavu Praha. Soud sice za čas konstatoval, že Hlaváček byl osočen neprávem, ale do funkce ho již nikdo nevrátil, a jeho pověst zůstala pošramocena. S Babišem chce zřejmě někdo provést to samé. |
Kdyby se tyto všechny „náhody“ staly třeba Jaromíru Štětinovi, jistě by se ježil. Ale on by se z toho dostal, protože se vylhal už z jiných šlamastyk. Veřejnosti je například přístupná faksimile jeho vlastoručního závazku spolupráce s StB. Navíc existuje záznam o tom, že udal několik svých spolupracovníků. Štětina ale dál svou přítomností zdobí Evropský parlament a k tomu drze káže o morálce. A všichni ti ostrostřelci, kteří mají v Babišově případě na základě neexistujících důkazů jasno, ve Štětinově případě existující důkazy bohorovně přehlížejí!
Všechny ty „náhody“ a současné tlaky na Babišovu rezignaci silně připomínají jinou lustrační aféru, která skončila odstoupením plukovníka Jana Hlaváčka, ředitele Kriminalistického ústavu Praha. Soud sice za čas konstatoval, že Hlaváček byl osočen neprávem, ale do funkce ho již nikdo nevrátil, a jeho pověst zůstala pošramocena.
S Babišem chce zřejmě někdo provést to samé. Proto je nutno proti této hrůzné praktice z principiálních důvodů protestovat a odolat jí, aby definitivně ztratila účinnost. Není již pochybností, že jde o cílenou kampaň proti jeho osobě. Ostatně advokátka Hana Marvanová a policista Tomáš Almer se na základě svých zkušeností vyjádřili, že zahájení či zastavení trestního stíhání lze skutečně objednat. Takže znovu: Jde o jednu z nejvyšších ústavních funkcí, proti níž je vedena komplexní kampaň s cílem ovlivnit ústavní procesy, což lze interpretovat jako „záměry a činnosti proti demokratickým základům České republiky“ (§ 5/1a zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR). Ještě nějaká otázka?
