Nedávno jsem psal, že slovenský Ústav paměti národa hraje svinskou hru. Šlo o jednání před slovenským Nejvyšším soudem (NS), kam se slovenský Ústav paměti národa (ÚPN) dovolal ve sporu s Andrejem Babišem kvůli (ne)oprávněnosti jeho evidence coby agenta bývalé Státní bezpečnosti (StB).
ÚPN v dovolání argumentoval tím, že svědkové nebyli před soudem zbaveni mlčenlivosti. Ta drobná nesnáz, zvící zhruba vrat od stodoly, však byla v tom, že to byli svědci předvolaní na návrh ÚPN. Nikoliv Babišovými obhájci. Ona svinská taktika spočívala v tom, že kdyby svědci vypovídali podle přání ÚPN, bezpochyby by nad touto procesní chybou přivřel oči. Když však nevypovídali podle přání ÚPN, použili právníci ÚPN k napadení soudního rozhodnutí procesní chybu, kterou sami nastražili. Je více než chvályhodné, že NS jim na tento špinavý trik neskočil.
O to více alarmující je, že slovenský Ústavní soud (ÚS), k němuž směřovala následná, podobně vyargumentovaná stížnost ÚPN, jim ji neomlátil o hlavu, ale naopak jim otrávenou návnadu snědl i s navijákem a ještě si u toho pomlaskával. Následně vydal usnesení, kterým zrušil všechny předchozí rozsudky soudů nižších instancí v lustračním sporu Andreje Babiše proti ÚPN.
Pasivní legitimace
V roce 2011 vydal k tomu kompetentní slovenský Nejvyšší soud rozhodnutí, kterým slovenskou právní praxi sjednotil tak, že v případech lustračních sporů má být žalovanou stranou ÚPN. Od té doby ÚPN tuto pasivní legitimaci měl a byl mnohokrát žalován.
V „kauze Babiš“ se ÚPN poprvé ve své historii obrátil až na Ústavní soud. Proč až nyní, zůstává záhadou – jestli jen někomu nešlo o to, počurat Babišovi boty. |
Avšak v „kauze Babiš“ se ÚPN poprvé ve své historii obrátil až na Ústavní soud. Proč až nyní, zůstává záhadou – jestli jen někomu nešlo o to, počurat Babišovi boty.
A tak ÚS nalezl, že prý ÚPN nemůže být ve sporech tohoto typu žalovanou stranou. Komentátoři dovozují (nález ÚS zatím není v písemné podobě k dispozici), že podle ÚS má tuto tzv. pasivní legitimaci (zřejmě) ministerstvo vnitra.
Kontroverzním rozhodnutím slovenský ÚS postavil do jakéhosi právního vakua všechny předchozí rozsudky, které se týkají ÚPN coby žalované strany. Rozvrátil tak slovenskou právní praxi do dosud těžko odhadnutelné míry, což může mít nečekaně dalekosáhlé důsledky.
Občané druhé kategorie
Slovenský Ústavní soud se dopustil další poťouchlosti. Označil příslušníky bývalé Státní bezpečnosti (StB) apriori za soudně nedůvěryhodné. Plošně jako třídu – a to na základě totalitární praxí smrdícího zákona, jímž novodobí zákonodárci zákonem hodnotí historii. Označili StB zákonem za zločineckou organizaci a Ústavní soud k tomu nyní vyřkl apriorní soudní nespolehlivost každého jednotlivého příslušníka StB. Nechám na právnících, aby posoudili, jaká práva jim tím poplival, rozhodně však lze očekávat, že něco takového asi Evropský soud pro lidská práva nepozře, čímž se právní chaos na Slovensku ještě zmnoží.
Nechám na právnících, aby posoudili, jaká práva jim tím poplival, rozhodně však lze očekávat, že něco takového asi Evropský soud pro lidská práva nepozře, čímž se právní chaos na Slovensku ještě zmnoží. |
Pikantní je, že těmi stejnými – úředně nevěrohodnými – příslušníky StB vytvořené spisy naopak zejména ÚPN považuje za Písmo svaté. Jakpak je to možné? Kdy se ti příslušníci StB stali nevěrohodnými? Až po změně režimu? To by ale znamenalo, že StB na tyto nevěrohodné příslušníky měla dobrý vliv, když v jejích službách byli věrohodnými? Takže to vlastně nemohla být až tak úplně a zgruntu zločinecká organizace, když v době, kdy v ní pracovali, sice udělali ledasco, ale nelhali o tom do svazků, a všechno, co napsali, sedělo a byla to pravda.
To by pak ale též znamenalo, že špatný vliv na příslušníky StB měla až nová doba, kdy taky dělají ledasco, a ještě ke všemu lžou. Tak se z původně věrohodných zločinců stali zločinci nevěrohodnými. A to hromadně, tady totiž nešlo o jednoho člověka, ale o všechny příslušníky StB bez výjimky. Neměl by být ve smyslu této logiky příslušně pozměněn zákon, jenž stanovuje, která doba je zločinná?
Zatajená vlastní studie
Absolutní předpojatost ÚPN vůči Andreji Babišovi je zcela zřejmá z následující skutečnosti, o níž jsem již psal, ale kterou stojí za to zopakovat.
Seznam dokumentů ve svazku Bureš má totiž naprosto neobvyklý průběh. Téměř „bez rozběhu“ byl dotyčný registrován jako agent, avšak ke konci svazku je uveden návrh převést svazek z kategorie vědomé spolupráce (agent) do kategorie spolupráce nevědomé (důvěrník). Tuto absurditu lze vysvětlit pouze tak, že dotyčný vědomým spolupracovníkem nikdy nebyl a po kontrole byl administrativní stav uveden do souladu se skutečným. Zdá se to být neobvyklé? Jistě by to bylo neuvěřitelné, kdyby přesně tento jev v téže době a na identickém místě nepopisovala vlastní studie ÚPN.
Jde o studii ÚPN o tzv. XII. správě ZNB (Bratislava). Obsahuje zjištění Inspekce ministra vnitra z roku 1986 o zneužívání zvláštních finančních prostředků na tomto útvaru a o následných kádrových změnách. Editor této studie, Jerguš Sivoš, pracovník ÚPN, vystupoval u soudu jako svědek proti Babišovi, aniž by jen slovem tuto studii zmínil.
Seznam dokumentů ve svazku Bureš má naprosto neobvyklý průběh. Téměř „bez rozběhu“ byl dotyčný registrován jako agent, avšak ke konci svazku je uveden návrh převést svazek z kategorie vědomé spolupráce (agent) do kategorie spolupráce nevědomé (důvěrník). |
Stojí za to z ní citovat: „V druhej polovici roka 1986 ... komplexná kontrola Inšpekcie ministra vnútra ČSSR zistila, že náčelníci a niektorí vedúci starší referenti špecialisti operatívnych odborov neoprávnene nakladali s tzv. zvláštnymi finančnými prostriedkami určenými na agentúrno-operatívnu činnosť XII. správy ZNB. Prepustení, resp. na vlastnú žiadosť uvoľnení boli ... mjr. Milan Greguš ... kpt. Rastislav Mátray.“ (s. 35)
Žádost o odchod do civilu tedy podali oba nadřízení správce svazku Bureš, kterých se podvody bezprostředně týkaly s takovou intenzitou, že jim hrozilo trestní stíhání. Proto šli raději sami, aby zachránili příspěvek za službu a ostatní náležitosti.
A zde přicházíme k zásadní skutečnosti, kterou ÚPN před soudem totálně zamlčel. Inspekce tehdy přišla na to, že v rámci podvodů se zvláštními finančními prostředky bylo založeno mnoho fiktivních agenturních svazků, což bylo bezprostředně napraveno. Za skutečné agenty byla uznána necelá polovina, další čtvrtina „agentů“ byla zrušena bez náhrady.
A pozor: zbytek „agenturních svazků“ byl převeden zpět na svazky důvěrnické. Této situaci přesně odpovídá „návrh na D“, nejpodivnější záznam v seznamu dokumentů svazku Bureš. O tom pěkně prosím píše ÚPN ve své studii (s. 74–75), ale před soudem perfidně mlčí.
Dočkáme se paradoxního výsledku?
Těch náhod s „úřední sklerózou“ a náhlou eskalací aktivit a nestandardních postupů a podivných časování začíná být v předvolební době proti Babišovi už tolik, že je možné si vsadit na zcela kontraproduktivní vyznění celé protibabišovské kampaně. Mnoho lidí ve volbách prostě hodí hlas pro Babiše jen ze vzdoru, aby ukázalo, že takovéto prasečiny před volbami nefungují a fungovat nebudou.
O negramotnosti mnoha novinářů svědčí i jejich texty, protože absolutně nepochopili, co slovenský Ústavní soud vlastně zrušil a co to věcně znamená. |
O negramotnosti mnoha novinářů svědčí i jejich texty, protože absolutně nepochopili, co slovenský Ústavní soud vlastně zrušil a co to věcně znamená – a nevynechají jedinou příležitost napsat, že Babiš je agent, přestože slovenský Ústavní soud rozsudky zrušil z procesních důvodů.
Ale že si Slováci kvůli nám pěkně zasvinili právní stát, to nám je skutečně líto. Snad by to mohlo pomoci otřást trochu naší společností, aby si uvědomila, že se nechává manipulovat několika šílenými kádrováky, kteří beztak mají z oné minulosti ještě mnoho margarínu na hlavě, a snaží se frenetickými útoky odvrátit pozornost od svých hanebných existencí. A mohli bychom se již věnovat trochu něčemu jinému. Počítejte se mnou – dejme tomu 15 let po převzetí moci komunisty v únoru 1948 již bylo zaděláno na Pražské jaro a československá společnost procházela obdobím, které zanechalo ve světové historii (a kultuře) nesmírně zajímavou stopu.
A my se tady 28 let po (zpětném?) převratu neustále lustrujeme a po nějakém ušlechtilém celospolečenském vzepnutí ducha ani stopy...
