Sešlost snících revolucionářů

Anonymní svět, tam jsem se dostal. Mladý muž, bezejmenný, mi to vysvětlil: „Kdo jsem? Nechci se bavit o tom, kdo jsem. Nejsem nikdy já sám, vždy jsem pohromadě s mnoha – i když jsem doma sám, jsou ve mně všichni, které znám, i mnoho těch, které jsem jen četl. Jsem my. I ty jsi my. Akorát jiné my.“

Nepodepisují si své vlastní texty a nepředstavují se, když přednášejí jiným, fotografování nevítají. Jsou kolektiv – anonymní. Anarchistický.

Když jsem se ocitl na 2. anarchistickém festivalu knihy, musel jsem akceptovat toto základní pravidlo a přemítat, nakolik odráží konspirační nezbytnost a nakolik je pouze dílem stylizace. Ryzí reportáž založenou na konkrétních příbězích a lidech nenapíši. Spíše souhrn postřehů.

Násilí. Proč ne?

V potemnělém sále sedí nějakých padesát lidí, většinou muži sotva třicetiletí, sem tam žena podobného věku, sem tam poštěkávající pes. Poslouchají přednášejícího nebo kazatele. Něco mezi tím.

„Budu mluvit o tom, co neexistuje, co si můžeme jen představovat, o čem můžeme jen snít.“ Muž v černém mluví o fyzickém násilí a proletariátu. „Násilí? Proč ne, ale jen tehdy, když je přítomna politická vůle, která ovládá militanty, když je tu centrální mozek, který násilím pouze otevírá dveře, které by jinak zůstaly proletariátu nedostupné, když je tu mozek, který v nejhorším případě může militanty zničit. Nikdy to nesmí být naopak! A ještě něco: mozek musí vědět, čím zaplnit prostor násilím otevřený.“

Slova o knižním veletrhu byla na 2. anarchistickém festivalu knihy dosti nadsazená. Šlo vlastně jen o pár stolů a na nich několik málo brožurek, letáků, zpravodajů a časopisů.

Řečník uvozuje věty souslovím „my, dělnická třída“, básní o proletariátu, umně používá cizí slova, cituje Karla Marxe. Mám pocit, že s tím fyzickým násilím jako by spadl z Marsu.

Sotva třicetiletí posluchači vypadají všelijak, jenom ne jako násilní revolucionáři. Usměvaví, dlouhé vlasy, někteří v copáncích, jiní – ti bezvlasí – zase dlouhé plnovousy. Takové spokojené společenství dobrých kamarádů. Představa, jak se chápou zbraní, aby odstranili zločinnou moc kapitalistů, je skoro absurdní.

Všichni vypadají, že by měli problém zabít slepici… Jako by přede mnou obživly postavy z úvodních scén Orwellova Holdu Katalánsku. Neonacistům bych řeči o násilí asi věřil, ale téhle přátelské sešlosti? Při jakémkoli krutém společenském konfliktu hřbitovy zaplní mezi prvními – koneckonců vlastně stejně jako ti Orwellovi anarchističtí snílci, kteří umírali kulkami komunistů. 

V podtónu této přednášky přesto jako bych slyšel: proč se třeseme před fyzickým násilím, když nám nevadí dennodenně přihlížet masovému násilí ekonomickému? Při jednom stříká krev, zatímco u druhého dochází jen k pomalému rozvratu lidských životů.

O zvláštní militantnosti současných českých anarchistů ovšem nelze mluvit. I ministerstvo vnitra ve svých zprávách o extremismu v posledních deseti letech kontinuálně hovoří o stagnaci anarchistické komunity (explicitně). Fyzické útoky, když už se jich tito lidé dopouštějí, směřují v drtivé většině proti pravicovým extremistům (narušování jejich pochodů), ne proti mainstreamu.

Ve zprávě ministerstva z roku 2009 lze číst tuto větu: „Spíše než na napadání shromáždění krajní pravice v jeho průběhu se zaměřovali na útoky proti malým, izolovaným skupinám jejích stoupenců po ukončení oficiálních akcí.“

Uchovatelé revoluční paměti

Paradoxní ale není jen nepřeklenutelná propast mezi teorií a praxí. Zároveň ti lidé sice vzývají revoluci a vládu dělnické třídy, ale jdou jí vstříc jako raci, neobejdou se bez terminologie minulosti.

Řeči o proletariátu, třídním boji, revoluci, kapitalistech a imperialistech jsme četli a slyšeli už mnohokrát, jsou to velká hesla historie. Kdo je ale dnes v Česku proletář a kdo buržoa? A kdo je proletářem a buržoou v západní Evropě? Pojmy mají lidé od toho, aby se jimi pokoušeli pochopit (a uchopit) stále se měnící realitu, nikoli k tomu, aby se naroubovali na jakoukoli realitu.

Vlastně jsem už dlouho neslyšel nic tak omšelého, vysloveně konzervativního. Jednomu z posluchačů přede mnou čtu na zádech nápis We Love What We Leave Behind. Je ale vůbec něco, co tito lidé za sebou v posledních sto letech zanechali? Spíš vypadají jako pietní uchovatelé paměti.

Vykládal o míru a nabíjel revolver

Přednášku o násilí pronesl muž z organizace Kolektivně proti kapitálu, který si nepřál být ani fotografován, ani jmenován. V jiném sále mezitím probíhá avizovaný knižní festival.

Obě slova jsou v daném případě dosti nadsazená. Jde vlastně jen o pár stolů a na nich leží jen pár desítek brožurek, letáků, zpravodajů a časopisů. Za pár korun, ale i zadarmo si mohu odnést (a odnáším) tiskoviny nazvané Třídní válka; Listopad 1989: proletariát spoutaný sametovou trikolórou; Programové minimum ČSAF (Československé anarchistické federace); Klíčení: Čtení od dětí a tak podobně.

Beru do ruky ještě i několik málo podepsaných textů, zahraničních idolů jako Noam Chomský nebo Zygmunt Bauman. To je tak asi vše, co tu je ke čtení. Místnosti vévodí transparent se sloganem Religion is stupid: Murderous, bigoted and sexist crap.

Ideový svět těchto lidí, může-li ho člověk preparovat z oněch tiskovin, je prostý, černobílý. V nedatovaném zpravodaji hnutí Skutečná demokracie teď si například čtu anonymní básničku Mírotvorce (K Libyi a nejen k ní). Stojí za plnou citaci.

Ležel na zlatém loži
v měkkých poduškách
a mazlil se s jadernou hlavicí
Ležel, oděn do hedvábí
a kapsy měl plné
ostrých nábojů
Ležel, u nohou klečeli patolízalové,
kterým vykládal o míru
a nabíjel revolver
Byl rozhořčen, když se dozvěděl
že kromě těch u jeho nohou
mu nikdo nevěří
že nenávidí válku!…

Jak by se líbily takové básničky jistému mladému spisovateli jménem Pavel Kohout?

Beru do ruky několik čísel zpravodaje Třídní válka a dozvídám se, že krizi na Ukrajině a nacionalistickou hrozbu by mohla zastavit jen masová akce proletariátu. Jenže co naplat, když ukrajinský „proletariát v tomto ději hraje roli komparsu neschopného vyjádřit své vlastní zájmy“.

A tak kapitalismus může (u příležitosti stého výročí první světové války – jak anonymní autor textu zdůrazňuje) tváří v tvář nejhorší krizi od konce druhé světové války znovu řešit své rozpory všeobecnou válkou (katalyzátorem může být právě Ukrajina), aby „podpořil nový cyklus zhodnocování“.

A čím podpoří kapitalismus zhodnocování? Masovou destrukcí „přebytečných výrobních sil: zničení zboží, mrtvé práce, ale také zboží pracovní síly, tedy živé práce, čili proletářů“. Jak praví podtitulek jednoho z textů: „Kapitalisté se znovu připravují poslat nás na jatka“.

Věří autoři takovým slovům? Anebo tomu, co píší v bulletinu k samotnému festivalu, že „je čím dál tím jasnější, že věk revolucí neskončil“? Věří ve vládu námezdně pracujících, utiskovaných, bezbranných a bezelstných? Taková otázka je zjevně považována za neslušnou.

Každopádně si někteří z nich už vychovávají dorost – u jednoho ze stolů slyším, jak recituje prodavač svému dítěti anarchistickou básničku, která začíná větou: „Jsem hrdý, že jsem anarchista.“

Třicetiletý guru

V přednáškovém sále se právě chystá mluvit klouček s kudrnatými vlasy, Brazilec z Anarquista Bandeira Negra. Víc mě ale zajímá mladý muž v publiku, v poslední řadě – má sytě červené triko (už to v záplavě černě oděných vyniká) a hlavně ho od vidění znám z dob svých studií.

Povědomá tvář české anarchistické scény. Má kratší vousy, obroučkové brýle, krátké vlasy. Zjev intelektuála, a nejen to – je intelektuál. V sále je vlastně centrem dění spíš on, nikoli přednášející Brazilec. Ostatní ho zdraví a oslovují, on jim odpovídá, usmívá se. Třicetiletý guru.

Ne že by pronášel teze na počkání. Spíš mluví ostatní, on přikyvuje. „Mám se dobře,“ slyším hned několikrát. I oni se mají dobře, odpovídají mu. Přesto je právě on původcem mnoha jejich názorů, když napíše článek.

Napadá mě – čistě formální – podobnost mezi jeho funkcí ve společenství anarchistů a funkcí Egona Bondyho v někdejším undergroundu.

Představuji si ho za nějakých dvacet let ve stejných brýlích a se stejně krátkými vlasy, byť už prošedivělými, jak sedí na podobné přednášce (nebo bude sám přednášet – třeba na vysoké škole), poslouchá jiného brazilského kloučka a jiná generace pětadvacetiletých ho uctívá jako učitele. A dnešní pětadvacetiletí, budoucí čtyřicátníci? Ti ho opustí, založí rodiny, začlení se, budou chodit poctivě do jakékoli práce, aby uživili své děti. Vydrží guru a několik souputníků.

Extremisté

„Včera tady byli o půlnoci policajti,“ zaslechnu od dvou účastníků (a o policistech nemluví jen oni). Vypadají uniformě: celí v černém, plnovousy. Říkám mu, že píšu pro noviny a že mne policejní zájem upoutal. „Policie? Hele, já vlastně ani nevím. Já tady včera nebyl a řek bych, že tady včera nikdo z těchhle lidí nebyl. A nefoť nikoho. Máme tady takový pravidlo, že se nefotíme, když s tím lidi nesouhlasí.“

Ani teď se sice nedozvím jeho jméno, ale najednou, když mi vysvětluje, že nemám fotit a ptát se, o sobě začne mluvit už jako o spoluorganizátorovi festivalu. A já mu věřím – ostatně to v sále vypadá, jako kdyby všichni byli tak trochu spoluorganizátoři.

Popravdě nechápu, proč policie cítí potřebu kontrolovat tyto anarchisty, anarchokomunisty, autonomy, anti-autoritáře, horizontalisty, stoupence zapatismu, especifisty a jak si ti lidé vlastně říkají. Přes jejich hesla o třídním boji a násilí mají do extremistů daleko.

Mezi málo výjimkami, kdy ministerstvo vnitro v posledních letech přisuzuje anarchistům vinu za násilný trestný čin – mimo potyček s pravicovými extremisty –, jsou žhářský útok na řeckou ambasádu v Praze (na podporu vězněného řeckého anarchisty Giannise Dimitrakise), anebo útok proti dálniční infrastruktuře (ničení mýtných bran s kamerami).

Masovější demonstrace a násilnosti z roku 2000, kdy se v Praze konalo zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, jsou minulostí, přičemž nezapomeňme, že rozhodující hnací silou tehdejších akcí byly anarchistické skupiny ze zahraničí.

Slovo extremis je superlativem latinského extra (vnější). Extremistické je to, co je člověku nejvzdálenější, co je nejméně lidské. Komunita anarchistického festivalu je ale lidská, snící, zdálo se mi že většinou inteligentní. Citlivá na zlo a otupení.

Tito lidé budou biti za každého autoritativního systému, levicového i pravicového, oni by samozřejmě doplnili – „i za kapitalismu“. Dokud se nepřizpůsobí.