Italský samosoudce Marco Billi v pondělí 22. října odsoudil k šesti letům vězení sedm odborníků za jejich odhad a doporučení, které učinili týden před ničivým zemětřesením v L’Aquile roku 2009.
Co se tehdy stalo? Oněch sedm odborníků – kteří skutečně patří mezi italské špičky ve svých oborech – bylo členy Výboru pro vážná rizika (Commissione Grandi Rischi, CGR), což je výbor expertů a činitelů státní správy, který má zvažovat rizika přírodních katastrof a dávat doporučení politikům, státní správě a nepřímo i veřejnosti, co dělat. Od počátku roku 2009 po dlouhé měsíce region Abbruzzo (potažmo celá oblast ve střední Itálii) zažíval série lehkých otřesů. Itálie je seismická oblast, dá se říci, že velká část populace je na drobné otřesy zvyklá, že tvoří zvláštní součást jejího života. Otřesy přicházejí kampaňovitě, nepravidelně, s různou intenzitou, většinou trvají řádově několik vteřin a významné škody nepáchají. Faktem je, že současná věda přesným příčinám otřesů ne zcela rozumí (existují jen obecné teorie), a neumí je proto ani efektivně předvídat.
Výbor pro vážná rizika se na svém zasedání 31. března 2009 k týdny trvajícím sériím otřesů vyjádřil ve smyslu, že silný, devastující otřes je velmi nepravděpodobný, byť není možno jej teoreticky vyloučit. O šest dní později, 6. dubna 2009 ve 3.32 ráno, takový tragický otřes přišel, a v následujících hodinách mu padlo za oběť 309 lidských životů a stovky domů.
Právě za ono vyjádření z 31. března, které soud označil za „nepřesné, neúplné a rozporuplné“, žaloba požadovala čtyři roky a soudce Billi za ně uznal všech sedm členů CGR vinnými za zabití 29 osob a odsoudil je k šesti rokům vězení, včetně doživotního zákazu veřejných funkcí a úhradě 7,8 milionu eur.
Hledání viníka
Období po katastrofách je pro postižené obyvatele vždy obdobím těžkostí, strádání a smutku. A také zloby, pod jejímž vlivem se lidé snaží pochopit příčinu svého utrpení a označit viníka. To je přirozená lidská reakce, vycházející z nejhlubších míst lidské psychiky. Tady lze také nalézt klíč k pochopení rozsudku, který italská i zahraniční vědecká obec (například americký Union of Concerned Scientists) ihned označila za „absurdní a nebezpečný“ či přímo „halucinogenní“.
V závěrečné řeči žalobce uvedl: „Tento proces vznikl z návštěvy Guida Fioravantiho, který mi řekl: ,Můj otec zemřel, protože věřil státu.‘“V závěrečné řeči žalobce uvedl: „Tento proces vznikl z návštěvy Guida Fioravantiho, který mi řekl: ,Můj otec zemřel, protože věřil státu.‘“ Advokát Guido Fioravanti osudný večer volal své matce okolo 23. hodiny, hned po prvním otřesu. „Vzpomínám si na strach, který vycházel z jejich slov. Jindy by určitě utekli, ale onu noc si společně s mým otcem opakovali to, co slyšeli od Výboru pro vážná rizika. A zůstali tam,“ vypověděl Fioravanti.
V podobném duchu vypovídalo na 275 svědků obžaloby, kteří líčili svoje obavy a strach a co se změnilo po slovech seismologů dne 31. března 2009. Dalšími předvolanými byli přeživší nebo příbuzní obětí hroutících se budov. „Šest roků? To je ještě málo! Dobře udělali, že je odsoudili!“ zněl převládající názor l’Aquilanů, srocených na náměstí po vynesení rozsudku.
Konec vědeckých předpovědí?
Rozsudek nad italskými vědci vyvolal malou senzaci a ve 24 hodinách obletěl svět. Většinou vyvolal ohromení a solidaritu s odsouzenými. Vyjádřily se americké, německé, švýcarské i japonské vědecké kapacity, většina světových deníků a pochopitelně i domácí politické špičky. V typicky polarizované Itálii i politická reakce nesla svůj charakteristický klíč – zatímco levice (bývalá prezidentka provincie l’Aquila Stefania Pezzopaneová či Massimo Cialente) ocenila „odvahu, kterou museli soudci prokázat“, pravice podpořila společně s obžalovanými i svobodu vědeckého názoru. Zazněly argumenty, že kriminalizací odborného postoje stát umrtví spolupráci s vědeckou obcí ohledně jakýchkoliv předpovědí – nejenom zemětřesení, ale i sopek, záplav, vichřic, sesuvů půdy a podobně.
Aktuální vývoj tomu dává zapravdu – pouhý den po vynesení rozsudku podal demisi současný výbor CGR, jehož předseda Luciano Maiani prohlásil: „Není možné poskytovat státu klidné, profesionální a nestranné konzultace za tak šíleného právního a mediálního tlaku.“ A dodal: „Mimochodem je nutno také vysvětlit, že naše poradenství bylo bezplatné.“
Alarmující varování vydal i italský úřad Civilní ochrany, který tím směřuje k paralýze – v Itálii má nezastupitelnou úlohu nejen při pomoci v případě všech přírodních kalamit, ale zejména při jejich odvracení a prevenci. Bez spolupráce s odbornou vědeckou elitou je náhle jako slepý, a to může vyústit k „exponenciálnímu zvýšení frekvence planých poplachů, které vyprovokují absolutní nedůvěru vůči těm, kteří je vyhlašují, a šíření paniky mezi populací“. A ředitelství Civilní ochrany ve svém prohlášení pokračuje: „V každém případě, instituce, a především starostové měst, kteří mají povinnost ze zákona plánovat a zajišťovat ochranu svých občanů, to budou muset nyní dělat bez podpory těch, kteří jim až do včerejška různá rizika svými analýzami vyhodnocovali a kteří se ode dneška již necítí být chráněni zemí, které dosud sloužili.“
Horší než křivda vědcům
Daný rozsudek kromě toho, že vyprovokoval mnoho vážných i ironických polemik a odsudků, ukázal dvě nenápadné, nicméně důležité skutečnosti:
- Za prvé dokazuje, že italská justice je opravdu nezávislá na výkonné moci, tedy vládě. Pokud si může dovolit započít proces a dokončit jej výnosem tak kontroverzním, že jej většina intelektuální elity označí za absurdní, je opravdu nezávislá. Leckomu by se dokonce mohlo zdát, že až příliš.
- Za druhé soudce Billi svým rozsudkem jasně říká, že vinu za újmu při jakémkoliv neštěstí nemají lidé hledat ve svém individuálním chování – nemusejí se zajímat o pevnost svých domů, nemusejí vážit investice do preventivních opatření, nemusejí v případě otřesů sami zvažovat, jak zareagují. Svým rozsudkem říká, že vinu je nutno hledat v první řadě někde „nahoře“ a že spravedlnost znamená nalézt nějakého viníka, který širokou populaci vyviní z nechuti nést jakékoliv individuální riziko a odpovědnost. Že je správné sedět doma a čekat na pokyn. Že odpovědnost nese vždy někdo mimo vlastní dům.
Toto druhé poselství je potenciálně mnohem nebezpečnější než osobní křivda sedmi vědcům.
