Skandinávské mýty: Dán pije jako Švéd. A ten jako Fin.

Téměř div že ne dokonalí lidé. Častá představa, kterou Američané, Britové a jiní obyvatelé Západu mají o Skandinávii. Moderní společnost a ekonomika, nízká míra majetkové a příjmové nerovnosti, solidarita, design, architektura, výtvarné umění, literatura, věda, vše na světové úrovni. Co je za tím vším? Britský novinář Michael Booth, který dlouhodobě žije v Dánsku, napsal na toto téma knihu The Almost Nearly Perfect People: Behind the Myth of the Scandinavian Utopia (Téměř div že ne dokonalí lidé. Pozadí mýtu o skandinávské utopii).

Podle něho bylo impulsem k jejímu napsání jedno temné dubnové ráno v Kodani, kdy otevřel noviny a zjistil, že jeho adoptovaný domov získal první místo ve světovém žebříčku indexu spokojenosti se životem: „Ověřil jsem si datum: nebylo 1. dubna. Krátký pohled na internet potvrdil, že stejný titulek běží ve zprávách po celém světě. Dánsko bylo nejšťastnějším místem na světě. Tato temná, vlhká, nudná plochá zemička, která je nyní mým domovem, se svým stoickým a racionálním obyvatelstvem a s nejvyššími daněmi na světě má být nejšťastnější?“

Již styl úvodu napovídá, že Booth nebude sucharsky vědecký, nicméně si dal tolik práce se shromažďováním dat, s rozhovory s řadou expertů a s analytikou, že zařadit jeho dílo do rubriky „humor a satira“ by nebylo fér. Mezi humorem a literaturou faktu ostatně někdy bývá jen tenká hranice.

Dánská pohoda

Dánsko – a otázka, proč je tak úspěšné – má u Bootha čelné místo. Každý, kdo píše o této zemi, nemůže pominout fenomén zvaný hygge. Britové nebo Američané těžce tápou s překladem tohoto zapeklitého termínu, zpravidla se uchylují k dlouhým vysvětlením a příkladům. Český recenzent má snazší pozici. Hygge je zkrátka pohoda. Přídavné jméno „hyggelig“ znamená „pohodový“. Jednoduché.

Dánská pohoda má nejčastěji podobu společnosti přátel, kteří popíjejí něco dobrého a baví se o nekonfliktních tématech. Nekonfliktnost je důležitá. „Když jsem byl v Dánsku poprvé, rychle jsem zjistil, že hrát ďáblova advokáta, který stimuluje diskusi, je nežádoucí,“ píše Booth. „Také například oduševnělé debaty o politických a sociálních tématech nejsou namístě. Takové věci mají za následek, že Dánové se začnou ošívat. Nepotrpí si na žhavé diskuse, spíše na témata typu kolik stálo to víno, kde jste ho koupili, myslíte, že je lepší než to posledně?“

Antropologové vysvětlují dánskou pohodu pomocí výrazů, jako je „vzájemná ochrana před tlaky společnosti a sociální evaluace“, nebo „snaha izolovat se od problémů vnějšího světa“. Jiným vysvětlením může být dánská historie, která je plná vojenských porážek a územních ztrát. „Hygge je velmi efektivní způsob, jak se vyhnout kontroverzním tématům anebo zamést nepříjemné vzpomínky pod koberec. Raději si něco zazpívat nebo otevřít další láhev, ale neptejte se, co prastrýc Oluf dělal za války,“ doporučuje Booth.

Zadlužení

Mají Dánové hodně kontroverzních témat kromě historie? Ano, zajisté. Například dluhy. Státní dluh není mimořádně velký, ale soukromé dluhy Dánů u bank jsou astronomické. „Dánové, od kterých bychom čekali opatrnost a luteránskou spořivost, jsou se svými gargantuovskými dluhy na světové špičce. Dánské domácnosti mají nejvyšší poměr dluhů k příjmům ze všech západních zemí: dluží v průměru 310 procent svých ročních příjmů, více než dvojnásobek ve srovnání se Španěly nebo Portugalci a čtyřnásobek úrovně Italů. Ohromující číslo. A přece je jen zřídkakdy diskutováno v dánských médiích nebo v soukromí u večeře. Pochopitelně to Dánům nebrání cenit zuby na ty prohnané líné Jihoevropany, kteří žijí jen pro dnešek.“

Příčinou zadlužení byl především zákon z roku 2003, který umožnil poskytování nového typu hypoték, které dovolují splácet pouze úroky. Jistina se splácí až na konci, což opticky vede k názoru, že hypotéka je báječně levná. Mnoho domácností si půjčilo na byt, a když jeho hodnota od roku 2003 během následujících čtyř let vystřelila o 60 procent, vzali si ještě spotřební úvěr krytý hodnotou nemovitosti jako zástavou.

Výsledkem byla bankovní krize, o které se ale příliš nepsalo, protože Dánsko není členem eurozóny. Několik největších bank a několik desítek menších bank zaniklo. Krize byla dost drahá, ale nakonec „nějak“ dopadla. Dánsko stále existuje.

Životní postoj k financím

Český čtenář si možná s úlevou pomyslí, že jsou i vyspělé národy, které Čechy předstihují ve finanční negramotnosti. Booth se ale dívá na věc z trochu jiného úhlu pohledu: „Není dánský životní postoj k financím — žít jen pro dnešek — ve skutečnosti jednou ze složek jejich štěstí? Ekonomovi, stejně jako finančnímu laikovi, jako jsem já, může připadat dánský přístup k zadlužování téměř sebevražedný, ale nejsou to Dánové, kteří se budou smát naposledy? Peníze ani dluhy si do hrobu nevezmete. Dánové mají zajisté bezstarostný postoj k penězům, ale není tento postoj nakonec správný?“

Dánské vnímání peněz je pro cizince těžko pochopitelné. Na jedné straně Dánové jsou „nejurputnějšími hledači slev na povrchu zemském“, na druhé dovolí vládě, aby je danila jako gangster. Přímé zdanění mezd se pohybuje v rozmezí 42 až 56 procent. Z vlastnictví bytu nebo domu platí pět procent jeho hodnoty ročně. Daň z přidané hodnoty činí 25 procent na všechny položky, včetně potravin a knih, což jsou položky, které mají v Británii nulovou sazbu DPH. Ovšem noviny jsou od DPH osvobozené a dokonce dotované státem. Dotace jdou do stovek miliard dánských korun ročně. Tolik k nezávislosti tisku v Dánsku.

Když si Dán kupuje automobil, zaplatí daň v neuvěřitelné výši 180 procent jeho ceny za přidělení registrační značky. Spotřební daň z benzínu patří mezi nejvyšší na světě, stejně jako silniční – přibližně v ekvivalentu 22 tisíc českých korun ročně.

Faktor důvěry

Jak je možné, že se utlačovaný národ nevzbouří proti výpalnému mafiánských dimenzí? Odpověď je dvojí. V první řadě: „Více než polovina dánské dospělé populace – dokonce dvě třetiny podle některých odhadů – buď pracuje ve veřejné sféře, nebo je finančně podporována nějakou formou sociální pomoci. Myšlenka, že Dánové si odhlasují snížení veřejné sféry a daní vyvolává představu o krocanech, kteří v referendu hlasují o Vánocích.“ Anebo kapři o vypuštění rybníků, dodal by český čtenář.

Druhým důvodem je pozoruhodný fakt, že dánská ekonomika tuto nesmírnou zátěž dlouhodobě nejen snáší, ale dokáže i docela prosperovat. Jak je to možné? Rozluštění této záhady Booth věnuje nemálo místa. Pravdě zřejmě nejbližší vysvětlení spočívá ve vysoké míře důvěry ve společnosti. Důvěra podstatně snižuje náklady.

Dánská ekonomika je z velké části založená na službách a pokročilých technologiích. To jsou oblasti, kde se velice obtížně měří výkonnost. Pokud vám vývojář softwaru řekne, že určitý problém si vyžádá dva měsíce a rozpočet ve výši X milionů korun, nemáte prakticky šanci s ním polemizovat. Buď věříte, nebo nevěříte. A pokud se můžete spolehnout, že vás nepodvede, je to pro celou ekonomiku zásadní plus.

Černý trh a daňové úniky

Na druhé straně Dánové včetně vlády široce tolerují černý trh a daňové úniky. V průzkumu veřejného mínění se polovina Dánů přiznala, že v předchozím roce nejméně jednou něco koupila bez zaplacení DPH. Ekonom Ove Kaj Pedersen z Kodaňské byznysové školy to považuje za normální jev: „Mohli bychom se černého trhu zbavit velmi snadno, ale zničili bychom tím velkou část soukromé sféry. Soukromé firmy poskytující služby mají typicky pět až sedm zaměstnanců. Potlačení černého trhu by je smetlo z povrchu zemského.“ To je důvod, proč technicky vyspělé Dánsko nemá elektronickou evidenci tržeb. Námět k zamyšlení pro české ministerstvo financí.

V Česku se říká, že někdo pije jako Dán. V Dánsku se říká, že pije jako Švéd. Kromě toho je dánský pohled na Švédy trochu podobný britským nebo českým předsudkům o Němcích – národ suchopárných pedantů bez špetky humoru, zato ale posedlý předpisy a bez reptání ochotný poslouchat autority.

Booth je ke Švédům vlídnější: „Naslouchají vám s nesobeckou pozorností, zřídkakdy vás přeruší, i když nepochybně chrlíte banality, smějí se vašim vtipům (ať už ze zdvořilosti nebo z lítosti, nevím, ale záleží na tom?). Jak se píše v jednom průvodci: čím více mluvíte, tím déle a tišeji poslouchají. Švédové jsou ideální publikum pro rozumprda (a flatulent blow-hard), jako jsem já. Mám je rád.“

Švédská zdvořilost

Sami Švédové nemají o sobě na rozdíl od Dánů přehnaně vysoké mínění. Švédský Institut pro výzkum veřejného mínění se před několika lety ptal mladých Švédů, jak by popsali své krajany. Nejčastěji se vyskytovalo osm adjektiv v tomto pořadí sestupně podle důležitosti: závistiví, strnulí, pilní, milující přírodu, klidní, čestní, nečestní a xenofobní. Moment. Nemá snad na závist jako národní vlastnost nárok jistý národ ze středu Evropy?

Podle stejného výzkumu Švédy nejméně vystihují tato tři adjektiva: mužní, sexy a umělecky založení. Švédové by zřejmě měli šanci vyhrát druhé místo v mezinárodní soutěži v nízkém národním sebevědomí, kdyby nějaká byla. První místo by shrábli Češi (ale to už nejsou Boothova slova, nýbrž moje).

Norský antropolog Thomas Hylland Eriksen zastává tento názor na kulturní rozdíly mezi Švédy a Nory: „Švédové se mnohem více snaží vyhýbat konfliktům ve veřejném životě. Drží se stranou, snaží se vyhnout sporům, výraznému nesouhlasu a jakémukoli přehánění. My Norové si děláme ze Švédů legraci, protože jsou tak formální a prkenní. Nikdy neřeknou, co si opravdu myslí, protože chtějí zachovat zdvořilou a příjemnou atmosféru.“

Patnáct procent obyvatel

Národní vlastnosti či předsudky stranou, Švédsko je obdivuhodně úspěšná země podle všech měřítek. Včetně podnikání. Švédské firmy bývají řízeny pružně, hierarchie řízení je mělká a vedoucí pracovníci vystupují spíše jako členové týmu než jako velcí šéfové. Strnulost, formálnost nebo prkennost zde neexistují.

„Můj dánský kamarád je ředitelem švédské firmy. Primární instinkt Švédů dostat každého do představenstva ho přivádí k šílenství. ,Pokud chceme někoho vyměnit, abychom to konzultovali i s recepčním‘, ano, jistě, přehání, ale jen trochu. Najmout si dánského manažera, aby propouštěl zaměstnance, je ve Švédsku běžná praxe. Švédové jsou příliš orientováni na konsensus, než aby prováděli nepopulární kroky.“

Švédsko je zároveň zemí, kde se 15 procent obyvatel narodilo v zahraničí, často v exotických a kulturně odlišných zemích. Jaký je převládající pohled Švédů na imigranty? Tento pohled je formován vnímáním modernosti: Švédové jsou posedlí modernitou. Během 20. století byly moderní různé věci, dobré i horší: rasismus a eugenika (Ústav pro rasovou biologii byl založen v Uppsale roku 1922), odbory, sociální stát, rozvody, progresivní daně. Nyní rasismus vyšel z módy a přišla řada na multikulturalismus, podporu masové imigrace a feminismus.

Nejmenší šovinismus

Až fanatické zbožňování cizích kultur na úkor vlastní je zřejmě způsobeno i pocitem historické viny: „Až do Stalingradu bylo Švédsko přísně neutrální na straně Německa. Švédští dobrovolníci bojovali ve Finsku proti komunistům, německé jednotky byly zásobovány pomocí švédských železnic. Po Stalingradu bylo Švédsko rovněž striktně neutrální, ovšem na straně vítězných mocností.“ Díky tomuto bezohlednému pragmatismu se Švédsko vyhouplo mezi nejbohatší země na světě, ovšem psychologicky se s tím Švédové dodnes nevypořádali.

Pokud jde o feminismus, s jeho nástupem se měnilo postavení mužů. Švédové jsou podle výzkumu Oxfordské univerzity z roku 2009 nejméně šovinističtí muži na světě, přinejmenším podle podílu domácích prací a procenta mužů na rodičovské dovolené. Je to plus?

Když někdo ve Švédsku hodně pije, říká se, že pije jako Fin. Podle názoru finských mužů jsou Švédové změkčilci. Finsko si méně potrpí na modernitu, zato více na tradice. Mezi ně patří také finsko-ruská válka, kterou Finové sice prohráli, ale aspoň unikli osudu baltských republik. Poválečné soužití se Sovětským svazem, pověstná éra „finlandizace“, zanechala na zemi své stopy.

Mimořádný vztah

Finský maršál Mannerheim – jediný Hitlerův spojenec, jehož politická kariéra úspěšně pokračovala i po válce — dokázal se Sověty uhrát nezávislost. Za jeho druhý mistrovský kus se považuje odmítnutí Marshallova plánu. Neutralita a absence amerických vojenských základen přesvědčila Rusy, že Finsko není nebezpečný soused.

Dlouholetý premiér Urho Kekkonen měl se Sovětským svazem mimořádný vztah, který možná zabránil přímé invazi. Booth uvádí George Browna, bývalého britského ministra zahraničí, podle něhož byl Kekkonen agentem KGB. To nebylo nikdy oficiálně potvrzeno, ale skutečnost, že Finsko si vysloužilo potupnou přezdívku „Kekkoslovakia“, potvrzena je.

Navzdory tomu se Finové dívají spatra na své švédské sousedy (a bývalé pány, neboť Švédové ovládali Finsko předlouhých 659 let). Zatímco švédští muži sami sebe nepovažují za příliš sexy, Finy si zakládají na „sisu“, což je duch vytrvalosti, energie a mužnosti. „Toto slovo evokuje klidnou, odhodlanou sílu a spolehlivost. Vyzařuje z něj schopnost odhodlaně čelit nepřekonatelné síle a nenaříkat,“ vysvětluje Booth.

V sedmdesátých letech švédská armáda řešila problém, co dělat s branci, kteří měli tehdy módní dlouhé vlasy. Nejpřímočařejší prostředek používaný ve všech armádách světa – nůžky – se nezdál dost moderní a demokratický. Švédská armáda tedy zavedla pro své vojíny síťky na vlasy. Nic na světě nemohlo Finům připadat komičtější.