Prezident Miloš Zeman a zesnulý spisovatel Ferdinand Peroutka – post mortem, nechtě a v zastoupení – se dostali do sporu o Hitlera, jenž trvá už více než rok. Ten první totiž řekl, že ten druhý řekl, že Hitler byl gentleman. Ten druhý to však nikdy neřekl a první nechce přiznat, že řekl nesmysl. A tak se ten, který žije, pustil do líté řeže se zesnulým, v níž však nemůže zvítězit.
Odpustíme-li si ironii, pak opravdu jde o důležitou při. Její smysl však spočívá spíše v tom, co skrývá, než co odhaluje. A tento skrytý fakt, který po více než jednom roce ostrých výpadů, jimiž Zeman častuje Peroutku, zní skoro arcikacířsky: Zeman a Peroutka v jiné, a při vší „úctě“ k Hitlerovi mnohem aktuálnější a důležitější věci najdou celkem bez problémů společnou řeč. A jsou jí uprchlíci a jejich postoj k nim.
Přistěhovalí Němci a židé
Peroutkův úvodník Pryč s humanitou – a co potom? zveřejněný 26. října 1938 v Přítomnosti je pozoruhodný. Mimo jiné v něm píše: „Žádná humanita na světě nemůže předpisovat, že spíše má ve vlastní zemi hladověti Čech než právě přistěhovalý Němec nebo takový žid, který byl do této chvíle odhodlán sdílet osud německého národa.“ O jakých právě přistěhovalých Němcích a židech Peroutka hovoří? O těch, kteří prchali před Hitlerem z Rakouska a Německa, a rovněž o lidech, jejichž jediným státem, k němuž zůstávali loajální, bylo Československo.
O jakých právě přistěhovalých Němcích a židech Peroutka hovoří? O těch, kteří prchali před Hitlerem z Rakouska a Německa, a rovněž o lidech, jejichž jediným státem, k němuž zůstávali loajální, bylo Československo. |
Peroutka napsal článek necelý měsíc po Mnichovské dohodě, tedy v době, kdy podle oficiálních údajů na zbytkové československé území uprchlo z pohraničních oblastí okolo 170 tisíc lidí. A uvádí se, že mezi nimi bylo zhruba 20 tisíc židů a 10 tisíc českých Němců. Šlo tedy o lidi, kteří i v těžké chvíli byli ke „svému“ státu loajální a mysleli si, že je přijme za „své“.
Peroutka těmto českým Němcům a židům říká: Ne! Raději živme v těchto těžkých hospodářských časech etnického Čecha, vlastního člověka. Řečeno s Peroutkou – a ještě jinak: „Naši lidé jsou nám bližší a máme k nim více povinností...“ V této věci podle něho nejde o humanitu, ale spíše o jednoduchou početní úlohu. Je totiž stejně nehumánní, píše Peroutka, neuživit Čecha jako Němce: „Vždy nám z té rovnice vyjde jeden nezaměstnaný.“ A mají-li na této „obtížené lodi někteří býti vysazeni přes palubu, nechť jsou to ovšem spíše ti cizí než naši vlastní lidé“.
Kdo do této početní úlohy vtahuje humanitu, je podle Peroutky jejím nenadaným vyznavačem, dogmatikem, jenž pěstuje abstraktní pravidla a vše je jim ochotný obětovat, profesionálním humanistou, sentimentálním humanistou z Ligy pro lidská práva či západním humanistou, který by si raději měl zamést před vlastním prahem. Peroutka je v označování těchto „suchých listí humanistického hnutí“ značně vynalézavý.
Rychlá výměna
Až po této praktické početní úloze přichází na řadu pravá humanita – Peroutkova druhorepubliková humanita, kterou představuje. Humanita nás etnických Čechů spočívá dle něho v tom, s jakou náladou „tyto nezbytnosti“, jak nazývá vysazení některých „nenašinců“ přes palubu, provedeme. Můžeme ho totiž udělat dvěma způsoby – s politováním, nebo s nadšením, ba přímo s chechtotem. A Peroutka nabádá: vykonejme ony nezbytnosti s politováním, nevysmívejme se těm, jejichž beder se lehce dotkla tíha konce...
Peroutka prvorepublikový inkluzivní občanský – západní – nacionalismus rychle hodil přes palubu a vyměnil jej za etnický – východní a středoevropský – nacionalismus krve |
Až poté, co se Peroutka – s politováním – vypořádá s otázkou humanity k Nečechům, začne humanitu zuřivě bránit, a to ve vztahu k Čechům, našincům. Klade spoustu, až dojemných otázek, například: Upřeme dělníkům zaopatření ve stáří? Popřeme morální základy křesťanství s jeho láskou k bližnímu? Vůči svému českému státu však Peroutkova druhorepubliková humanita pracuje na plné obrátky, i křesťanství se mihne...
Peroutka prvorepublikový inkluzivní občanský – západní – nacionalismus rychle hodil přes palubu a vyměnil jej za etnický – východní a středoevropský – nacionalismus krve. A nemylme se, i etnický nacionalismus je humánní (dokonce velice humánní) – jen těch, kteří jsou zahrnuti do společenství „my“, je méně, než by se na demokratický stát slušelo.
Politický kapitál
Peroutkův článek vyvolává otázku: V čem se postoj Miloše Zemana k uprchlíkům, byť jde o jiný kontext a jiné prchající, liší od druhorepublikového postoje Ferdinanda Peroutky? Zeman totiž také objevil půvab etnického nacionalismu – lidi, kteří prchají před válkou a chaosem (a na obojím má „naše“ civilizace značný podíl) nechce přijmout, natož je pojmout do společenství, jež definuje „my“.
Zatímco Peroutka chtěl uprchlíky hodit přes palubu pietně, s politováním, soucitem a bez povyku, Zeman se chechtá a vytlouká ze situace politický kapitál, což Peroutka ostře kritizoval |
Zeman má také, jak by řekl, své „kavárenské“ protivníky, dogmatiky pěstující abstraktní pravidla, kteří jsou vzdáleni reálnému životu – dnes se jim jen říká například sluníčkáři či pražská kavárna. Zeman se také přivinul ke křesťanským „hodnotám“, i on však svého „bližního“ definuje po svém.
Jedna odlišnost však existuje. Zatímco Peroutka chtěl uprchlíky hodit přes palubu pietně, s politováním, soucitem a bez povyku, Zeman se chechtá (slovy Peroutky) a vytlouká ze situace politický kapitál, což Peroutka ostře kritizoval. Je to však dostatečný rozdíl? Bude uprchlík šťastnější, bude-li hozen přes palubu s pietou, anebo když se tím upokojí ego toho, kdo hází uprchlíka přes palubu?
Obsah médií
O Peroutkovi se často mluví jako o pragmatickém realistovi. A opravdu takový byl. Nepřivedlo ho to však za druhé republiky do neřešitelných situací? Peroutka připomíná muže, který rozmísťuje kameny po pustém ostrově, aby složily obrazec – ideu. Poté, co je lopotně rozmístí a je spokojen, se však – bohužel pro něho – změní podmínky, které nemůže ovlivnit, a to ho přinutí své kameny přestavět. Rozmístí je tedy po ostrově jinak a svůj obrazec – ideu – přizpůsobí novým podmínkám, čímž se ji snaží zachránit – nechce ji hodit přes palubu.
Debata o Peroutkovi se vychýlila, externalizovala – hledá se neexistující Peroutkův článek o Adolfu Hitlerovi. A navíc ukazuje, nakolik dnešní politici, byť řeknou sebevětší nesmysl, určují obsah médií, místo aby jej sama vytvářela. |
Peroutkova tragédie možná spočívá v tom, že za daných vnějších podmínek (třeba druhé republiky) se můžete snažit sebevíc, ale původní obrazec – ideu, třeba prvorepublikovou celkem otevřeného občanského nacionalismu – ve veřejném prostoru nezachráníte, naopak jej svou snahou, byť třeba dobře míněnou, můžete pošlapat. A tehdy je možná lepší přestat kameny přeskupovat – tehdy je možná lepší nepsat, mlčet, anebo psát o něčem jiném.
Debata o Peroutkovi se vychýlila, externalizovala – hledá se neexistující Peroutkův článek o Adolfu Hitlerovi. A navíc ukazuje, nakolik dnešní politici, byť řeknou sebevětší nesmysl, určují obsah médií, místo aby jej sama vytvářela.
Paralely
Ponechme starosti o Hitlerovo gentlemanství Zemanovi a jeho vzornému, pátravému a snad i zvídavému mluvčímu Jiřímu Ovčáčkovi. Nereagujme a spíše se ptejme, když už chceme mluvit o Ferdinandu Peroutkovi, nakolik je opakovatelná lehkost a rychlost, s níž se po Mnichovu společnost a její elity – Peroutka je důkazem, nikoli rebelující anomálií – odklonily od liberálních a demokratických hodnot první republiky a uchýlily se, mírně řečeno, k ošklivému etnickému nacionalismu.
I mezi natolik znesvářenými lidmi, jako je Zeman a Peroutka, lze objevit paralely, ze kterých mrazí |
Neděje se dnes něco podobného, byť za jiné, a ani zdaleka stejně vyhrocené situace? Neprojevoval se i Miloš Zeman jako bytostný liberál? Položíme-li si tuto otázku, objevíme i mezi natolik znesvářenými lidmi, jako je Zeman a Peroutka, paralely, ze kterých mrazí.
O Ferdinandu Peroutkovi se říkalo, že je mužem Hradu. A zdá se, že jej znal opravdu dobře. Může nám totiž o něm leccos říct i nyní a jinak, než by se po více než roční Zemanově protiperoutkovské kanonádě mohlo jevit.
