Demokratická strana Japonska (DPJ) pod vedením premiéra Jošihiko Nody vyklízí pole. Je možná ke škodě Japonska, že Noda neměl dost času a prostoru k reformám, které plánoval, ale to ukáže až historie. Nodův kabinet nejspíše vystřídá vláda tvořená Liberární demokratickou stranou Japonska (LDPJ), která zemi spravovala předcházejících 50 let a do nedělních předčasných parlametních voleb ji vede staronový předseda Šinzó Abe.
„Recyklovaný“ premiér Abe má podle posledních průzkumů našlápnuto k historickému vítězství. Se svým koaličním partnerem, stranou Kómeitó, natahuje ruku po dvoutřetinové většině v dolní komoře. Jde přitom o nečekaný skok. Ještě minulý týden neměla žádná ze stran přes 20 procent preferencí. K překvapivému zvratu patrně přispěl ve středu ráno uskutečněný, v pořadí již pátý „test severokorejského satelitu“. LDPJ se v předvolební kampani silně profilovala vlasteneckou rétorikou a start, který Severní Korea úspěšně realizovala, dodal Abeho hlasu na vážnosti.
„Jde především o ochranu Japonska jako země i národa, všech jeho ostrovů i života občanů. My, koalice stran LDPJ a Kómeitó, jako jeden blok chceme získat nadpoloviční většinu hlasů a znovu se chopit vlády a v žádném případě nehodláme prohrát.“ Tohle Abeho prohlášení znělo ještě minulý týden jako zbožné přání. Dnes dostává zcela konkrétní rozměr. Právě díky nestandardní mezinárodní situaci se k Abemu patrně přesouvá největší část nerozhodnutých voličů. Čína navíc k spornému souostroví Senkaku neposílá jen lodě, ale již i letadla, kterým sekundují japonské stíhačky F-15. Není tedy důvod, proč by LDPJ neměla i v následujících dnech posilovat.
Díky nestandardní mezinárodní situaci se k Abemu patrně přesouvá největší část nerozhodnutých voličů
Na rozdíl od klesajících preferencí ještě radikálnějšího Svazu za obnovu Japonska (Iššin no Kai), jejž vede extrémista Šintaró Išihara. Ten jde ve svých prohlášeních vůči Číně mnohem dál. Ale v nejistých dobách je Abe se svou premiérskou zkušeností i stranickým zázemím přeci jenom v očích Japonců figurou důvěryhodnější.
Obrození národního sebevědomí
Tokijský exprefekt Šintaró Išihara je lídrem projektu ósackého primátora a populistické hvězdy Tóru Hašimota. Svaz za obnovu Japonska se aktuálně těší podpoře okolo deseti procent voličů, což z něj činí po vládní DPJ třetí nejsilnější kandidující subjekt. Išihara – ještě coby prefekt Tokia – inicioval státní odkup souostroví Senkaku, čímž před několika měsíci nastartoval stále trvající japonsko- čínskou politickou krizi. Jeho krok lze zpětně těžko nahlížet jinak než jako start jeho osobní předvolební kampaně. Následně založil vlastní „Stranu slunce“, aby se bezprostředně poté spojil se „Svazem za obnovu Japonska“ ósackého primátora. Nikoliv tedy Tóru Hašimoto, ale Išihara vede „Hašimotův“ svaz do voleb. Išiharova rétorika Hašimotově stylu odpovídá. Nečekané přestupy politiků těsně před volbami zase ilustrují atmosféru doby.
„Tuhle zemi předlouhá léta spravovala LDPJ. Po ní pak DPJ. Výsledkem je země v rozpadu. Pojďme vytvořit zemi nezávisející na rozhodnutích státních úředníků. Tohle dál nejde, proto vás vyzývám, pojďme všichni přiložit ruku k obnově Japonska. Bez obnovy tahle země zahyne.(…) Nemohu si dovolit zemřít, dokud moje země, moje Japonsko, země ohlupovaná Čínou a obluzovaná USA, nepovstane jako země silnější a krásnější,“ mimo jiné hlásá zkušený, osmdesátiletý Išihara.
Zní možná romanticky, nicméně právě touhle vyhraněností majoritu odrazuje. Podle průzkumů je pro polovinu nerozhodnutých voličů Išihara neakceptovatelný také pro svoji deklarovanou snahu změnit pacifistickou ústavu země. Přesto Išiharův extremismus již v těchto volbách svoji roli sehrál, bez ohledu na to, jak nakonec jeho „Svazu“ dopadne. Išihara totiž svou rétorikou poskytuje „závětří“ taktéž vůči Číně vyhraněnému Abemu.
Ve světle Išiharových výroků již Abeho prohlášení vypadají mnohem akceptovatelněji i pro voliče, kteří s jeho nacionalismem měli problém před pěti lety. Situace s Čínou, Severní Koreou a Išiharou posunuté mantinely otevírají Abemu nečekaný prostor. Abe si sice uvědomuje důležitost vztahů s Čínou, ale již dříve sám navrhoval změnu článků japonské ústavy pojednávajících o „neexistenci armády“. Japonsko tak má před volbami dvě „pravicové“ linie.
Důsledkem voleb může být otevření cesty k Japonsku vybavenému jadernými zbraněmi a disponujícímu regulérní armádou
Zřejmě nechtěným důsledkem těchto voleb tedy může být otevření cesty k Japonsku vybavenému jadernými zbraněmi a disponujícímu regulérní armádou. O skutečných vojenských schopnostech Japonska se dlouho nemluvilo. Téma nebylo politicky korektní. To se po nadcházejících volbách nepochybně změní.
Návrat starých časů?
Japonsko má absolutně nejvyšší dluh veřejných financí ve vyspělém světě. Přes 230 procent HDP. Varování, že japonský trend zadlužování je neudržitelný, byť většinu státního dluhu drží japonské banky, se třetí největší ekonomice světa začíná dostávat již nejen od ratingových agentur. Systém, kdy si vláda několik let v řadě půjčuje bezmála na polovinu svých výdajů, bohužel čím dál víc připomíná staré známé „letadlo“. Abe tuhle hru jistě zná a ví, co na konci nastává.
Podle všeho po těchto volbách odstupující premiér Noda, jenž se postu předsedy vlády chopil z křesla ministra financí, si je nedobré finanční situace země vědom. Snažil se šetřit. Po nástupu do vlády před třemi lety DPJ plánovala zastavit neefektivní veřejné projekty za asi 5,6 miliardy USD (108 miliard Kč). Leckde sice musela ze svých plánů slevit, přesto ale její politika „Méně betonu, více prostoru pro lidi“ byla krokem správným směrem.
Usedne-li do čela nové vlády Abe, Japonsko čeká jiná jízda. Abe plánuje podpořit domácí ekonomiku výdaji na výstavbu infrastruktury v objemu 2,4 bilionu USD (46 bilionů Kč) v nejbližších deseti letech. Tedy další nárůst dluhu o asi 40 procent HDP? Abe připravuje i vlnu kvantitativního uvolňování ve snaze oslabit japonský jen. Ale říká také: „Monetární politika vlády nebude mít efekt okamžitý. Potrvá rok, dva nebo tři, než monetární kroky vlády nabudí soukromé investory a podpoří domácí poptávku a přenese nová pracovní místa. A tak dlouho čekat nemůžeme.“
Je tedy čas na státní zakázky a více betonu do krajiny. Kruciální problém však vězí v tom, že Japonsko tuhle politiku již razilo. Posledních zhruba 20 let. Bez efektu. Abe ale šanci stavět má. Kolaps dálničního tunelu z minulého měsíce či loňské zemětřesení mu politicky poskytují ideální podmínky pro „revitalizaci“ japonské infrastruktury za státní peníze. Volební program LDPJ je na detaily skoupý, strana jen nejasně naznačuje, že polovinu financí na revitalizaci infrastruktury hodlá získat od soukromých investorů, polovinu ze státního rozpočtu. Navýšení dluhu prý nehrozí, strana ve stejné výši hodlá najít úspory.
Abe plánuje podpořit domácí ekonomiku výdaji na výstavbu infrastruktury v objemu 2,4 bilionu USD v nejbližších deseti letech
Jistě, po druhé světové válce, v padesátých a šedesátých letech skutečně budování země zásadně pomohlo revitalizaci poválečné ekonomiky. Propojení metropolí jako Ósaka a Tokio železnicí a sítí dálnic byl krok zásadní. Lze však očekávat tentýž efekt při výstavbě infrastruktury na periferiích země s klesající a extrémně stárnoucí populací?
Nešťastný premiér Noda
Zatímco LDPJ stoupá k historickému výsledku, Nodova DPJ naopak padá hodně z výšky a zřejmě obhájí pouze třetimu mandátů. Noda přitom udělal velký kus práce. Kritici mají pravdu, když podtrhují pomalou reakci vlády DPJ při řešení následků loňské přírodní katastrofy a havárie ve Fukušimě. Těžko však přehlédnout, že Noda a jeho kabinet byli stále ještě odkázáni na byrokratický systém, který přes 50 let budovala právě LDPJ.
Abe dnes slibuje práci, ekonomický růst a dostatečně sebevědomě vystupuje vůči Číně. To jsou patrně důvody, díky kterým LDPJ nabírá sílu a vysvětluje, proč řada voličů ztrácí paměť a zapomíná, z jakých důvodů před třemi lety zástupce LDPJ po padesáti letech z jejich úřadů vyhnali. A nechtějí vidět, že v případě Abeho vítězství rozhodně nepřijde nova krev, ale volby vyhraje politik, který zemi vedl (2006–2007) a jeho éru úspěchem nazvat opravdu nelze.
Popularitu osmdesátiletého Išihary a konečně právě samotnou „recyklaci“ expremiéra Abeho lze těžko interpretovat jinak, než jako důkaz, jak zoufale Japonsku chybí politiky akceptovatelný lídr s vizí. A toho by země právě teď potřebovala opravdu jako sůl.
