Jednadvacátý ročník cen České filmové a televizní akademie, ať již to někoho zajímá, nebo nezajímá, prý „skandálně ocenil filmy, na které nikdo nechodí“, a neocenil kasovní trháky, jako jsou „Babovřesky“. A to se prý může stát jen v České republice, takový trapný Český lev, stěžují si někteří pisálkové.
Tím „skandálně oceněným filmem“ byl „Hořící keř“ Agnieszky Hollandové o Janu Palachovi a dokument „Šmejdi“ Sylvie Dymákové. Držitelem ceny za mimořádný přínos české kinematografii se stal spisovatel a scenárista Vladimír Körner.
To by byl teprve trapas, kdybychom v české kinematografii rezignovali na hledisko nekomerčnosti – a podřídili se diktátu „sledovanosti“
Není záměrem tohoto článku polemizovat s pořadateli o menších, či větších kvalitách konkrétních oceněných osob, ale podpořit jimi nastavená kritéria. Razantně řečeno, je nutné se v rámci ochrany menšin zastat i té morální a intelektuální. Je nezbytné formulovat společenský protitlak filmovým magnátům, zbohatlíkům a šíbrům. A nejen vůči filmovým.
Pravda, zvykli jsme si již na leccos, ale slibme si, že si nebudeme zvykat úplně na všechno, protože by to bylo opravdu už pod lidskou důstojnost. Že je někdo prachatý, budiž. Že si ale myslí, že musí být nutně i nejkrásnější, pak to ani omylem. Někdo si může nechat dovézt písek z Barbadosu a nechat ho zjitřit rosou z Himálaje, to však ještě neznamená, že to je vkusné.
Nejnavštěvovanější film je oceněn kasovním úspěchem, tedy tržně. Kdo si to ale dovoluje žádat po instituci, která názvem deklaruje filiaci k akademickému světu, aby se řídila trhoveckými pravidly? To by byl teprve trapas, kdybychom v české kinematografii rezignovali na hledisko závažnosti, novosti, kreativity, a ano, doslova nekomerčnosti – a podřídili se diktátu „sledovanosti“.
Proto můžeme kvitovat s radostí, že „zaplať pánbu“ se komerčnímu molochovi zdály výsledky Českého lva skandální. To je vlastně skvělá zpráva.
