Slovenští politici jsou zaskočeni. Kauza Gorila prorazila dno jejich pohodlné politické pramice a způsobila turbulence připomínající jízdu na divoké vodě. Přináší nečekané momenty vymykající se rutinním meandrům, v nichž se mnozí spokojeně a s jistotou doživotního zaměstnání pohybovali 20 let. Parafrázuje klasika, bezpečný úsměv již nesvítí, chléb zemí nevoní (spíš ztuchlinou), a mnohé staré harcovníky čeká na splavu voleb šlajsna do nedobrovolného politického důchodu.
Demonstrace vyvolané Gorilou, původně o několika tisíci lidech, vyrazila z Bratislavy do dalších slovenských měst a rozrostla se na desetitisíce účastníků. Co asi přinese příští víkend? Nad touto otázkou dumají stranické centrály.
Dzurinda versus Fico
V ústředí vládní Slovenské demokratické a křesťanské unie-Demokratické strany (SDKU-DS), jež byla v minulých třinácti letech výkladní skříní slovenských reforem, vládne dusno. Volební preference hrozivě klesají a podle aktuálních průzkumů se blíží pětiprocentní hranici volitelnosti. Předseda SDKU-DS, někdejší premiér a současný šéf slovenské diplomacie Mikuláš Dzurinda, na začátku aféry opakovaně zpochybňoval její věrohodnost i význam.
ČESKÁ POZICE se slovenské kauze Gorila věnovala v článcích:
Tvrdil dokonce, že dokument Gorila ani nečetl, přestože jednu z ústředních postav v něm hraje Anna Bubeníková, kterou jeho strana nominovala do vysoké funkce ve Fondu národního majetku. Pštrosí přístup se Dzurindovi vymstil. Opouštějí ho voliči SDKU-DS, převážně z měst, s vyšším vzděláním, kritičtí vůči korupci a preferující právní stát a jasná závazná pravidla platná pro všechny bez rozdílu.
Až po několika týdnech se Dzurinda nyní pokusil vyvrátit důvodná podezření z korupce a klientelismu, jež kauza Gorila vrhá na něho a na jeho nejbližší kolegy. Jeho emotivní obhajoba však postrádá věcné jádro, jasná fakta a konkrétní argumenty. Dzurindovým prozatím posledním pokusem zachránit se v bezpečném plášti poslanecké imunity je výzva, aby se takzvané pravicové strany sjednotily proti hrozící dominanci strany Smer-SD Roberta Fica.
Až po několika týdnech se Mikuláš Dzurinda pokusil vyvrátit důvodná podezření z korupce a klientelismu, jež kauza Gorila vrhá na něho a na jeho nejbližší kolegy
Tomuto populistovi věští předvolební prognózy víc než 40 procent hlasů, čímž Smer-SD atakuje hranici ústavní většiny v parlamentu. Ficův volič je většinou venkovan, s nižším vzděláním i sociálním statutem, místo na Facebook chodí do hospody, nebo sedí doma a konzumuje sladkobolné telenovely. Korupce ho netrápí, dle něj kradou všichni. Proč by měl zůstat ukrácen zrovna ten náš, říkají si a odhodlaně půjdou volit svého drahého Robertka.
Rvačka v parlamentu
Hrozí zemi obdoba maďarské orbánizace? je otázka se skeptičtějších pozorovatelů. Ani tato temná, a ne zcela nereálná vize však nemobilizuje pravici a její voliče. Kocovina z Gorily je příliš silná a akutní. Ostatní tři slovenské pravicové strany, Svoboda a solidarita (SaS) Richarda Sulíka, Most-Híd Bély Bugára a Křesťanskodemokratické hnutí (KDH) Jána Figeľa, na Dzurindovu výzvu nereagovaly. Jejich volební interval se pohybuje mezi šesti (SaS) až deseti (KDH) procenty, což je málo na budování účinné hráze vůči povolebním záplavám rudé barvy Smeru, ale dost na klid v parlamentních lavicích.
Sulík, brousící si zuby na voliče SDKU-DS, vyzývá Dzurindu a jeho dvojku Ivana Mikloše, aby odešli z politiky. Křesťanským demokratům stoupají preference na úkor SDKU-DS, i proto nevidí důvod spojit svůj osud s tonoucím Dzurindou. Bugár, jenž má mimořádně špatné zkušenosti s Dzurindou – „již nikdy nebudu s tímto člověkem mluvit mezi čtyřma očima“ – říká se zřetelnou satisfakcí, že na dohody a bloky je pozdě.
Měsíc zbývající do voleb je krátkou dobou na opravy a zásadní změny. Nestačí ani na triviální záplaty v lodi nabírající vodu, zejména svírá-li kormidlo někdo jiný. Atmosféru temně gotického příběhu dokreslují další události a minipříběhy jiných politických subjektů a aktérů. Symptomatická pro to je nedávná rvačka v parlamentu poslance nacionální Slovenské národní strany Rafaela Rafaje s předsedou neméně nacionální a populistické strany Obyčajní ľudia-Nezávislé osobnosti Igorem Matovičem.
Příčinou rvačky Rafaela Rafaje s Igorem Matovičem v parlamentu měl být transparent s nápisem Gorily patří do basy, s nímž do něj přišel Matovič
Příčinou rvačky měl být transparent s nápisem Gorily patří do basy, s nímž přišel Matovič do parlamentu. Matovič vyvolal i pozdvižení návrhem, aby kandidáti jeho strany podstoupili test na detektoru lži. Klíčovou otázkou měla být věta: „Dal jste nebo vzal jste v minulosti úplatek?“ Nejvíc tento nápad rozčilil bývalého ministra vnitra Vladimíra Palka z konzervativní pidistrany Konzervativní demokrati Slovenska (KDS), který kandidoval za Matovičovu stranu jako nezávislý. Společně s ním odstoupilo z kandidátky Obyčejných lidí dalších 24 nezávislých osobností.
Zákaz vydání Nicholsonovy knihy
Zatímco se před veřejností denně odehrávají podobné groteskní situace, v zákulisí se odehrávají neméně podivné události a různá politická mini- i melo-dramata. Soudce Bronislav Král zakázal vydat knihu o kauze Gorila novináře Toma Nicholsona, aniž by však četl její rukopis, měl jej k dispozici nebo si jej vyžádal k prostudování, aby mohl moudře a správně rozhodnout. Až nyní vyzývá Nicholsona, aby mu vydal všechny podklady a kopie rukopisu.
Soudce Král, který zjevně netuší, že dnes existují i elektronické kopie, které nemají konce a mohou se toulat internetem bez dalšího Nicholsonova přičinění, jednal z podnětu klíčové postavy v kauze Gorila, představitele finanční skupiny Penta Jaroslava Haščáka. Podivnou okolností v této souvislosti je již avizovaný začátek prodeje Nicholsonovy knihy jedním internetovým knihkupectvím. Nicholson však o tom nic neví, dle něho nikdo žádné takové avízo nezadával. Objevuje se neodbytně silné podezření, že někdo vlivný se mohl postarat, aby se taková zpráva objevila, a tím se vytvořil dojem časové tísně, v níž soudce Král nemohl rozhodnout jinak.
Soudce Bronislav Král zakázal vydat knihu o kauze Gorila novináře Toma Nicholsona, aniž by však četl její rukopis
Pokud měl Jaroslav Haščák v úmyslu někdy hodnověrným způsobem přesvědčit veřejnost, že kauza Gorila je falzum, nemusí se o to nadále snažit. Rozhodnutí soudce Krále zavánějící korupcí dává kauze Gorila dostatečně věrohodnou pravdivost a zvyšuje cenu Nicholsonovy knihy, která jednou nepochybně vyjde. Počinu soudce Krále lze rozumět i tak, že jeho opatření má odsunout vydání knihy co nejdál za horizont voleb, vytvořit prostor pro zastrašování a přispět v slovenském prostředí k potlačení respektu k principu svobody projevu, včetně svobody po projevu.
Otázka financování demonstrací
Jiné otázky, podobně podivné jako morální a odborná integrita soudce Krále, vyvolávají demonstrace, zejména jejich „spontánní“ organizovanost. Všemu by byl člověk ochotný uvěřit, i tomu, že se najednou svolá prostřednictvím Facebooku několik desítek tisíc naštvaných lidí. Kdo zažil události listopadu 1989, ví, o čem je řeč. A to nebyl ani Facebook, ani internet.
Dnes však sotva lze bez zatemnění mysli uvěřit tomu, že někdo půjčí zadarmo ozvučovací aparatury a montované tribuny do osmi slovenských měst. Je mentálně jiná doba, a atmosféra, v níž poskytování techniky gratis, havlovské lásky a nenásilí mělo své místo i příznivce, je dávno tatam. Podle mého zjištění přijde zapůjčení aparatury, montovaného jeviště a honoráře pro techniky zhruba na šest tisíc eur, přičemž vše bylo použité současně v osmi městech. A k tomu je nutné přičíst první mítink v Bratislavě. To představuje celkovou částku okolo 54 tisíc eur. A další demonstrace mají následovat.
Dnes lze sotva bez zatemnění mysli uvěřit tomu, že někdo půjčí zadarmo ozvučovací aparatury a montované tribuny do osmi slovenských měst
Zatím nikdo neuvedl, že by byla technika dána k dispozici zadarmo. Snad to po tomto článku někdo dodatečně učiní. Do té doby platí, že dav tuto částku neuhradil. Kdo financuje tyto „spontánní“ demonstrace, zůstává proto otevřenou otázkou a podezřelou okolností.
V pozadí Ivan Weiss a strana 99%
V kuloárech se říká, že za zveřejněním kauzy Gorila i financováním demonstrací je třeba hledat duchovního otce strany 99% Ivana Weisse, jenž za tuto stranu i kandiduje. Konkrétní důkazy však chybějí.
Klíčovým tvrzením Weissovy strany je, že 99 procent lidí je chudých proto, aby jedno procento mohlo bohatnout. Zásadní problém s touto stranou spočívá v tom, že Weiss je reprezentantem onoho jednoho procenta, a proto upřímnosti kampaně za zlepšení sociálního postavení 99 procent obyvatel Slovenska nelze věřit ani doslovně, ani nijak jinak. Snad lze mluvit o amorální metafoře, za níž se opět skrývá jen zištný úmysl autora projektu politické strany, která bude dalším kaménkem do slovenské korupční mozaiky.
Tuto tezi podporuje i fakt, že masivní kampaň strany 99% na billboardech i v televizích probíhá již několik měsíců. Náklady na půjčení ozvučovacích aparatur a jevišť jsou v porovnání s náklady za televizní spoty a billboardy směšné, možná ve výši měsíčního kapesného oligarchova potomka. Strana 99% přitom tvrdošíjně odmítá zveřejnit náklady na volební kampaň, proto se podezření z nepoctivé soutěže mění z pocitu v jistotu.
Očerňování všech
Zveřejňování odposlechů, zpravodajských nebo i policejních záznamů pokračuje prakticky každý týden jako paralelní refrén k předvolebnímu dění. Nejnověji se na internetu objevily dokumenty, v nichž se tvrdí, že současný ministr vnitra Daniel Lipšic, jenž využil situace a pohotově začal mávat vlajkou boje za vyšetření kauzy Gorila, byl v letech 1997 až 1998, v době základní vojenské služby, spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky.
Zveřejňování odposlechů, zpravodajských nebo i policejních záznamů pokračuje prakticky každý týden jako paralelní refrén k předvolebnímu dění
Toma Nicholsona se někdo snaží očernit tím, že je prý spolupracovníkem amerických a britských tajných služeb. Tento folklór je na Slovensku ve velké oblibě. Lidé rádi naslouchají triviálním vysvětlením, pokud nejsou schopní pochopit a přijmout myšlenku, že může existovat novinář, jenž svobodně říká, co si myslí, aniž by za sebou měl nějakou mocnou a patřičně démonizovanou organizaci
A přiřadí-li se taková informace k dotyčné osobě, hned je lidu vše jasné a srozumitelné. A týká se to i mě. Podle starších záznamů Slovenské informační služby jsem i já agentem zahraničních tajných služeb – konkrétně německé rozvědky BND a české kontrarozvědky BIS. A nevěřte tomu, když to tvrdí taková autorita, jako je tajná služba, která vyprodukovala kauzu Gorilu.
Snad v tom však novináři nezůstanou sami. Před chvílí se totiž objevily přepisy i zvukový záznam rozhovoru, který se má týkat obchodních zájmů lidí z prostředí strany 99% v resortech hospodářství a obrany. Všem konspiracím není konec. Na Slovensku zbývá do voleb ještě měsíc...
Související:
Videoreportáž z pražské demonstrace reagující na kauzu Gorila
