Slovenské volby 2016: Proč Fico přikládá pod kotel

Parlamentní volby na Slovensku budou v příštím roce v březnu, předvolební kampaň se ale rozjela již před několika týdny. Nejrychlejší lokomotivu řídí opět suverénně předseda vlády a strany Smer-SD Robert Fico – dnes jeho jednobarevná vláda disponuje pohodlnou většinou 83 ze 150 křesel v Národní radě SR a průzkumy veřejného mínění mu prognózují stejné číslo i pro volby 2016.

Favorit bez konkurence

Robert Fico ale přikládá pod kotel, jako kdyby mu od stále bezradnější a roztříštěnější opozice hrozila drtivá porážka, a usilovně vyplňuje kolonku po kolonce „má dáti – dal“ v bedekru své populistické agendy: studentům a důchodcům vlakovou přepravu zdarma (již dal), zbytek má dáti do březnových voleb – maminkám zvýšení mateřské na 70 až 75 procent hrubé mzdy, příspěvek na dítě z nynějších 230 na 280 eur, dětem finanční příspěvky na školní lyžařské kurzy, chudým regionům s vysokou mírou nezaměstnanosti, zejména na východním Slovensku, vytvořit zákonem podmínky pro atraktivní investiční projekty ze soukromých i veřejných zdrojů do rozvoje silniční infrastruktury, zaměstnanosti a budování veřejných institucí. A pro všechny obyvatele země bez rozdílu politické, věkové, etnické nebo genderové příslušnosti snížení DPH u základních potravin z dvaceti na deset procent.

A to je jen část z patnáctibodového balíčku sociálního populismu, další se týkají levných bankovních účtů, levnějšího plynu nebo snížení doplatků za léky pro děti a důchodce. No nevolte ho, když je tak empatický! Krize nekrize, ráj se blíží – na Slovensko dorazí nejpozději v den voleb do 5. března 2016.

Umouněné opozici, jedoucí již léta ve starých dýchavičných vláčcích, do jejichž kotlů cpe nekvalitní uhlí fosilní politické agendy, schází pára; a to málo, které má k dispozici, využívá zhruba tucet parlamentních stran, pidistraniček a odštěpenců, říkajících si hrdě opozice, k neplodným výkřikům na Ficovu adresu – a zejména k urputným šarvátkám mezi sebou navzájem.

Masochismus opozice

Proč si premiér Fico, jenž má volební vítězství již dnes v kapse, tak intenzivně a podbízivě předchází slovenského voliče? Čeho se bojí? Opozice to zcela určitě není. Ta se již několik let prezentuje jako nekoncepční, až nebezpečný element slovenské politiky. Stalo se pravidlem, že si sama, když se občas dostane k moci, dobrovolně zkrátí funkční období a k řízení pustí Ficův Smer, aby mu pak čtyři roky mohla masochisticky spílat – za vlastní selhání.

Poprvé v únoru 2006, kdy jen několik měsíců před řádným termínem parlamentních voleb odešlo z pravicové vlády premiéra Mikuláše Dzurindy Křesťanskodemokratické hnutí s mocným prásknutím dveří a vymyšleným zdůvodněním, tajně doufajíc, že z toho vytěží vyšší volební zisk. Nevytěžilo nic, jen zesílilo nedůvěru – rozčarování pravicového voliče bylo natolik silné, navíc podpořeno i permanentními spory uvnitř tehdejší vládní koalice v čele s SDKÚ-DS Mikuláše Dzurindy, že umožnilo Ficově Smeru poprvé sestavit v létě 2006 vládu: ať nám nyní tento bývalý mladokomunista ukáže, co umí, řekli si voliči a odevzdali Smeru-SD 30 procent hlasů.

Dzurindova SDKÚ-DS, kdysi hlavní motor reforem napravujících devastaci země po obskurním vládnutí Vladimíra Mečiara z 90. let, získala v roce 2006 jen 18 procent hlasů a nastoupila neveselou cestu k zániku – dnes by ji podle aktuálních průzkumů volilo kolem dvou procent voličů. Lidé volili alternativu Smer-SD ne podle pravolevé politické stupnice, toužili spíše po méně hašteřivé, klidnější vládě, jež je nebude denně vyrušovat svými skandály, politickými spory, malichernými konflikty; toužili po vládě, která je nebude obírat o iluze, že o ně bude dobře postaráno, a kterou povede razantní předseda, jenž bude schopen zajistit klid a pořádek.

Jenže Robert Fico přizval do vlády nacionalistickou Slovenskou národní stranu extremistického žilinského primátora Jána Sloty a expremiéra Vladimíra Mečiara s jeho Hnutím za demokratické Slovensko – toho Mečiara, jenž nechvalně proslul v 90. letech buranskými, až gangsterskými metodami –, a zadělal si tím na podobné skandály, jakými trpěla vláda jeho předchůdce Dzurindy.

V roce 2010 musel Fico uvolnit křeslo Ivetě Radičové z Dzurindovy SDKÚ-DS, jež ale velela ještě pestřejší partě než její stranický šéf Dzurinda v letech 1998 až 2006 a podivnější kompanii, než jakou vedl před ní Fico. Dva nováčci v politice i ve vládní koalici, Richard Sulík se stranou Sloboda a Solidarita (SaS) a Igor Matovič, jenž se krátce po volbách 2010 odtrhl od Sulíka a založil vlastní subjekt Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti (OĽaNO), se rychle vybarvili jako bytostně destruktivní elementy ve vládní koalici.

Po necelých dvou letech (koncem roku 2011) při hlasováni o eurovalu, které premiérka Radičová ve snaze donutit koaliční partnery k jednotné pozici spojila s hlasováním o důvěře, ji poslanci SaS, OĽaNO a několik dalších konzervativních poslanců – za masivní asistence Ficova Smeru – potopili do politické propasti vyslovením nedůvěry vlastní premiérce. Nepochopitelné, nesmyslné, patologické, v celém středoevropském regionu další podtatranské specifikum.

Vnitřní nepřítel...

Vláda padla a Robertu Ficovi poskytla zkratku k premiérskému křeslu v předčasných volbách v roce 2012. Voliči tentokrát nezaváhali a pro jistotu a klid svých duší dali straně Smer-SD natolik silný mandát, že Fico mohl sestavit jednobarevnou vládu s pohodlnou většinou v parlamentu. Přesto se ani on za uplynulé tři roky nevyhnul nepříjemným momentům v podobě několika skandálů při veřejných zakázkách, v nichž přímo nebo nepřímo figurovali lidé Smeru-SD a které vedly k výměně několika členů vlády.

Přestože nešlo o monstrózní případy, jeden z nich, v podstatě banální aféra s předraženým nákupem počítačového tomografu pro piešťanskou nemocnici, vedl dokonce k odstoupení předsedy parlamentu Pavla Pašky, někdejšího absolventa marxisticko-leninské filozofie, jenž je považován za nejmocnějšího muže Smeru na východním Slovensku a za šedou eminenci lukrativního byznysu ve zdravotnickém průmyslu.

Událost poukázala na probíhající mocenský zápas ve straně, což může být jedním z důvodů, proč předseda Smeru-SD tak intenzivně buduje v očích veřejnosti svůj profil sociálně založeného a k problémům slabých vnímavého politika již rok před volbami. Být silný v očích voličů oslabuje vnitřního nepřítele ve straně.

... a Mečiarovo dědictví

Jiný problém, jenž vězí hluboko v kořenech strany, tkví v takzvaných akcionářích, kteří stáli u její kolébky v roce 1999 a jejichž pověsti by se Fico dnes rád zbavil bez ztráty dobytých pozic.

V tomto kontextu bývají zmiňována jména jako Juraj Široký, někdejší komunistický rozvědčík a spolumajitel vytunelovaných Harvardských fondů, exposlanec Mečiarova HZDS a bývalý číšník Vladimír Poór, Jozef Brhel, rovněž někdejší poslanec za Mečiarovo HZDS a státní tajemník ministerstva hospodářství v 90. letech, dále někdejší šéf Slovenské spořitelny Ivan Kiňo, také pocházející z Mečiarovy líhně 90. let, nebo současný ministr obrany Martin Glváč v tandemu s autorem Mečiarovy volební kampaně v 90. letech a dubiózním podnikatelem Fedorem Flašíkem. Vliv některých z „akcionářů“ již není aktuální (Kiňo, Flašík), jiní přibyli, jako například Ficův přítel a podnikatel Miroslav Výboh, známý i v Česku z kauzy nákupu Pandurů.

Častý výskyt jména někdejšího nejmocnějšího muže Slovenska Mečiara není ve výčtu akcionářů Smeru náhodný. Můžeme to číst tak, že vznik strany Smer byl do jisté míry výsledkem snahy „akcionářů“ přesedlat z nevyzpytatelného a psychopatického Mečiara na spolehlivějšího koně, jenž bude schopný zajistit přístup k veřejným zakázkám jako nejbezpečnějšímu typu podnikání i v nových podmínkách po vstupu Slovenska do Evropské unie a NATO; s Mečiarem by se tam země nikdy nedostala a o finančních zdrojích z evropských fondů by pak mohli akcionáři Smeru jen snít.

Je symptomatické, že Fico vždy zabránil pokusům křesťanských demokratů zrušit amnestie, jež Mečiar v roce 1998 jako zastupující prezident udělil pachatelům zavlečení prezidentova syna Michala Kováče mladšího do Rakouska. Jednou Fico jako premiér Mečiarovi pohrozil – to když požadoval nepřiměřené posty pro svoji stranu ve vládě –, že podpoří zrušení amnestií a spustí prověrku původu Mečiarova majetku. A Mečiar zkrotl. Fico jen pohrozil, nikdy to neudělal, s prázdnou brokovnicí by nemohl držet Mečiara v šachu.

Žák Fico svého duchovního otce Mečiara porazil, ale zároveň jej chrání, zajišťuje beztrestnost jeho nezákonností z 90. let, umožňuje mu užívat si majetek nabytý pochybným způsobem na vejminku v Trenčianských Teplicích. Nyní je čas, aby i Fico po intenzivních dvaceti letech v politice uvažoval nad tím, kdo jednou ochrání jeho a jeho akcionáře před prověrkou jejich zodpovědnosti za spravování (nebo rabování) veřejných zdrojů a kdo po něm zajistí kontinuitu vlivu mečiarovsko-oligarchické kultury. Dokud nenajde přiměřeně talentovaného politika, nemůže odejít do politického důchodu, i kdyby chtěl.

Je vidět, že hledá a testuje nové tváře, zatím neúspěšně. Odsouzen k dalším čtyřem letům vládnutí by uvítal i krátký oddech, který by si mohl dopřát, kdyby opozice dokázala sestavit po volbách v příštím roce vládu, byť i menšinovou. Jeden z nejvlivnějších politiků strany Smer-SD v soukromém rozhovoru sarkasticky poznamenal, že by si klidně na krátký čas sedli do opozičních lavic, jen aby se do dvou let vrátili k velké radosti slovenského lidu: konečně zase vláda, jež dokáže řídit zemi celé čtyři roky v atmosféře, která nás neirituje každý den.

Kdepak skandál

Opozice, zoufale se pokoušející těžit z toho mála afér Ficovy vlády, nedokáže vůči premiérovi vytvořit jednotný koordinovaný postup a vážně jej zranit. Slabým Ficovým místem byla na chvíli aktuální kauza stavební společnosti Váhostav, patřící již zmíněnému akcionáři Smeru Juraji Širokému. Již v době, kdy získával Váhostav veřejné zakázky, nabízel podezřele nízké ceny, jen aby mohl vyhrávat soutěže, přičemž jeho manažeři, potažmo majitel, museli vědět, že náklady budou vyšší než zisky a nebudou schopni zaplatit za dodané služby. Před několika týdny Váhostav ohlásil restrukturalizaci, v níž by uspokojil jen malou část pohledávek malých subdodavatelů – živnostníků a drobných eseroček bez politických konexí.

Nepříjemný skandál se pokusil premiér Fico hasit návrhem, že by část dluhů věřitelů odkoupil stát a část by si věřitelé vybrali v podobě akcií Váhostavu. Opozice se na chvíli semkla a premiérovi nepříjemně zatápěla – do momentu, kdy premiér vybídl předsedu parlamentu Petra Pelegriniho, aby určil termín volby šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu. V této funkci přesluhoval dosavadní předseda Ján Jasovský již tři roky jen proto, že jeho židle patří podle dohody opozici, která ale nedokázala najít vhodného společného kandidáta – totiž takového, jenž by vyhovoval i předsedovi vlády Ficovi, bez jehož parlamentní většiny žádný návrh nemá šanci.

Opozice vzápětí prezentovala svoji „schopnost“ k jednotné akci sobě typickým způsobem: předložila místo jednoho kandidáty tři. Novým šéfem NKÚ byl poté zvolen Karol Mitrík, někdejší šéf Slovenské informační služby z doby Radičové vlády; kandidát s podporou jednoho opozičního hlasu, jehož navrhl úřadující předseda SDKÚ-DS Pavol Frešo. Většina opozice navrhovala prokurátora Maroše Žilinku.

Podivná šaráda má pikantní příchuť. Robert Fico totiž již před třemi lety prohlásil, že vhodným kandidátem na tuto funkci by byl Mitrík. Ještě pikantnější je, že tento bývalý poslanec za SDKÚ-DS měl při nástupu do funkce ředitele tajné služby problémy s bezpečnostní prověrkou, neboť svému stranickému kolegovi z SDKÚ-DS, viceprimátorovi Košic obviněnému z korupce, poskytl kdysi falešné alibi křivou výpovědí před vyšetřovatelem.

Stále tedy na Slovensku platí, že do funkce se hodí nejlépe ten, na něhož máme špínu a jejž lze vydírat i řídit. Zde lze uvést snad ještě jeden důvod, proč je premiér Fico rok před volbami tak aktivní, jako by mu hrozilo ve volbách nikoli vítězství, nýbrž porážka: při takové opozici nelze nemít požitek z mocenských her. Zejména když vlastní soukromý život nestojí za nic.