Vláda v kómatu, ekonomika ve velkých potížích, lidé v ulicích. Slovinsko posledních týdnů skýtá pozorovatelům celkem dramatický obraz, který se výrazně vymyká z představy o bezproblémovém premiantovi postkomunistické transformace. Dvoumilionovou zemí mezi Alpami a Jadranem zní hlasité volání po radikální změně. Slovinci totiž současné problémy hodnotí nejen jako ekonomickou, ale spíše jako politickou krizi. I když spolu obojí úzce souvisí.
Dlouhá léta sloužilo Slovinsko za vzor ostatním východoevropským státům. Po krátké válce za nezávislost se počátkem 90. let úspěšně vymanilo ze svazku tehdejší Jugoslávie a nastoupilo přímočarou cestu do Evropy. Země vykazovala stabilní hospodářský růst, v roce 2004 se stala členem NATO a Evropské unie a jako první z bývalého komunistického bloku zavedla v roce 2007 euro.
Lublani se vyhýbaly i politické otřesy. Všechny tamní vlády se držely u moci po celá funkční období, první předčasné volby zažili Slovinci až v prosinci 2011. Tehdy už bylo více než jasné, že v jejich zemi rozhodně není všechno v pořádku.
Nepotismus, korupce, intriky
Slovinsko zasáhla mimořádně tvrdě globální krize, která se začala šířit v roce 2007 a s jejímiž následky se dodnes potýká světová ekonomika. Jeho HDP se v roce 2009 propadlo o 8,1 procenta a opětovný růst byl v dalších dvou letech v kontextu členských států EU podprůměrný.
Slovinci se po pádu komunismu rozhodli ponechat ve státním vlastnictví řadu klíčových podniků včetně velkých bank. To se jim nevyplatilo.
Loni zaznamenali Slovinci nové minus ve výši 2,3 procenta. Nezaměstnanost stoupla od roku 2008 o pět procent a tradičně nízký veřejný dluh se v posledních letech zdvojnásobil. Loni se opakovaně spekulovalo o tom, že Slovinsko bude nuceno požádat o pomoc ze záchranného fondu eurozóny, podobně jako Řecko či Portugalsko.
Proč se zdánlivě stabilní země ocitla v takových nesnázích? Za hluboké recese vypluly jasně na povrch nedostatky tamního hospodářství. Slovinci se po pádu komunismu rozhodli ponechat ve státním vlastnictví řadu klíčových podniků včetně velkých bank. Ty pak často investovaly nikoli s ohledem na ekonomickou rentabilitu, ale na základě přátelských vazeb a politických preferencí. Mimo jiné masivně pumpovaly peníze do velkých stavebních firem, které vydělávaly i na předražených státních zakázkách. Když stát začal škrtat výdaje a realitní bublina splaskla, zůstali zaměstnanci stavebních gigantů na dlažbě a dluhy na bedrech daňových poplatníků.
Současné politické strany na tomto systému plném nepotismu, korupce a intrik všechny do jisté míry profitovaly. Běžní občané mají proto pocit, že je jejich reprezentanti zklamali na celé čáře. „Lidé říkají, že jim byl stát ukraden,“ shrnuje tento pocit sociolog Iztok Šori z Mírového institutu při Lublaňské univerzitě.
Slovinci se probudili
Lednová zpráva státní protikorupční komise potvrdila dlouhodobá podezření, že financemi nejasného původu disponují i ti nejvyšší politici
Pocit zmaru a zklamání vystřídala v posledních týdnech horečná občanská aktivita. Pouliční protesty začaly loni v listopadu v druhém největším slovinském městě Mariboru úspěšnými demonstracemi za odchod místního starosty France Kanglera. Letos v lednu pak zpráva státní protikorupční komise potvrdila dlouhodobá podezření, že financemi nejasného původu disponují i nejvyšší politici. Současný premiér Janez Janša ze Slovinské demokratické strany (SDS) „opomněl“ podle komise přiznat příjem ve výši 210 tisíc eur (přes pět milionů korun). Jeho rival a vítěz posledních parlamentních voleb Zoran Janković dokonce částku o řád vyšší.
Janšovi, již tak nepopulárnímu kvůli úsporným opatřením, se vzápětí pod rukama rozpadla pětičlenná vládní koalice. Moci se však zatím nevzdává. V bojovném projevu z předminulého týdne označil protestující spoluobčany za „levicové fašisty“ vyhecované údajně úplatnými médii. Janšův konkurent Janković sice opustil vedení své strany Pozitivní Slovinsko (PS), zůstal však primátorem Lublaně.
Relativně čistí zůstávají sociální demokraté (SD), kteří jsou nyní na vzestupu. Jejich image ovšem poškozuje fakt, že se za své vlády v letech 2008 až 2011 nedokázali vypořádat s následky neustále skloňované hospodářské krize. Lidé na to však pomalu zapomínají – už loni v prosinci zvolili bývalého lídra SD Boruta Pahora v přímém hlasování prezidentem země.
Podle průzkumů mají protestující podporu až 80 procent slovinských občanůProtestujícím, kterých se 8. února sešlo v lublaňských ulicích na dvacet tisíc, pouhá výměna vlády nestačí. Jejich zástupci počítají s tím, že z podhoubí různých iniciativ, organizovaných převážně přes sociální sítě, vzejdou nové alternativy k etablovaným politickým stranám. Po pádu premiéra Janši (se kterým se počítá maximálně v horizontu týdnů) by si přáli přechodnou vládu, která by jim umožnila zkonsolidovat síly před parlamentními volbami. Podle průzkumů mají protestující podporu až 80 procent slovinských občanů.
Mezi „rozhněvanými“ občany panuje mírný optimismus. „Probuzení lidí, výměnu myšlenek a kritické myšlení vidím jako příslib do budoucnosti,“ říká sociolog Šori. Jedním dechem ale dodává, že je mezi lidmi přítomná i obava z toho, že by politické protesty mohly přerůst do násilných střetů. Riziko vidí především v chování populistického premiéra Janši, který odmítá rezignovat, v boji za politické přežití používá příliš ostrá slova a společnost jen dále polarizuje.
