Smil: Zdroje jsou až druhým důvodem pro válku

Podle Václava Smila jsou důvody k válce geopolitické. V rozhovoru pro LN mimo jiné praví: „Říká se, že Američané šli do Iráku kvůli ropě. Ale USA byly vždycky, co se ropy týče, téměř soběstační a z Blízkého východu jí odebíraly minimální množství.“

LN: Tvrdíte, že energetický přerod, jako byl ten od uhlí k ropě, trvá asi 50 let. Můžeme se tedy za 50 let dočkat toho, že budeme používat fosilní paliva jen minimálně?

SMIL: Ten totální přerod k jiným zdrojům bude trvat mnohem déle než 50 let. Záleží samozřejmě, kolik peněz se do toho investuje, jakou prioritu to bude ve společnosti mít. Je to ale změna na generace.

LN: Jsou těmi zdroji budoucnosti zelené obnovitelné energie? Je vůbec možné, že by nahradily uhlí a ropu?

SMIL: Možné by to bylo, ale muselo by se splnit mnoho podmínek. Existuje jediná věc, kterou výrazně zvýšíme podíl zelené energie na našich zdrojích. A to je, že prudce klesne naše současná spotřeba. Museli bychom se vrátit do nějakých 50., 60. let, protože většina velkého nárůstu spotřeby energie přišla v USA, Evropě i Japonsku až po druhé světové válce. Kdybychom se vrátili do roku 1960, většina zemí by spotřebovávala jen polovinu energie na osobu oproti dnešku. Jenže v současnosti ani nemáme zelené zdroje, které by nahradily některé energeticky náročné provozy, třeba kerosin v letecké dopravě. Mohli bychom sice pěstovat řepku a dělat z toho palivo, ale asi si dovedete představit, kolik hektarů půdy by padlo na jeden let. Polovina Čechů přitom tráví dovolenou v Thajsku. Při létání v takové míře, na jaké jsme si zvykli v Evropě, kdy Němci dnes létají více než Američané, by to byly miliony hektarů půdy.

LN: Znamená to, že závislosti na fosilních palivech se jen tak nezbavíme?

SMIL: Nezbavíme. Lidi jsou přitom strašně vzdálení skutečnosti. Často vůbec neberou v potaz, že nejdůležitějším materiálem dneška je ocel. Počítače, internet, to všechno by neexistovalo bez oceli. Vyrábí se jí přes 1,6 miliardy tun ročně, přičemž přes jednu miliardu tun z toho se dělá starým způsobem z železa. Recykluje se jen menší část. A na to je potřeba koks, který se dá vyrobit z jediné suroviny, z uhlí. Vyrobit elektrickou energii z vody nebo větru lze. Ale nahradit koks, to není snadná záležitost. Na to lidi vůbec nemyslí. Celá debata o obnovitelných zdrojích je převrácená na jednu stranu, že se přemýšlí jenom nad elektřinou.

LN: Máme se bát, že nám tyto staré zdroje dojdou?

SMIL: Obava z něčeho takového je nesmyslná. Fosilní paliva se navzájem nahrazují. Z uhlí jsme přešli na ropu a z ropy přecházíme na zemní plyn, kterého je takové množství, že by z něj celá planeta mohla žít desítky a desítky let. Zvlášť když se ještě vyvinula nová metoda získávání plynu z břidlic.

LN: Koksu pro výrobu oceli je dostatek?

SMIL: Vůbec nemám obavy, že by během tohoto století došly uhelné zásoby. Ocel navíc můžeme recyklovat. Zatímco v Číně je většina oceli z železné rudy, v USA a v Německu už se více recykluje.

LN: Je možné omezit spotřebu starých zdrojů?

SMIL: Naše společnost zdroji strašně plýtvá. Čtyřicet procent jídla na světě se vyhodí. Technicky jsme připraveni na to, mít třikrát výkonnější auta. Vždycky když přednáším, říkám, já mám trojitá okna. Kdybychom všichni měli trojitá okna naplněná plynem, spotřeba zemního plynu by klesla o polovinu. A tak je to se vším. Máme obrovské rezervy ve využívání energie, mohli bychom zvýšit efektivitu téměř všeho o 30 až 40 procent. Důvodem, proč to neuděláme, je, že energie je levná. Kdyby byla drahá, využívali bychom ji efektivněji.

LN: Musíme si tedy počkat, až zdroje budou hůře dostupné a zdraží, potom se prostě začne spotřebovávat méně?

SMIL: Přesně tak a můžeme se i podívat do historie, kdy se to už stalo. Po válce energie nestála nic. Barel ropy byl za tři dolary. Přišel rok 1973, ropa skočila na 10 dolarů a v roce 1979 až na 36 dolarů. A co se stalo? Za posledních 30 let jsme zvýšili efektivitu spotřeby ropy asi o 50 procent. Největší zdroj energie tak není v ropě nebo břidlicích, ale v domech, autech a továrnách.

LN: Nestala se společnost zranitelná tím, že i malý výpadek může rozkolísat systém?

SMIL: Problém je, že máme jediný model ekonomiky – růst, růst, růst. Neumíme si představit ekonomiku, která by stagnovala, nebo dokonce klesala. Nižší spotřeba by samozřejmě měla negativní efekt v podobě třeba vyšší nezaměstnanosti. Ale někdo musí to trojité okno vyrobit, někdo ho musí instalovat. Kdybychom začali šetřit, vytvoří to miliony pracovních míst. Takže by to taková ztráta nebyla. A víme jistě, že by to prospělo životnímu prostředí.

LN: Po celém světě klesly ceny komodit, nebude to znamenat ještě větší spotřebu – a tím pádem jejich úbytek?

SMIL: Ale to je právě důkaz toho, že jich je dostatek. Jakmile klesla trochu poptávka, ceny klesly. Existují scénáře, kdy by celá Afrika a celá Asie spotřebovávaly ropu stejným tempem jako USA, pak by to problém být mohl. Ale taková situace nenastane, protože ty země budou pořád chudé a nebudou mít peníze na tak velkou spotřebu během dvaceti třiceti let.

LN: Není současný pokles cen jen výkyvem v dlouhodobém trendu, protože ekonomický růst v Evropě ani USA není přesvědčivý a Čína evidentně zpomaluje?

SMIL: To souvisí s tím, jestli se zdroje vyčerpají. Ale ono se nestane, že bychom se ráno probudili a zdroje najednou došly. Vyčerpávají se stále postupně a nahrazují je jiné. Buď musíme kopat hlouběji a získávat dražší surovinu, nebo přejdeme na něco jiného. Nikdy nebudeme těžit uhlí, které je dva kilometry pod zemí. Vždycky je tu navíc jaderná energie, která může svět pohánět dlouhou dobu, ale není politicky oblíbená, protože lidé jsou nevzdělaní. Daleko větší problém je ale voda. Většina zemí na světě má potíže s vodou, prakticky celá Evropa. Lidé si neuvědomují, že země jako Polsko, Česko i Německo mají malé množství vody na obyvatele. A to nemluvím o Číně a Indii.

LN: Je voda ten nejohroženější zdroj současnosti?

SMIL: Nepochybně. Voda se znečišťuje a té pitné ubývá. Třeba v Kalifornii teď tři roky nepršelo. Jestli nebude pršet další tři roky, nikdo neví, co se s tím bude dělat.

LN: Jak nedostatek vody řešit?

SMIL: Všechno se dá řešit, otázka je, za jakou cenu. Dnes by každý chtěl všechno, a pokud možno zadarmo. To je moderní ekonomie: masová spotřeba za nejnižší ceny. Lidé nejsou ochotni platit za životní prostředí.

LN: Můžeme se i v Evropě dočkat toho, že když otočíme kohoutkem, voda prostě vždycky nepoteče?

SMIL: Evropa má výhodu, že umírá. Spotřeba ničeho na osobu Evropě už nestoupá. Tím se problém zdrojů v Evropě může vyřešit. Ovšem pokud kancléřka Angela Merkelová řekne, aby všichni přišli, a v Evropě se objeví tři miliardy lidí z Afriky a Asie, to bude něco jiného. Je neuvěřitelné, že žena s doktorátem ve vědeckém oboru může říct něco takového.

LN: Není ale právě jednou z příčin migrace do Evropy z Blízkého východu nedostatek vody?

SMIL: Jen částečně. Voda je problém všude, ale lidi neutíkají ze Sýrie nebo z Iráku jen kvůli vodě. Je to proto, že Irák je dysfunkční země, kde se šíité a sunnité navzájem vraždí, a v Sýrii Sovětský svaz, tedy Rusko, stále podporuje Asada.

LN: Nestojí ale v pozadí všech těchto konfliktů právě boj o zdroje?

SMIL: Hitler nezačal druhou světovou válku, protože chtěl dostat sovětskou ropu. Velké války nikdy nezačínají kvůli zdrojům. Říká se, že Američané šli do Iráku kvůli ropě. Ale USA byly vždycky, co se ropy týče, téměř soběstační a z Blízkého východu jí odebíraly minimální množství. Devadesát procent ropy ze Středního východu šlo vždycky do Evropy a do Asie. Američané tam asi nešli bojovat kvůli ropě pro cizí země. Důvody k válkám jsou spíše geopolitické.

LN: Není ta geopolitika ale tvořena na základě potřeby zdrojů?

SMIL: Je to vždycky skládačka mnoha faktorů, ale zdroje nejsou primární důvod konfliktů. Největší masakry ve světě neproběhly kvůli zdrojům. Indie a Pákistán jsou ve válečném stavu prakticky od 50. let – a vidíte tam někde nějaké zdroje? Válka v Súdánu začala v roce 1956, ještě předtím, než tam našli ropu. Zdroje tak jsou až druhý nebo třetí faktor.